Šestá kapitola (4/5)

Potřeboval jsem Viky zase vidět. Pracovní energie a motivace, kterou jsem načerpal v průběhu našeho prvního setkání, už pomalu ale jistě začaly docházet. A taky se mi stýskalo po jejím hlase. Vůbec nevím, čím to bylo, ale nedokázal jsem si ho zapamatovat. Moc možností jsme neměli, prakticky jen o víkendu. Ale po dalším shledání jsem toužil tolik, že jsem se byl ochoten přizpůsobit jakémukoliv termínu. Potřeboval jsem se zase na něco těšit a mít před sebou cíl, kterým byla právě Viky. Když se nám podařilo najít společný volný den, měl jsem velkou radost a vše mi šlo rázem opět snadněji. Někdy jsem se až divil, kolik práce jsem v těchto dnech dokázal zvládnout, ale bylo to asi tím, že Viky pro mě byla skutečně tou nejlepší možnou odměnou.

Odpočítával jsem každý den, a když jsem konečně v sobotu ráno nasedl do vlaku, modlil jsem se, aby neměl ani minutu zpoždění a neokradl mě tak ani o malou chvilku s Viky. Cesta mi tentokrát uběhla nečekaně rychle, byl jsem asi tak natěšený, že mi vzdálenost připadala poloviční. Pomalu jsem přijížděl na staré známé nádraží a věděl jsem, že už uplyne jen pár okamžiků a budeme zase spolu. Uviděl jsem Viky z okna, a když vlak zastavil, nehleděl jsem napravo ani nalevo a sprintoval jsem směrem k ní. Ještě pár kroků… Konečně jsem ji držel v objetí.

Bylo mi úplně lhostejné, co a kde budeme dělat, bohatě mi stačila její přítomnost. Viky tentokrát měla vlasy svázané tak, jak se mi to u žen líbilo, protože tím vynikly krásné rysy jejího obličeje. Všiml jsem si, že její oblečení hrálo fialovou barvou, načež mi potvrdila, že právě ta je její oblíbená. To bylo dobré vědět.

Šli jsme se projít do parku, který jsme minule nestihli navštívit. Počasí sice nebylo zrovna vlídné, ale byla to příjemná procházka. Viky mi už dříve psala, že právě v tomhle parku je nadměrné množství veverek a skutečně jsme ve velmi krátké době mohli spatřit hned tři. Ovšem popravdě a upřímně, jediný objekt, za kterým jsem přijel, kráčel po mém boku. V tu chvíli jsem si v duchu říkal, jestli mi vůbec na Viky něco vadí. Pátral jsem skutečně těžko, ale na druhou stranu jsem ji stále znal velmi málo a krátce. Nebavilo mě, když se zmiňovala o svých předchozích známostech. V drtivé většině případů o nich totiž mluvila dosti negativně. Říkal jsem si, jestli byli všichni přede mnou skutečně tak hrozní a krutí. Člověk se pak neubrání myšlence, jak by mluvila o mně, kdybych se do podobné pozice dostal. Vzpomínám si, že jsem se jí později snažil naznačit, aby negativní vzpomínky z minulosti v naší konverzaci vynechávala. Její celkový obraz v mojí mysli tenhle detail ale vůbec nemohl narušit.

Poobědvali jsme, vypili kávu, znovu se šli projít. Nebyl bych to já, kdybych Viky nepožádal, aby mi ukázala místní fotbalový stadion. Cestou k němu jsem se Viky ptal, jak je na tom s únavou. Den předtím si totiž stěžovala, že asi nebude moct chodit, jak ji bolí nohy. Odvětil jsem jí, že to nevadí, protože ji rád budu nosit. Asi se mi vysmála a myslela si, že si dělám legraci, stejně jako dříve se čtením pohádek. Ale myslel jsem to vážně a chtěl jsem ji vzít do náručí. Koukala docela nevěřícně, když jsem jí to skutečně nabídl. Pravda, nebyl jsem žádný frajer z posilovny, ale nějaké to kilo živé váhy navíc jsem už v pažích v minulosti párkrát měl. A tak jsem Viky dopřál chvíli odpočinku a vzal ji do náručí.

Skončili jsme znovu na nejromantičtějším místě v celé Mladé Boleslavi, kterým byla lavička v obchoďáku. Vzal jsem Viky za ruku a otevřeně jsme si povídali o pocitech, které jsme spolu sdíleli. Vzpomněl jsem si znovu na to, že za pár minut ji opět opustím a nechám ji na pospas všem starostem, které na ni doma čekají. Musel jsem udělat ještě něco, chtěl jsem pro ni tento den učinit co možná nejpříjemnější, aby si na něj mohla vzpomenout v době, kdy s ní nebudu moct být.

Jen o pár metrů dál se nacházel obchod s různými cetkami a šperky, kam jsem za celý svůj život snad nikdy nevkročil. Vlastně jsem nikdy nic z této dárkové kategorie žádné dámě nevěnoval. A když se mi Viky v průběhu dne svěřila, že tyhle věci se jí tuze líbí, věděl jsem, že jí chci něco koupit. Bylo mi prakticky jedno, kolik to bude stát, byl jsem snad ochotný tam nechat všechno, co jsem v tu chvíli u sebe měl. Jednal jsem pod vlivem okamžiku, abych jí mohl rozzářit oči, které už po celém dni působily lehce znaveně. Viky chvíli dělala drahoty, ale nakonec si dala říct a šli jsme nakupovat. Pod její podmínkou, že se budu podílet na výběru. Nevyznal jsem se v tom, ale budiž. Po deseti minutách prohlížení jsem rozpoznal, že její oči nejčastěji směřovaly k přívěsku na krk, jak jinak než fialovému. Možná to taky byla pěkná hloupost jí stále něco kupovat, ale vůbec jsem tím způsobem nehodlal přemýšlet. Na penězích už mi delší dobu nezáleželo, za poslední léta jsem je používal jen jako prostředek k tomu, abych si kupoval a užil čas s lidmi, se kterými se cítím šťastný. A s Viky jsem byl šťastný náramně, navíc jako kdybych cítil, že si podobných věcí umí vážit. Odměnou mi byl polibek a viditelná radost ve tváři. Víc jsem nepotřeboval.

Čas s Viky utíkal strašně rychle. Čekalo mě další smutné loučení na nádraží. Jako z filmu. Teď už jsem ji při chůzi vzal za ruku. Ještě jsme měli chvilku. Pomalu se stmívalo a teplota klesala pod bod mrazu. Obejmi mě, jakoby znovu říkaly její oči. Položila si hlavu na moji hruď a objali jsme se. Znovu jsem cítil, s jak křehkým stvořením mám co dočinění. Možná to byla právě ta křehkost a zranitelnost, které mě k ní tolik přitahovaly. Hlavu měla akorát v takové výši, že jsem jí mohl líbat do vlasů a hladit ji po nich. Bylo to nádherné souznění. Jedno staré moudro praví, že v okamžiku největšího štěstí je člověk hoden zemřít, protože nic krásnějšího jej už v životě nečeká. Otázkou samozřejmě zůstává, jak definovat pojem největší štěstí. Ale vzhledem k tomu, že mi právě v tuto chvíli probleskl hlavou zmíněný výrok, možná jsem od svého největšího štěstí nebyl daleko. Poslední polibek na ústa, na čelo… napíšeme si…