Šestá kapitola (1/5)

Díval jsem se z okna vlaku a stále jsem nevěřícně kroutil hlavou nad tím, jak jsem se v něm vlastně ocitl. Nikdy předtím jsem nepodnikl tak dlouhou cestu za někým, koho jsem vlastně ani pořádně neznal. Ale Viky, dívka, na kterou jsem shodou několika náhod narazil na internetu, mě přinutila, abych zvednul svůj líný zadek a vážil cestu dlouhou stovky kilometrů. Vlastně už ani nevím, co jsem na internetové seznamce pohledával. Měl jsem na tyhle šaškárny celkem jasný názor a z předchozích zkušeností, ačkoliv jich naštěstí nebylo moc, jsem věděl, co se na nich pohybuje za individua. Vždycky to byla akorát ztráta času. Ale měl jsem za sebou pěkně drastické období svého života. Tehdy večer jsem se ještě pořád vzpamatovával z některých šíleností, které mě potkaly, a asi jsem jen chtěl přijít na jiné myšlenky, co já vím.

Viky jsem napsal úplně nahodile, popravdě mi bylo úplně jedno, jestli mi něco odpoví, nebo mě bude ignorovat, jak to udělala většina ctěných dam před ní. A ta menšina, která mi odpověděla? Jen další ztráta slov. S mojí povahou pro mě nikdy nebylo snadné hledat v tomhle zvráceném světě spřízněnou duši. Pár se jich v minulosti možná našlo, nebo jsem si to aspoň myslel. Ale po deseti minutách rozhovoru s Viky mi začalo docházet, že jsem žil v jednom obrovském bludu. Spřízněná duše totiž vypadala úplně jinak, než jak jsem si do té doby dokázal představit a než na jaké jsem měl tu čest v běžném životě narážet. Mojí pravou spřízněnou duší totiž byla Viky. Ať to zní, jak chce naivně, stačilo mi pár vět, abych to poznal. Když jsem si zpětně pročítal náš první rozhovor, nenašel jsem v něm jediný názorový rozpor. Na všechny mé otázky reagovala tak, jak jsem si někde ve skrytu duše přál, ale za ta léta už jsem přestával doufat, že se podobných odpovědí dočkám. Myslel jsem si, že už mi asi definitivně přeskočilo a povídám si s nějakou svojí iluzorní představou. Ale byla to skutečnost. Viky během pár chvil roztrhala mé zoufalství na kusy a zašlapala ho do země.

Co mě šokovalo možná ještě víc, bylo zjištění, že naše náklonnost byla oboustranná. Ani s kalkulačkou bych nespočítal, kolikrát už jsem v životě slyšel tu debilní větu, která říká něco o tom, že jsem moc fajn, ale asi ne až tak fajn, abych byl něco víc než kamarád. Mohli mi klidně říkat Mr. Rejected nebo nějakým jiným cizojazyčným označením, jak je dneska v módě. Seznamování se s opačným pohlavím už jsem vlastně posledních pár let nijak neprožíval. Dělal jsem to jen ze setrvačnosti a někdy i s příchutí cynismu, protože jsem nevěřil, že by se karta někdy mohla obrátit. Ale postoj, který k mé osobě zaujala Viky, mě nepřestával udivovat. Měl jsem vlastně chuť se do ní zamilovat, dávala mi k tomu celkem dobrý důvod. Následující dny jsme si neustále dopisovali. Stačilo, když jsme se na jeden den odmlčeli a já cítil, že mi její slova chybí. Viky mi brzy poslala i svoji fotku. Byla krásná a já se na ni nemohl vynadívat. Výraz v její tváři mě něčím fascinoval a přitahoval jako magnet. Snoubila se v něm málo vídaná lidskost s upřímností, ale taky jako kdybych v něm viděl něco, co jí způsobovalo bolest a zklamání. A nezakryl to ani její kouzelný úsměv.

Viky asi ani sama netušila, jak pozitivně se její náhlý vstup do mého života pozitivně projevoval v mé každodenní činnosti. Naplňovala mě energií a já se cítil šťastný. Jak paradoxní, že mě nedokázal udělat šťastným nikdo z mých blízkých, ale osoba, kterou vlastně vůbec neznám. Ani jsem nevěděl, jestli vůbec existuje. Musel jsem ji vidět. Háček byl jen v tom, že jsem kvůli ní musel překonat vzdálenost několika set kilometrů. Tehdy večer mi totiž bylo úplně jedno, komu a kam píšu. Neměl jsem ani tušení, že by se mohlo zrodit něco, co by mě natolik povzbudilo v jinak nudném životě. Nevím, jestli to tehdy byl osud, co mi ji postavil do cesty. Myslel jsem si to už mnohokrát předtím. Už jsem nevěděl, čemu mám věřit. Ale byl jsem tak nadšený z její přítomnosti v mém životě, že mi bylo jedno, jestli za ní musím jet 20 nebo 2000 kilometrů. Potřeboval jsem se přesvědčit, že existuje.