Přání bez papíru

Držela jsem v rukou kytici lilií. Kdyby nebyly tak křehce krásné ve své mohutnosti, už dávno by putovaly do koše, jen kvůli jejich nechutnému odéru. Trochu jsem doufala, že zmrznou. Venku byla taková zima, že ať jste byli oblečení do čehokoliv, zuby vám o sebe drkotaly v zimomřivém třesu. Hromadná doprava jezdila nepravidelně, městu hrozil kolaps. I když tenhle den byl krásný. Slunečný, mrazivý, vítr profukoval cestou i necestou, byl zlomyslný, odfukoval čepice a nepřipnuté cípy kabátů. Lidé se choulili do několika vrstev teplé látky. Nikdo se neusmíval, na nikoho se nedíval, jako by pouhý pohled mohl odebrat trochu tělesného tepla. Kapuci jsem si pošoupla trochu víc z čela. Co na tom záleželo? Na uších mě hřála sluchátka, do uší mi bušily ostré zvuky kytar. Tolik se mi chtělo někoho objímat. Lhostejno koho. Dnes mám narozeniny! Chtělo se mi křičet, aby to všichni věděli. Jsem zase o rok starší. To číslo se zase posunuje nahoru. Pochybovala jsem, že by se našel někdo, kdo by poslouchal. Kráčela jsem sama ulicí zalitou studeným sluncem, v rukou kytici bílých lilií, které pomalu uvadaly. Jako já. Jako moje možná krása, která se ztrácela v záhybech přebytečné kůže obličeje. Do očí se mi nahrnuly slzy. Stékaly pomalu a já cítila uspokojení, že aspoň něco umrzne hned po narození. Díky zaujetí sebou a svým bolem jsem nezaregistrovala kroky, které postupovaly stejnou ulicí. Mé vnímání se na majitele kroků zaměřilo až tehdy, když šel souběžně se mnou. Usmíval se. Odpolední slunce a úsměv z něj dělaly nádherného člověka. Mluvil, ale já ho neslyšela. Podala jsem mu kytici květin, kterou vylekaně podržel, mezitím jsem si sundala kapuci i sluchátka. Svět byl díky okolnímu tichu jiný. Povzbudivě jsem se na něj podívala, aby pokračoval v mluvení.
„Hledám nějaké zvýšené místo.“ Rozhodil v ruce v příjemném gestu. Tmavá kůže kontrastovala s nudně šedou fasádou domů a špinavou barvou zbytků zmrzlého sněhu na chodnících. Modré oči vystupovaly z opáleného obličeje, měly barvu moře. Asi proto ten pocit, že se oteplilo.
„Doprovodím tě.“ Vnutila jsem mu svou přítomnost. Bylo jedno, jestli se vrátím večer nebo v noci, nebyl nikdo, kdo by na mě čekal s narozeninovým dortem. Jediným gestem byla tahle kytice lilií zaslaná anonymním dárcem se vzkazem všeho nejlepšího. Šli jsme mlčky. Táhl se s mým jediným dárkem, za který nebylo komu poděkovat. Mžoural oči do slunce, jakkoliv bylo studené. Vyšli jsme až na kopec nad městem. Shora všechno vypadalo jinak. Víc idylicky. Položil kytici do sněhu, z tašky vytáhl ukulele a začal hrát. Když přestal, vrhla jsem se mu kolem krku a dlouze jej objímala. Voněl zvláštní směsicí soli a ledu, něco podobného, když chodím bruslit na zimák a čichám do zásoby.
„Děkuju. Tohle bylo to nejkrásnější, co mě dneska potkalo.“ Děkovala jsem mu se staženým hrdlem, nechtěla jsem, aby odcházel, nechtěla jsem, aby přestal vonět a chtěla jsem, aby nikdy nepřestal hrát. Jenže když jsem se otočila, co dělají lilie a pak zpátky, nebyl tam. Ve sněhu byly jenom moje šlápoty. Zoufale jsem se točila dokola a hledala známky jeho přítomnosti. Nic. Nic. Nic!
Šla jsem sama tmou, většina světel nesvítila. V rukou jsem svírala jen své vlastní dlaně.
Dům byl celkem vytopený, chodba nebyla osvětlená a mně se nechtělo rozsvítit. Oproti tomu, když jsem vklouzla do svého bytu, rozsvítila jsem všechna světla, které měla vypínače po ruce. Zula jsem si vysoké boty, vysoukala jsem se z několika vrstev oblečení a najednou strnula. Stál ve dveřích od malého obýváku spojeného s kuchyní. Nenuceně se opíral o zárubeň dveří. Jak mohl mít klíče?! Navíc zpoza zad vytáhl ruku i s kyticí bílých lilií.
„Všechno nejlepší, ať se ti splní všechno, co chceš.“ Popřál mi a políbil mě. Připadala jsem si jako Alenka v Říši divů. Ale já se narozdíl od Alenky rozhodla v té zemi zůstat. Tak dlouho, dokud budu moct. Usmála jsem se na toho neznámého muže s modrýma očima, podala mu ruku a poprosila jej, jestli mi nezahraje moji oblíbenou písničku.