Šestá kapitola - bonus :-)

Byl jednou jeden král, který měl syna Matěje. V tom království byli všichni tuze bohatí a měli, nač si jen člověk dokáže vzpomenout. Slova jako bída a nouze v řeči tamních obyvatel vůbec neznali. Přestože princ Matěj byl odmalička vychováván ve velkém blahobytu, sám stále více přicházel na to, že majetek a sláva široko daleko pro něj nic neznamenají a nenachází v nich zalíbení. Nebyl jako jeho vrstevníci, princové z ostatních království. Matěj se nebál tvrdé práce, často vypomáhal v královském mlýně, v kovárně a kde bylo potřeba. Jeho oblíbeným místem se stal les, kam chodil lovit divoká zvířata. Inu, ne každý princ si libuje v drahých špercích a honosných projížďkách v kočáře.

O mnoho a mnoho západů a východů slunce dále žil další král, který měl dceru Natálii. I ona byla vychovávána jako pravá princezna a dostávalo se jí všeho, co si jen přála. Největší zálibou Natálky bylo zpívání. Měla tak krásný hlas, že s ním dokázala vykouzlit úsměv i na tváři toho největšího bručouna. A je také pravda, že se svým zpěvem nešetřila. Zpívala, kam jen přišla. Svým rodičům u snídaně, služebnictvu i měšťanům, aby jim šla práce lépe od ruky. V království ji měl každý rád, protože svým zpěvem všem rozdávala radost.

Když bylo Matějovi osmnáct let, proti vůli svého otce a krále v jedné osobě narukoval na vojnu. Naplno se v něm projevila jeho povaha bojovníka a nezalekl se ani toho, že by se mu v nelítostných bitvách se znepřátelenými královstvími mohlo něco přihodit. Král byl z rozhodnutí svého syna velmi nešťastný, ale věděl, že odporem stejně nic nezmění.

Matěj patřil k nejlepším vojákům, které kdy armáda tohoto království měla. Nezalekl se žádného protivníka a jeho věhlas se brzy rozšířil do všech koutů světa. Matěj sloužil u dělostřeleckého pluku, v němž se postupně propracoval až na pozici velitele. Jak už to však ve válkách bývá, ani tahle neměla dobrý konec. Ačkoliv Matěj měl sil na rozdávání, jednoho rána se probudil a svět se mu zdál úplně jiný. Neslyšel totiž vůbec nic. Tisíce ran, které během služby u dělostřelectva musel z kanónů vyslechnout, způsobily, že zcela ohluchnul. S tímto hendikepem nebyl schopný boje a nezbylo mu, než se jako válečný veterán vrátit domů.

Král i královna byli neštěstím, které se Matějovi přihodilo, velmi zarmouceni. Na druhou stranu však byli rádi, že se jejich syn z bojů vrátil živý. Král věděl, že nyní bude pro jeho syna složité najít družku, se kterou by zajistil pokračování jeho rodu. I sám Matěj na otci postupem doby zpozoroval, co jej trápí a rozhodl se, že půjde do světa hledat svoji nevěstu. Jak bylo jeho zvykem, nepotřeboval na cestu koně a drahé vybavení, vystačil si s několika nejdůležitějšími věcmi, včetně obrovitého nože, který si ve válce vysloužil jako odměnu za svoji statečnost, a vyrazil.

Hledání nevěsty pro něj bylo obtížnější, než si vůbec dokázal představit. Až nyní, kdy byl odkázán jen sám na sebe, pociťoval dopady ztráty sluchu. Lidé si z něj navíc tropili legraci. Nevěřili mu, že je z královského rodu a když opouštěl jedno město za druhým, volali na něj: „Sbohem, princi Hluchoni!“ A tak šel zase dál. Až tam, kde už to vůbec neznal.

Toho dne svítilo nad celým krajem krásné jarní slunce. Princezna Natálka se rozhodla udělat si procházku do lesa, kam chodila ráda, protože v šumění okolních stromů zněl její zpěv ještě příjemněji. Jelikož byl tak hezký den, ani se příliš nestarala o čas a najednou si začala uvědomovat, že se ocitla v místech, kde nikdy předtím ještě nebyla. Uznala za vhodné, že je nejvyšší čas se ubrat k návratu do zámku. Když se však otočila, vyděsilo ji šustění z přilehlého keře. Udělala pár kroků zpět. Zpoza keře začal pomalu vystupovat divočák. A za ním druhý. Třetí. Nevypadali zrovna přívětivě naladěni a postupovali směrem k Natálce. Ta celá vyděšená začala křičet a utíkat.

Měla velké štěstí, že zrovna naproti ní kráčel Matěj. Sice její křik neslyšel, ale když zvedl hlavu, rychle mu došlo, jak se věci mají. Vytáhl svůj nůž a rychle pospíchal kupředu. Vycvičen na boj s divokou zvěří během chvilky dva rozzuřené divočáky zneškodnil a třetí se raději sám stáhnul. Matěj nevyvázl z boje bez šrámů, jeden z divočáků ho silně poranil na ruce. Když to Natálka viděla, přispěchala k němu a snažila se mu ránu ošetřit. Děkovala mu a ptala se ho, jak se tu tak náhle objevil. Matěj jí musel hned vysvětlit, že bohužel neslyší ani jedno její slovo. Natálka se na něj jen usmála, pohladila ho po tváři, vzala za ruku a odváděla ho směrem k zámku.

Když dorazili na místo, přistoupila Natálka i s Matějem před krále a řekla: „Otče, tento muž mě zachránil před smečkou rozzuřených divočáků. Měl bys ho po zásluze odměnit. Bohužel ale neslyší.“

„Co tě k nám přivedlo, zachránče mé milované dcery?“ optal se král, přičemž Natálka rychle pochopila, že kvůli Matějovi musí všechna slova přepisovat na papír.

„Když jsem sloužil ve válce svému království, přišel jsem o sluch, pane králi. Můj otec touží po tom, aby byl náš rod zachován a já samozřejmě také. Proto jsem odešel do světa hledat ženu, která mě bude mít ráda i s mým hendikepem,“ odvětil Matěj.

Princezna Natálka mezitím králi pošeptala něco do ucha.

„Prokázal jsi, že jsi statečný muž, Matěji. Přesně takového moje dcera potřebuje. Pokud se ti líbí, máš moje svolení si ji vzít za ženu,“ řekl král a Natálka samou radostí jeho slova přepisovala Matějovi.

Ten si je s ještě větší radostí přečetl a odpověděl: „Natálko, jsi jediná žena, která mi nedala najevo, že mi chybí sluch a přijala jsi mě takového, jaký jsem. Bude mi ctí, pokud se budeš chtít stát mojí ženou.“

Natálka s radostí přikývla, vždyť i jí se Matěj velmi líbil. A tak byla svatba. Až po ní Matěj králi prozradil, že i on má urozený původ a někde v dáli, kam už si ani nepamatuje cestu, čekají v jeho království jeho rodiče, až si přivede domů svoji nevěstu. Když se ho král optal, proč o svém původu mlčel, Matěj odpověděl: „Jak jsem již naznačil, můj králi, hledal jsem ženu, které nebude vadit můj hendikep a nebude toužit po majetku, který mi odkáže můj otec. A tu jsem našel v Natálce.“

„Vidím, že jsi nejen statečný, ale i moudrý muž. Moje dcera je v dobrých rukou,“ napsal Matějovi král. A všichni se radovali a veselili až do rána.

Matěj se s Natálkou vrátil do svého království, kde je všichni s otevřenou náručí přijali. Novomanželé zde žili vcelku spokojeně, ale Natálce jakoby stále něco chybělo. Měla svého muže velmi ráda, to ano, ale už si ani nevzpomínala, kdy si naposledy měla možnost zazpívat. Před Matějem zpívat nechtěla, protože věděla, že jemu samotnému by bylo velmi líto, že si její krásný hlas nemůže poslechnout. Tak moc toužila po tom, aby alespoň jednou, na malou chvíli Matěj slyšel…

Natálka si začala zpívat, když byl její muž pryč, aby mu zbytečně nepřipomínala, že ji nemůže slyšet. Jednou si potichu prozpěvovala i v noci, kdy už Matěj tvrdě spal. Když se ráno vzbudil, u snídaně Natálce řekl: „Měl jsem v noci sen. Zdálo se mi, jako kdyby mi nějaká dívka zpívala. Měla nádherný hlas a já ho slyšel. Bylo to jako skutečné. Kéž bych ho mohl slyšet znova. Ale byl to asi jen sen.“

Natálka se nezmohla na odpověď. Vždyť Matěj je přeci hluchý, nemohl její zpěv slyšet! Nepřestala však na slova svého muže myslet. Vnukly jí nápad, který musela stůj co stůj vyzkoušet. Hned další noc nechala Matěje znovu usnout dříve. Poté se k němu přitulila a začala mu potichu do ucha zpívat.

„Dnes v noci se mi znovu zdálo, jak mi ten nádherný hlas zpívá. Možná tomu nebudeš věřit, ani já sám tomu nemůžu uvěřit, ale ráno mě pravděpodobně probudila rána, když bouchly dveře,“ svěřil se hned následujícího dne u snídaně Matěj své ženě.

Natálka nevycházela z údivu. Má snad začít věřit na zázraky? Má začít věřit tomu, že svého muže léčí svým zpěvem? Připadalo jí to šílené, ale nemohla přestat. Každou noc Matějovi zpívala do ucha. Střídala co nejvíce tónů, tichý zpěv s hlasitým tak, aby pokryla celý rozsah svého hlasu. A její léčba skutečně fungovala. Matěj cítil, jakoby každým dnem slyšel více a více. Jednoho rána přiběhl celý rozrušený za Natálkou a řekl jí:

„Promluv na mě.“

„Vždyť mě stejně neslyšíš, Matěji.“

Slyšel.

„Už vím, komu patřil ten hlas, který jsem ve svých snech slýchal.“

Matěj Natálku objal a dlouze políbil. Konečně jim nic nechybělo. Možná se Matějovi začal sluch vracet samovolně, možná to byla zásluha Natálky. Kdo ví? Důležité je, že Natálka nyní byla šťastná a mohla svému muži zpívat od rána až do večera a Matěj ji přitom mohl s láskou poslouchat.