Indigo

Určitě je to moje vina. Myslím, alespoň zčásti. Proto se na nic nevymlouvám. Ale rozhodně se nehodlám sžít s tvrzením, že by to mělo být snadné. Pokud si mohu dovolit přirovnání, je to jako hrát pexeso, kde je na milion kartiček. Snažíte se najít kartičku, která je shodná s tou vaší, ale s postupujícím časem se zkrátka smíříte i s tou, která je jí přinejmenším podobná. A teď nastává problém.
Podzim? Na to neexistuje prostá odpověď. Podívejte se z okna. Vždyť jediný rozdíl od léta je, že stromům opadá listí, tak proč z toho dělat takovou vědu? Podle mě je podzim jediným ročním obdobím, jež je krutě krásné a něžně zlé zároveň. Vyzdvihne právě tu náladu, co máte. Deprese? Ulice prosté zeleně a zasmušilé tváře kolemjdoucích lidí ve vás určitě smích neprobudí. Radost? Podívejte se na tu nádheru, když jemně zafouká vítr a ze stromu se k zemi zlehka spustí plejáda listů s různými barevnými odstíny, jejichž kouzlo ještě přiživí nízko stojící slunce. A srdce zaplesá.
Ano, k tomu jsem se chtěl právě dostat. Ona je něco, co by člověk popsal slovy jako zlato, zázrak či div. Nemyslím si, že já bych měl použít byť jediný z těchto výrazů. Kvůli zlatu se lidé zabijí. Div je, pokud se nepletu, většinou chladná stavba z kamene. A zázrak? Zázrak je pouhý okamžik. Ona je…ale vy mi to stejně nebudete věřit.
Dobrá tedy. V podstatě jsem ji potkal náhodou. Život mě naučil, že ty nejlepší věci se stanou, když je nejméně čekáte. Teď jsem ovšem na vážkách, když to vím. Poznám ten moment, kdy nemám nic čekat, a tudíž čekám, že se něco stane. Tím si stojím sám proti sobě, nekonečný paradox. Stává se však, že se zasním a ztratím ten "postřeh". Takhle to bylo.
Popravdě to není tak dávno, anebo si to prostě nepřipouštím. Vracel jsem se, tuším, domů. Hlavu jsem měl plnou různých věcí, které jsem se i přes jejich různorodost snažil slepit dohromady, abych se nemusel vypořádávat s každou z nich samostatně.
Asi zafungovalo kouzlo podzimu, nevím. A byl jsem nepřipravený, tak to má ostatně být. Procházel jsem parkem, moje mysl se však soustředila víc na sebe než na okolí. Z přemýšlení mě vytrhl hlas tak, jako když vás někdo probudí přesně vteřinu po tom, co jste usnula. Člověk nechápe. Ani já jsem nechápal. "Ahoj, já si tě na chvilku půjčím, můžu?" oslovila mě. Nechtěně, ačkoliv to bylo žádoucí, jsem ji svým více než překvapeným výrazem přinutil se usmát. Záplata na roztrhané jeansy. Ztracený a znovu nalezený poslední díl do puzzle. Spása pro řeckou ekonomiku. Lék na každou nemoc. Její úsměv byl vším tím zvlášť i dohromady. Dobře, možná jsem to příliš zveličil, ale chápete tu pointu.
Zpátky k tomu, co se stalo. Chtěl jsem ji odpovědět a v mozku se mi vyrojilo na tucet odpovědí, každá z nich se předháněla s tou další, aby to byla právě ona, kdo bude mít tu čest a bude vyslovena. Když všechny tímhle tempem dorazily do mých úst, srazily se a já otevřel pusu naprázdno. Chvíli jsme oba čekali, co řeknu. Já, myslím, že jsem to byl já, jsem byl tím prvním, kdo si uvědomil, že tahle loď už odplula, takže jsem svoje ústa zase zavřel a jenom pokývl hlavou.
Krásná? To zajisté. Nádherná? Víc než je kolikrát třeba. Tělo jako bohyně? To nevím, nikdy jsem bohyni nepotkal. A jestli ano, nikdy mi neřekla, že je bohyně, takže opravdu nemohu posoudit. Ale tahle dívka. Jediná svého druhu. Ne jediná žena. Chápete. To nevyzní tak, jak by mělo. Byla na nejvyšším piedestalu. Tečka.
Na co si mě chtěla vypůjčit? Bohužel si nemohu vzpomenout. Mám tušení, že jsem v tu chvíli stejně nevnímal, co se děje. Nechal jsem podvědomí, ať si to vyřeší po svém. A dobře jsem udělal. Ano, začali jsme se vídat. Zpočátku zlehka, na pár desítek minut až několik málo hodin. Byli jsme jako hodinové ručičky. Většinu času od sebe, avšak věděli jsme jeden o druhém a když jsme se opět konečně střetli, bylo to jako symfonie.
Přál bych to každému zažít. Víte, já jsem se vždycky bral jako celek. Já jsem byl já a nic nechybělo, nic nepřebývalo. Ale když jsem byl s ní, připadal jsem si, že jsem jen půlka a ona ta druhá. Jako ty solničky, znáte je, jak se jakoby objímají. Moment, to není ono. Zjednoduším to. Jako krabička sestávající ze dvou částí, které jsou si víceméně rovnocenné. To zní divně, že? Ale rozumíte. Protože každá ta část krabičky sdílí se svým protějškem svoje nitro. A to je to, co jsme dělali my, sdíleli myšlenky, svoje vnitřní já, měli jsme svůj vlastní svět, do kterého nikdo jiný neviděl a ani nemohl vstoupit.
Samozřejmě, byly věci, o nichž jsme se neshodli a já byl za to rád. Tím víc jsme se totiž poznávali. Já vím, je to nepředstavitelné a snad i nereálné. Jako kdybych našel sám sebe v dívčím provedení. A s hezčím obličejem. Ne, nejsem povrchní, jen umím ocenit krásu, to přece není špatné.
Máte pravdu. Lov byl u konce. Občas, když mám ty svoje chvilky, jsem uvažoval nad tím, jaké to je být ženatý. Lev v kleci? Pes na vodítku? Vida, sem se hodí ty solničky! Každopádně to musí být skličující a příjemné zároveň. Už nemusím nahánět děvčata! Už nemůžu nahánět děvčata! Každý podle svého gusta. A já se cítil přesně na hraně mezi těmito stavy. Nebalancoval jsem, moje pozice byla jistá, žádný jin & jang, prostě jinjang. Jde to, jenom nevím, jak jsem to udělal. Ale snad poznáte, že to je u mě na denním pořádku.
Ani mě to nenapadlo. Neměli jsme spolu nic intimního. Proč mě to ani nenapadlo? Ani polibek. Toužebně jsem snil, abych měl tu možnost, ale na druhou stranu jsem necítil potřebu, abych se k tomu dostal. Když o tom teď přemýšlím, nezdá se mi to v pořádku. Ale když jsem s ní, nezdá se mi to jako nutnost. Držíme se za ruce. A to snad i stačí, cítit její dotyk, skrze ruce jsme spojeni a to pouto je zvláštní, duši uklidňující. Hladil někdo vaši duši? Tak to mi neporozumíte.
Jaká tedy je? Ani jsem se nezmínil, že? Hádám, napsat, že je jako já zřejmě nebude dost přesné. Je nad věcí. Vyrovnaná. Veselá. Můžu na vás házet slova a vy si je budete skládat dohromady, jako když si na sebe skládáte vyžehlená trička. Jenže to ani zdaleka nevystihuje tu podstatu. Máte sice před sebou, dejme tomu, osm svých nejoblíbenějších triček hezky poskládaných do "komínku". Nemůžete je však mít na sobě všechny ve stejný čas. A i kdyby, zajisté to nebude mít onen kýžený efekt. Ona je to všechno zároveň, v harmonii, v symbióze. Jestli je to dobře, či špatně, ukáže čas. Pokud mi to dovolíte.
Nemohu zhodnotit, zdali jsem šťastný. A i kdybych byl, jak mohu vědět, jestli je to právě díky ní. Děkuji za váš čas.

Když jsem se vracel, už na mě čekala. Jako hvězda na vánočním stromku. Jako odlesky slunce na azurovém moři. Objal jsem ji, jak to mívám ve zvyku, a chytil za ruku. Její přítomnost mě uklidnila a znepokojovala zároveň. Já se poddal tomu prvnímu, bez výhrad.
"Mám pocit, že se to lepší. Mrzí mě to. Dostal jsem víc, než jsem chtěl. A v tom je ta potíž. Ještě párkrát a už se zřejmě neuvidíme. Měl jsem tě moc rád, budeš mi chybět. Asi nejvíc mě bolí vědět, že ty jsi ten vrchol a nic lepšího mě už nepotká. Možná máš pravdu, možná tam někde někdo je a čeká na mě, až budu zase nepřipravený. V pořádku, čas to zahojí. A s trochou štěstí na tebe zapomenu."