Šestá kapitola (5/5)

Při posledním objetí s Viky to se mnou asi vážně mělo seknout. Nechci s tebou mít vztah na dálku. Zíral jsem nevěřícně na tuhle větu hodně dlouho. Tečka, žádné další otázky a odpovědi. Dva dny po mojí druhé návštěvě to znamenalo jen jediné – můj úmysl o probuzení vůle zdolávat překážky se mi ve Viky nepodařilo probudit. Možná jsem mohl udělat víc, možná už ne. Nedokázal jsem to objektivně posoudit. Jediné, co se ve mně nacházelo, byla frustrace a bezmoc z jejího verdiktu. Pád na držku, který jsem sám sobě prorokoval, se dostavil v plné parádě, a to možná ještě dříve, než jsem si byl schopen představit.

Ani pro Viky to určitě nebylo snadné. Zřejmě chtěla všemu učinit rázný konec ještě dřív, než bude pozdě. Pro mě už s velkou pravděpodobností bylo, protože jsem se nacházel ve fázi, kdy jsem couvat nehodlal. Viky jsem vlastně v jistém slova smyslu obdivoval, jak rychle dokázala zprovoznit své rozumové vnímání celé věci a dát sbohem našemu snění o společné budoucnosti. Dávala na sobě znát, jak je pro ni blízkost druhé osoby důležitá. Žel pro mě, byla to asi jediná podmínka, kterou jsem momentálně nedokázal splnit. Musel jsem její důvody, i v kontextu s těmi rodinnými, přijmout jako holý fakt. Žvásty a výlevy toho, jak se mnou její nenadálé rozhodnutí otřáslo, s dovolením přeskočím. Kecy o zlomených srdcích už dneska stejně nikoho nezajímají. A já si za to mohl stejně sám.

Ačkoliv je mi to pěkně proti srsti, musím tenhle příběh ukončit pozitivní myšlenkou. Znal jsem Viky měsíc a půl. Strávili jsme spolu něco okolo čtrnácti hodin. Bylo mi ctí s ní prožít okamžiky, v které už jsem ve svém životě ani nedoufal. Pohádky, kytky, básně, objetí, to vše mě naplňovalo. Znamená to, že Viky mi dala novou naději. Naději, že ve světě, který se mi v jedné etapě mého života značně vzdálil, existují spřízněné duše. Tedy doufám, že každý nemáme jen tu jednu, v tom případě bych musel konečně upustit od noblesních slovních vyjádření a nechat za sebe mluvit činy. Moje kamarádka mi říká, abych neřešil věci, které řešení nemají. Ale už mě nebaví se pořád dokola s něčím smiřovat. Možná, že dokud nevezmu svůj život konečně do vlastních rukou, nikdy se v něm nic nezmění. Musí přece existovat naděje na napsání šesté kapitoly tohohle příběhu. Někde musí žít i naděje, že ji napíšu po boku s Viky.