Možná se zblázním, miláčku...

Přestala jsem počítat dny, protože mi to přišlo zkrátka zbytečné. Mému vězniteli skončila dovolená. Připadala jsem si ještě více osamělá, i když by se zdálo, že v tom není žádný rozdíl.
Naštěstí asi pochopil. Na stolek mi položil každé ráno několik knih, které vybral ze své knihovny v pracovně. Měl zvláštní vkus, ale všechny se daly číst. A tak jsem se zaměstnávala alespon tak. Párkrát jsem se přistihla, jak závidím té a té hrdince, že si jde nakupovat, zabíjí upíry, líbá se s krásným neznámým...Což bych u prvních dvou případů nikdy předtím neudělala.
Stýskalo se mi po lidech, věcech, vůních... Chybělo mi tolik věcí. Víc a víc. Vehnalo mi to do očí slzy, každá kniha mi něco připomněla z vlastního života. Jednoho dne jsem to už nevydržela. Když odešel, začala jsem tělem narážet do dveří od jeho pokoje, tedy pracovny, jak mi jednou řekl. Všechen vztek a smutek ovládaly moje tělo. A povedlo se. Upadla jsem na zem společně se dveřmi, ale ten pocit malého vítězství mě postavil na nohy. Otevřela jsem dveře na druhém konci pracovny.Z pracovny vedla dlouhá chodba osvětlená slunečními paprsky z obrovských oken. Dokázala jsem to...
Pak jsem se začala nekontrolovaně třást. Začala jsem couvat zpátky do svého pokoje. Tak dlouho jsem toužila po svobodě. Když jsem k ní udělala krůček, zmocnila se mě panika. Bála jsem se svobody. Chtěla jsem ji, ale zároven mě děsila.
Neměla jsem dveře, tak jsem hledala něco, čím je pomyslně nahradit. Našla jsem přehoz, ale čím ho uchytit? Nic jsem nenašla. Zoufale jsem si ho přetáhla přes hlavu. Přesto jsem pořád věděla, že to nestačí. Dveře nejsou. Nejsem tu v bezpečí...
Zoufale jsem prchla do koupelny a zavřela za sebou její dveře...

Slyšela jsem, jak v podvečer přišel domů. Zacpala jsem si uši jako vzdorovité dítě a víc se zakuklila do přehozu. Přesto jsem slyšela, jak volá mé jméno. ,,Tady jsem!" ozvala jsem se po chvíli. ,,Mohu dál?" zeptal se přes dveře. ,,Ne!Nemůžu otevřít dveře, protože jsem tamty zničila," vysvětlovala jsem. ,,To nevadí, že jsi je rozbila. Nic ti neudělám. Jen pojd sem." Zasténala jsem. ,,Ale já nemám strach z tebe. Bojím se...venkovního světa." ,,Venkovního světa?" podivil se. ,,Ano. Chtěla jsem utéct...a nakonec nechtěla. Chci říct, že jsem se najednou bála odsud odejít." Slyšela jsem povzdech. Pak se ozývaly zvuky, jako kdyby něco hledal.
,,Můžeš vylézt," oznámil po chvíli. ,,Bojím se," kvikla jsem zoufale. ,,Nemusíš." Přesto jsem váhala. Bez varování vzal za kliku. ,,Nedělej to!" křičela jsem zoufale. Otevřel dokořán a ukázal na svoje provizorní dílo. Místo dveří umístil jiný přehoz - narozdíl ode mě našel něco na uchycení.
Vešel dovnitř. Postupoval pomalu. Sednul si vedle mě na zem a hlavu si opřel o kachličkovou zed. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Nejistě jsem ho pozorovala. Díky tomu jsem si včas nešimla, jak pokládá svou ruku na tu mou.