Šestá kapitola (2/5)

Hlavní nádraží v Mladé Boleslavi vážně stojí za zmínku. Když jsem vystoupil ze svého rychlíku – tak mě napadá, zda vůbec to pojízdné spřežení konzerv bylo hodné nazývat rychlíkem, ale budiž – málem jsem se svojí Viky ani nemusel dočkat, protože mě div neporazil další projíždějící vlak. Na tomhle nádraží panoval vážně chaos. Cestující si tu pobíhali mezi kolejemi, jak se jim zlíbilo, nástupiště - pokud tak šlo říkat vyvýšeným pláckům - byla tak blízko u sebe, že krapet širší člověk při průjezdu vlaků na obou stranách aby se obával, že přijde k úrazu. A to jsem před sebou ještě měl cestu místní městskou dopravou. Marně jsem čekal, až mi automat na jízdenky vrátí za dvacku. Místní automaty totiž nevrací… Tak jsem trochu nakrmil místní dopravní podnik, ale to mi den rozhodně zkazit nemohlo.

Už jsem byl skoro na místě. Možná bych měl nárok být před prvním osobním setkáním nervózní, ale kupodivu jsem byl úplně klidný. Připadalo mi, jako by pro mě Viky už nebyl cizí člověk, se kterým bych měl mít obavy se sejít. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že by osobní setkání mohlo můj dojem z její osoby něčím zkazit. Věděl jsem úplně přesně, co chci udělat jako první, až ji uvidím. Chtěl jsem ji obejmout. A taky jsem chtěl slyšet její hlas.

Konečně jsem se místním expresem prokousal až na smluvenou zastávku. Přede mnou bylo schodiště, jak mi Viky popisovala. Měla stát nahoře. Vystoupal jsem dobrých třicet schodů, a když jsem se otočil doprava, konečně byla přede mnou. Tak přeci jen poslední dny nebyly výplodem mé fantazie, byla to skutečnost! Viky byla snad ještě menší, než se mi zdálo z fotek. Snažila se na mě usmívat, ale ostré lednové slunce ji nutilo mhouřit oči. Můj první pohled na ni mi zůstane určitě dlouho v paměti. Ten krásný obrázek a pocity, které jsem při něm měl, jsem si chtěl uložit někam do zásoby a později si občas kousek ukrojit, abych se mohl do toho okamžiku vrátit. Udělal jsem přesně to, co jsem měl v plánu. Přistoupil jsem k ní ještě asi tři kroky a bez váhání jsem ji objal. A když jsem ucítil její ruce na mých zádech, rázem mě přešla všechna únava z dlouhé cesty.

Pozdravili jsme se a pomalu jsme se dali do kroku. Jakou jsi měl cestu? Máš hlad? Už ani nevím, co jsem na její první otázky odpovídal. Vlastně jsem tehdy přemýšlel jen nad tím, že mám strašnou chuť ji vzít za ruku a kráčet s ní úplně kamkoliv. Ale nemohl jsem. Asi. Viky by nechtěla. Byla v tomhle určitě opatrnější než já. Vždycky když jsem v blízkosti některé ženy cítil, že to stojí za to, dokázal jsem se nadchnout setsakra rychle. A když mě začaly hned v prvních chvílích s Viky přepadat podobné chutě, bylo mi jasné, že ona ten případ zkrátka je.

Prošli jsme se městem, Viky mi ukázala svoji školu, zašli jsme na oběd. Speciální část našeho programu, na kterou jsem se nesmírně těšil, měla přijít až odpoledne. Ne, vážně jsme nebyli domluvení, že si půjdeme zařádit do hotelu, jestli to někoho napadlo. Když jsme si jednoho večera psali, Viky se mi zmínila, že špatně usíná. Z žertu jsem tehdy prohodil, že až za ní jednou přijedu, přečtu jí pohádku na dobrou noc. Viky se toho rázem chytla jako včela na med. Byl jsem tehdy příjemně udiven, když mi napsala, že jí úplně poskočilo srdce, když zjistila, že bych jí něco přečetl. Možná si pořád myslela, že si z ní dělám legraci, ale po obědě jsem na ní ve vší vážnosti udeřil, abychom šli najít nějaké místo, kde bude trochu klidu ke čtení.

Lavička v obchoďáku nebyla žádná velká výhra, ale vzhledem k venkovnímu počasí jsem jí vzal za vděk. Po pár hodinách už z Viky snad spadl ostych, pokud nějaký měla. Žádný jsem nezpozoroval, což pro mě bylo pozitivním signálem. Nic jí nebránilo, aby si položila hlavu na moje rameno a mohla v klidu naslouchat. Potíž byla v tom, že když to udělala, já ze sebe téměř nedokázal vysoukat hlásku. Seděla přitisknutá ke mně a já cítil teplo z jejího těla. Možná tohle nejsou chvíle závratného významu, které nestojí za zveličování, ale mě vždycky naplňovaly a vlastně jen pro ně jsem chtěl žít.

Dal jsem se do čtení. Nikdy předtím jsem nikomu pohádku nečetl, ale dal jsem si vážně záležet, protože jsem chtěl, aby si Viky odnesla co nejhezčí zážitek. Prokousal jsem se přes tři strany až na konec, po němž jsem Viky poprvé políbil. Stále měla ještě hlavu položenou na mém rameni, takže jsem jí vtiskl jeden polibek do vlasů. Když zvedla hlavu, připadalo mi, že se mi ji snad opravdu podařilo uspat. Ba ne, bedlivě poslouchala a pochválila mě za můj přednes. Sám bych se si nepochválil, ale Viky možná ucítila, že těch pár slov bylo vykoktáno od srdce. Tím jsem měl svoji část programu splněnou, teď byla řada na Viky.

Její velkou vášní byl zpěv. Měla svoji vlastní učitelku, dokonce zpívala po večerech v kavárnách. Tohle mi dávalo tušit, že asi nebude holkou, která si zpívá jen tak doma ve sprše. Dlouho prý přemýšlela, co mi má zazpívat, až se nakonec rozhodla pro písně z muzikálů. Zavřel jsem oči a začal poslouchat první tóny. Nemohl jsem dost dobře posoudit, jak moc je její zpěv kvalitní, protože můj hudební sluch byl ve stádiu důchodce se čtyřicetiletou praxí u turbíny. Ale dokázal jsem rozpoznat, že její hlas mě hladí po duši. A fakt, že její zpěv byl určen jen a jen pro mě, veškerý estetický zážitek povýšil na zcela jinou úroveň. Na úroveň, na které bylo úplně zbytečné hledat nějaké nedostatky. Nezbylo mi, než jí poděkovat.

Kulturní vložku jsme měli úspěšně za sebou. Náš čas už neúprosně běžel, a tak jsme ještě zašli na kávu. Mezi řečí jsem si Viky neustále se zájmem prohlížel. Možná se mi u toho ani nedařilo být nenápadný, ale co má být? Vůbec jsem nevěděl, kdy ji zase uvidím, tak jsem se její krásy chtěl nabažit co nejvíc. Byla tak křehká. Cítil jsem to z každého jejího pohybu i slov. Věděl jsem, že to nemá v životě snadné. Její otec byl bez práce, matka trpěla vážnou psychickou poruchou a z toho, co mi popisovala, mi došlo, že atmosféra domova asi nebude zrovna pohádková. Když v tu chvíli byla vedle mě, toužil jsem ji vzít do náručí a střežit ji před celým světem, aby jí už nikdy nikdo neublížil. Honilo se mi hlavou, že bych ji vlastně chtěl podporovat a stát při ní ve všem, co ji zajímá a baví, ať už ve zpěvu či v pracovním životě.

Ze snění o té nejrůžovější budoucnosti mě vytrhl úder páté odpolední, kdy jsem věděl, že se musím odebrat k odjezdu. Viky mě doprovodila a než jsme se rozloučili, požádala mě, abych ji objal. Měl jsem to v plánu, ale tentokrát byla rychlejší ona. Objali jsme se. Dlouze. Ještě mi asi nedocházelo, že za pár minut už mi zmizí z očí. Na moment jsem se zamyslel, co je v tuto chvíli správné. Měl jsem ji políbit a přiživit tak naději, že z naší známosti nebude jednodenní záležitost, nebo jsem měl zůstat jen u objetí? Byla to pro mě v podstatě zbytečná úvaha, protože jsem věděl, že chci zrealizovat první variantu. Když jsem Viky pouštěl, dal jsem jí polibek na tvář a pak hned sklouznul k jejím ústům. Zazvonil zvonec, dnešní pohádky byl konec.