REM

Z toho večera si pamatuju jenom konec. A každý víme, jak takový konec v klubu vypadá. Myšlenkami jsem procitl na záchodě. Ano. U pisoáru. V hlavě jsem měl škuner a na něm kapitána, co ho plul po rozbouřeném moři rumu z vlny na vlnu s vidinou pevniny, kterou si však jen matně představoval, nehledě na čas, protože ten plul beze smyslu různými směry a rychlostmy.
Když jsem si chtěl jako čistotný muž umýt ruce (a ne proto, že bych musel, nýbrž proto, že jsem opravdu chtěl), spatřil jsem u umyvadla několik výrostků. Ono samotné umyvadlo bylo tedy schované uprostřed jejich shluku, jak jsem doufal. Inu čekal jsem, než se vyřádí a budu si moct přistoupit i já. Jak jsem již naznačil, v krvi se mi plavil kapitán a moje reakce i úsudky pozbývaly své vrcholné aktivity, kterou obvykle za střízliva oplývají.
Hned, co se mladíci s vlezlým chichotem rozestoupili, jsem konečně uviděl své vytoužené umyvadlo a pokud mě zrak nešálí (věřil jsem do poslední chvíle, že ano), vedle něj visel minimax. Ta věc, se kterou se hasí jiné věci, které hoří. Háček byl v tom, že hořel samotný minimax. Z přehršle amerických filmů jsem naučený, že pokud narazím na cokoliv natlakovaného, co hoří, měl bych vzít nohy na ramena, a tak jsem bez protestů poslechl svůj získaný reflex.
Místo, abych odběhl ven z toalet, což bych udělal, kdybych poslechl tu poslední střízlivou část mého mozku, schoval jsem se hlouběji, do místnosti s budkami a tam si zakryl uši. Hlupáček. Ani Alenka nebyla tak překvapená jako já, když se u jedné z kabinek rozlétly dveře a z nich vyšla, respektive vyřítila se jakási paní, zřejmě uklízečka, držíc v ruce další minimax, kterým ihned začala stříkat pěnu přes celou místnost směrem k umyvadlu, tedy svému hořícímu dvojčeti. Klepal jsem na dveře, ale rozum mi neotevíral, i když jsme oba velice dobře věděli, že doma je.
Asi utekla minuta či pět, než jsem se uráčil opustit tyhle pekelné toalety, ruce umyté či ne. Poté co jsem prošel dveřmi do vedlejší místnosti, té pisoárovo-umyvadlové, jsem si připadal jako ve školce. Nějaká slečna, zřejmě barmanka, tu kárala těch několik malých Vandalů (já ani nevím, co tak malý dětiny dělají v klubu) a když se pak podívala do očí mě, samou hrůzou jsem zkoprněl. Tak silný její vztek byl a já si zamotal už tak zmatenou hlavu tím, jak jsem usilovně přemýšlel, odkud se ta zlost v tak sympatické tváři bere.
Asi ze zvyku z mých mladých předškolních let jsem si stoupl vedle těch harantů a bral na sebe kolektivní vinu, k níž mě ta slečna svým důrazným napomínáním přiměla. Pocitově jsem na to byl asi tak, jako malé štěňátko, kterému pán hubuje za loužičku, co ovšem neudělal, protože to je čistá voda, kterou vylilo pánovo pitomé děcko před půl hodinou.
Barmanka (můj odhad) přejížděla pohledem z jednoho chlapce na druhého, její oči se na půli cesty potkaly s těmi mými. Jemně se pousmála, roztodivně, tajemně. A hlavně tak, aby to neviděli ostatní. Asi to byla reakce na mé psí oči, které jsem nasadil, když jsem si představoval, že jsem to štěně. Tak či onak, nemohl jsem na její tvář zapomenout, měl jsem ji vpálenou do sítnice jako krátký skeč, v němž ze mě nemohla odtrhnout oči. Á já jí to mohl opětovat.
Čas plynul a zábava se z bujarého veselí přesunula do pomalého usínání, ačkoliv si to nikdo nechtěl připustit. Lokál se začal malými krůčky prázdnit, což mělo za následek i úbytek kouře, díky čemuž jsem dohlédl na protější zeď a všiml si, že se lokál začíná prázdnit. A já jsem lapen v bludném kruhu opakujících se činů, ze kterého se ne a ne dostat vlastním úsilím.
Oběť jsem byl bez debat já sám. Moje paměť, mé dítě, arogantní, sobecké a neposlušné. Nechce mi odpovědět na jednoduchou otázku. S kým tu jsem. Co je za den. A proč? Jedno vede k druhému a druhé k prvnímu. Biji hlavou o stůl, zčásti proto, že už ji neudržím, zčásti proto, že si připadám jako vězeň ve své vlastní hlavě. Nikdo mě neslyší, nikdo mi nerozumí, tělo mě neposlouchá. A není cesty ven.
Vtom můj dozorčí na chvíli popustí otěže. Vidím ji. Sedí v protějším rohu a něco si píše. Tržbu, nákup, esej do školy, je mi to jedno. Běžně o takových věcech přemýšlím desítky minut i hodiny. Ale dnes večer mám jiné plány.
"Ahoj, já…přisel jsem kvůli tomu minimaxu." soukám ze sebe tak klidně a s nadhledem, až mě to děsí. Vlastně neděsí. Ale asi by mělo.
"Nech to být, vypadáš, jako že o tom víš ještě míň než já." dostane se mi v odpověď. Její hlas byl přesně takový, jaký jsem si nepřestavoval, což se ve výsledku ukázalo býti lepší možností.
Natáhla ke mně ruku, každý pohyb její ruky byl symfonií, kterou se mnoho skladatelů marně snažilo zkomponovat. Tenhle koncert byl jenom teď a jenom pro mě. Pak řekla to nejkrásnější slovo, co jsem kdy slyšel – pokud mě omluvíte, půjdu se opět bít hlavou o stůl, protože si jeho přesně znění nemůžu ani zčásti vybavit – a naklonila se ke mně hlavou. Ačkoliv nejsem znalec v oboru, její gesto jsem pochopil, ruku ji stiskl a jemně, až téměř chirurgicky jsem si ji přitáhl a políbil na rty. Obvykle k takovým pozdravům mívám negativní postoj, přijde mi to laciné. Nyní to bylo jinak. Mělo to náboj, bylo to sladké, horké.
Sedl jsem si k ní a začali jsme se bavit. Pomalu, s rozmyslem. Těžko se pro to hledají slova. Bylo to lehké, jako květ plovoucí na hladině jezera, bylo to snadné jako výdech a nádech, plynulé, avšak s přestávkami. Dívali jsme se jeden druhému do očí, ani jeden nechtěl svůj pohled strhnout mimo dialog, aby o něco třeba nepřišel. Černé, vlnito-rovné vlasy perfektně rámovaly (2 promile v krvi umí ocenit kde co, to je pravda) její hlavu a když ji občas nějaký pramínek sjel do blízkosti obličeje, rukou si jej posunula zpátky tak lascivně, jako by se tím živila již řadu let. Líbilo se mi to a ona to poznala. Mohla ve mně číst jako ve slabikáři, ale měla dostatečnou úctu vůči mému soukromí, takže toho nevyužila.

Podruhé jsem ji potkal na zcela odlišném místě. Stál jsem před dvěma kabinkami na místním koupališti. Spíše bych měl říct, že to byl bazén, krytý. A jsem si téměř stoprocentně jistý, že byl večer.
Inu, stojím před kabinkami, na sobě jen jeansy, a zkouším se podívat, zdali jsou obsazené. Přikrčím se a v pravé místnůstce vidím průhledem nohy,zadívám se tedy doleva, kde je však také pár chodidel. Tyhle ovšem vypadaly prapodivně povědomě. Než jsem si je stihl prohlédnout důkladněji, otevřely se dveře v pravé kabince. Leknutím, že jsem přistižen při něčem nekalém – což přece jenom nebyla pravda - , jsem strnul, stále vkleče. Podíval jsem se vzhůru na svého démona a spatřil v něm mladou obézní slečnu v podivně zabarvených plavkách. To mě vrátilo do reality. Zvedl jsem se a jal se vkročit do líhně této dámy, i když se mi z toho udělalo jemně nevolno.
Než jsem stačil udělat ten rozhodující krok, který by mou volbu zpečetil, otevřely se i dveře levé kabinky. V nich stála Ona a k mému překvapení nebyla ani zdaleka tak překvapená jako já. Pohlédli jsme na sebe jako toreador s býkem před závěrečným střetem, který má určit, zdali zvítězí prohnanost či syrová síla.
Aniž by mi dala čas cokoliv říct, zmizela v chodbě směřující k bazénu a já, jakožto poražený jsem zamířil do kabinky, již právě opustila. Zdejší klima, dá-li se tomu tak říkat, bylo neskutečně terapeutické. Každým nádechem jsem do sebe dostával odér její pokožky, a to se velice líbilo mým smyslových buňkám, které mi to dávaly patřičně najevo.
Nejsem si jistý, co k tomu vedlo, ale sedíme vedle sebe na okraji bazénu, oba mokří s náznaky husí kůže a sledujeme dění ve vodě. Náš rozhovor byl zase plynulý, svěží, plodný. Cítím, jak mi ujíždí ruka, ta zrádkyně dezertérská, a utíká pryč po jejích zádech. To vyvolalo další migraci součástí mého těla, hormonů. Malí prevíti si však vybrali jiný způsob a jelikož se nemohli dostat z mého těla ven, alespoň se rozutekli do všech jeho částí, ruky emigrantky nevyjímaje.

Když jsem silou vůle a zejména času stáhl ruku zpět, ohňostroj již dozníval a po obloze se roztékaly poslední chapadla těchto ohnivých hvězd, které tak přenechaly nebeskou klenbu hvězdám pravým, nekonečným.
Naklonila se ke mně a pohledem mě po dobu pár okamžiků hypnotizovala. Pochopil jsem. Dřív, než se naše rty toužebně setkaly, jsem stačil říct dvě krátká, ostrá slova.
"Jsem zadaný."