Znovuzrozený

Pomalu, pomaličku z tebe budu svlékat částečky hvězdného prachu, špetky nesnášeného lidství. Budu tě zbavovat tvých slibů a větviček snění. Tak dlouho tě budu odhalovat, až přede mnou budeš stát nahý a čistý, prázdný, jako jsi býval kdysi, než tě společnost vyválela v kalu a asfaltu, to abys zapoměl, žes kdy byl vyjmečný. Budeš tu, se mnou, samotný, sám se sebou a kolem bude spousta lidí obdivujících tvou nahotu, kterou jsi v návalu prapůvodna zapoměl skrývat. A pak tě budu krájet na tenoučké plátky, nebo možná na kostičky, kdo ví. A půjde to úplně lehce a všechny ty kousíčky budou stejné, čisté a průsvitné a budou z nich odkapávat kapičky nenávisti. Potom tě znovu složím, celistvějšího a krásnějšího než jsi byl předčasem, místo nenávisti, která proudila doteď v žilách a cévách a vlásečnicích všech těch kousků nebo plátku, na které rozřezán ležels mi před chvílí u nohou, poprvé, mé tolik vytoužené poprvé a ty o něm nevíš, místo vší té nenávisti, kterou ti lidé slovy jako jehlami vpravili do oběhu citů ti dám všechnu svou lásku, všechnu lásku královny džungle. Jak strašně směšně zní to spojení. Královna džungle. Kdys majestátná, dnes pohublá a vyčerpaná snaží se ti vnutit mezi mřížemi klece cosi zachumlaného ve starém roztrhaném prostěradle a tvrdí, že to je celá její láska. Vem si ji,všechnu, celou. Zabij ji, nebo ji vychovej. Pro mě je jí škoda. A pro tebe, můj krásný znovuzrozený , můj zlatohlávku ukrytý pod slunečním paprskem, pro tebe je jí málo. Jdi. V žilách ti proudí laskavý cit a já se schoulím do kaluže tvé nenávisti, která je mi milejší než láska kohokoli jiného, protože je tvá, jen tvá. A budu v ní ležet a čekat, až usnu, až mi spadne hlava na prsa a nakonec, zatímco se mi za víčky bude odehrávat poslední krásný sen, nakonec se v ní pomalu utopím.