Možná se zblázním, miláčku...

Čekala jsem, že bezprostředně po mém výkřiku otevře dveře a vejde dovnitř. Ale snad jako by tušil, že hrál hlavní roli v mé noční můře - vůbec se neukázal celé dopoledne. V době oběda se ukázal jen proto, aby mi donesl něco dobrého k jídlu. Neptal se mě na knihu a moje uražené já nemělo v plánu mu za ni ani poděkovat. Přesto jsem viděla, jak se pohledem zastavil na její obálce. Neodolala jsem a promluvila první.,,Zvláštní," poznamenala jsem a pohodila jsem hlavou směrem ke knize. Přísahala bych, že se usmál. Ano, určitě. Páni. Tohle jsem zrovna neměla v plánu.
,,Zvláštní znamená ošklivá?" zeptal se. ,,Ne," odpověděla jsem opatrně, dávájíc si pozor na jeho výraz. Jedno obočí se mu nepatrně zdvihnulo v údivu. ,,Tak co to znamená?" Nadechla jsem se, ale nic ze mě nevyšlo. Nevěděla jsem, jak popsat svoje pocity. Ta věta, kterou jsem chtěla použít jako chytrou odpověd, přesně ta důležitá věta, se mi vytratila z hlavy - bez dovolení a jak se zdálo, na velmi dlouhou procházku.
,,Nevím," vyšlo ze mě odevzdaně. Zase se usmál. ,,Aha." Vzal směsici obalů a jiných odpadků a zase zmizel. A mně to bylo kupodivu líto. Po těch dnech samoty jsem zatoužila si povídat. Ale moje mysl to pokazila.

Když jsem si dnes večer lezla do vany, uklouzla mi noha. Zapotácela jsem se a dopadla hlavou na kohoutek. Chvíli to pronikavě bolelo, tak jsem si tam samozřejmě sáhla. Na prstech se objevila zrádná krev. Aby bylo jasno - nesnáším krev - tu svoji. Omdlévám. Ale tentokrát jsem to neudělala.
Zadívala jsem se na ni. V tu chvíli mi připadala nějak zázračná. Fascinovala mě její barva, přemítala jsem, co dalo té barvě i samotné krvi vzniknout. Otáčela jsem ruku na světle, snad v naději, že z jiného úhlu ten pohled bude více fascinující.
Pak jsem ucítila, jak se mi lepí vlasy k sobě díky té horké tekutině. Stále mimo jsem se zabalila do ručníku a vyšla ven z koupelny. Považovala jsem za nutné, jít to oznámit svému vězniteli. Zatukala jsem na jeho dveře. Otevřel mi skoro ihned. Musela jsem před ním stát jako největší zoufalec se psím pohledem. ,,Co se děje?" zeptal se a pohledem mi sjížděl po těle. ,,Teče mi krev," oznámila jsem jako dítko ve školce. Odkašlal si. ,,To snad každý měsíc, ne?" řekl. Nebýt já tehdy tak trochu v šoku, asi bych se rozesmála. ,,Ne, myslím z hlavy."
Následovalo ošetření. Rána to nebyla nijak velká, ale z hlavy vždy teče příliš mnoho krve. Potom jsem se šla, stále trochu mimo, uložit ke spánku. Vše mi došlo až když jsem se ve dvě ráno probudila. Šok opadl a já se mohla poprvé za několik dní od srdce zasmát. Jeho reakce mi zněla v uších a čím víc jsem si ji přehrávala, tím víc jsem se usmívala.