Není to jednoduché mít tě rád

Není to jednoduché mít tě rád


„Není to tak jednoduché mít mě rád, co?“
„No, je to výzva, nemyslíš?“
„Nemyslím.“
„Ale no tak. Co s tím teda uděláme?“
„Skočíme!“

Na povel jsem si dal brýle a vyskočil z letadla. Doširoka roztažené ruce a nohy ve spojení s rychlostí přibližně 230 kilometrů za hodinu mi opět navozovaly stav ne až tak vzdálený extázi. Několikrát jsem se ve vzduchu otočil a po necelé minutě jsem trhnul padákovou šňůrou. Prudké trhnutí mě výrazně zpomalilo, takže jsem krásně doplachtil až dolů.

„Nechrápej mi tady!“ ozvalo se mi zpoza zad. Tupě jsem zamžoural na monitor před sebou a vzápětí se otočil na vytočeného vedoucího.

„Sorry šéfe, už se to nestane.“
„To víš, že nestane, protože pokud jo, tak tě vyhodím z okna. Bez padáku.“ a s těmi slovy odkráčel.

Přesně o vteřinu později, mi vyskočila na monitoru zpráva o novém příchozím emailu. Podíval jsem se na druhý konec kanceláře. Marie, moje kolegyně, jenom velice těžce zadržovala smích. Otevřel jsem si email.

„To se dělá spát v pracovní době? Zlobivý chlapče.“ přečetl jsem si.
„A proč mě zlobivá holka nevzbudila?“ rychle jsem napsal zpět.
„Jak to měla zlobivá holka udělat?“
„Přijít a prince vzbudit polibkem.“
„Do zubů dostaneš princi, abys ses probral.“
„Ty jsi zlatíčko. Do kolika tu dneska jsi?“
„Do večera, přesčas. Nedobrovolný.“
„Takže po pracovní rande opět nic?“
„Opět nic.“

Nyní, už zcela při smyslech, jsem zavřel okno emailu a pustil se od řeči čísel. O tři hodiny později mi opět začala padat víčka. Vyrazil jsem do kuchyňky pro kafe poslední záchrany, ale stejně jsem měl tušení, že mi to moc nepomůže. Nepomohlo. Plechovka od kávy zela prázdnotou. Nějaká svině, chci říct drahý kolega mi z něho bral, ale koupit nové ho už asi nenapadlo. Prostě další den měnící se v peklo v drahém pracovním procesu. Vyhlídky nulové a světlo na konci tunelu taky v nedohlednu. Leda, že by to byl vlak. Opláchl jsem si aspoň obličej a vydal se zpět ke svým drahým číslům.

Den se pozvolna překlonil do druhé půlky, obědová pauza uletěla rychlostí blesku a mně z čísel odcházela hlava do Matrixu. Tupě jsem pozoroval čísla na hodinách a modlil se, ať mi tahle prokletá směna rychle skončí.

Vzhledem k tomu, že i ta nejhorší hodina v životě má jenom šedesát minut, dopotácel jsem se i já ke zdárnému konci. Nebo aspoň konci. Vstal jsem od počítače, protáhl se a pohledem zabloudil do míst, kde ta pomenší záhadná kolegyňka seděla.

V jejím mobilu muselo být něco neuvěřitelně závažného, protože podle toho, jak se do něj nenávistně dívala, jsem tušil, že minimálně krachla burza. O vteřinu později to začalo být však ještě zajímavější, to když telefon kolem mě proletěl

Vzal jsem telefon ze země a pomalu jsem se vydal k ní. Dýchala zhluboka, oči měla nebezpečně zúžené a její charisma, jindy tak líbivé, mělo nyní hodnotu bodu mrazu.

„Chtěla jsi mě zabít?“
„Nemluv na mě!“ vyrazila ze sebe zlobně
„A znakovou řeč, používat můžu?“

V odpověď by mi nejspíš přiletěla facka, kdybych k ní neudělal krok a nepolíbil ji. Neplánoval jsem to, ale prostě mi něco najednou řeklo ať to udělám. Ne že by to bylo nějak rozumné líbat každou ženskou které je vytočená do ruda, ale v tomhle případě to zabralo. Už delší dobu jsem k ní stejně cítil něco víc, takže to možná nebylo až tak nevhodné. Objala mě a celý polibek tak dostal mnohem hezčí nádech.

Možná bychom v tom nečekaném objetí zůstali o malinko déle, kdyby se mi v zádech neozval divně hluboký hlas.

„Vypadni od mojí holky.“

Polekaně jsem se otočil a za mnou stál asi dvakrát tak vysoký pořez. K mému překvapení se však ozvala Marie.

„Nejsem tvoje holka, táhni!“

Celá scéna mi přišla neuvěřitelně komická, protože to vypadalo asi jako když se hádá Dulík, Kulík a Bubík. S tím, že Kulík je vyšší než já a kolegyně dohromady a pravděpodobně i těžší. Asi tak třikrát.

"Tak jo o co tady jde, může mi to někdo vysvětlit?" otázal jsem se polohlasem.

Kolegyně se na mě úkosem podívala a pak hlasem ledovým jak kra která byla osudná Titaniku pronesla:

"Seznamte se, můj drahý bývalý který nechápe, kdy má zařadit zpátečku."

"Ale já to dělám kvůli nám, ty víš jak tě hrozně miluji, Maruško" pronesl Kulík až dětsky plačtivým hlasem. Nebýt toho, že mu bylo evidentně přes třicet, bylo by mi ho líto. Tím třicet myslím věk a ne IQ. To mohlo být klidně i o deset větší.

„Vypadni!“

Kdo ví co to bylo, možná mi v ten okamžik dorostla panská výbava, ale já se najednou cítil sebou hrozně sebejistý.

„Chlape, slečna tě požádala abys odešel. Musím tě říct, že to velké za tebou jsou dveře.“
Kulík na mě nechápavě čuměl. Ukázal jsem prstem na dveře. Udělal krok ke mně a já měl najednou tupé tušení, že pusu asi nedostanu. O vteřinu později jsem měl opět jistotu, že moje panská výbava není tak veliká, aby si troufla na chlapa co je větší než já. Válel jsem se totiž na zemi a snažil se popadnou dech po té, co se jeho pěst setkala s mým solar plexem.

„Vypadni! Vypadni! Vypadni!“ ozval se její pisklavý hlas

Obrova postava tedy zařadila zpátečku. Kdybych věděl, že na něj stačí zvýšit hlas, možná bych tak nemachroval. Marie si ke mně sedla, vzala mou hlavu do klína. Ta scéna, kdy dvaadvacetiletý úředníček, schoulený v poloze plodu s hlavou v klíně ženské, kterou ještě před pěti minutami líbal, zákonitě zaváděla béčkovým romantickým filmem. Akorát bolest vystřelující z mého žaludku moc filmová nebyla.

„Neudělal ti nic Dane?“ zašeptala
„Ne jsem v pohodě.“ lhal jsem jako když tiskne.
„Jsi špatný lhář.“
„Díky a když jsme u těch komplimentů, tobě to dneska sekne.“
„Vole.“
„Fajn. Už můžeme vstát myslím, že žaludek je na svém místě.“

Párkrát jsem se zapotácel, kancelář mi dvakrát za sebou zakroužila kolem vlastní osy, ale nějak jsem to ustál.

„To on ti napsal, když jsi po mě mrskla ten telefon?“
„Jo, napsal mi, že je venku a že na mě čeká. Že mě miluje atd. Stále ta samá písnička.“
„…a nedokáže pochopit, že je konec“ dořekl jsem za ní.
„Je to blb.“
„Líbí se mi.“
„Co?“
„Ne, myslím jako na Facebooku. Kliknout na líbí se mi.“

Začala se z plna hrdla smát.

„Ty nejsi úplně normální?“
„Ne, ani trochu, proto se ti přece líbím.“
„Malinko, ale moc si nefandi.“

Pohladil jsem ji po tváři a zlehka ji na rty políbil.

„Tak co, dáme to kafe?“
„Dáme, ale dej si bacha.“
„Není jednoduché mít tě rád?“
„Ani trošku.“

Vyšli jsme spolu před budovu firmy. Slunce pomalu zapadalo za obzor a já se nadechl vzduchu. Vzal jsem jí za ruku a vydali jsme se vstříc městu. Jenže to už bude zase jiný příběh.