Romeo a Julie II.

Natáhla ruku a prsty hladila chladný hrubý kámen. Vládlo zvláštní ticho, naplněné očekáváním budoucího. Ulice byla prázdná. Tedy až na toho prazvláštního muže, který stál vedle Johany a němě ji pozoroval. Na sobě měl dlouhý sametový plášť, tuhý límec a klobouk. Trpělivě čekal. Když se Johana konečně otočila, objevila se jí v očích otázka. Než ji ale stačila vyslovit, přiložil si neznámý prst k ústům a pokynul jí, aby šla za ním. Nezmohla se na odpor. Vydala se na cestu úzkými uličkami. Dlouhý plášť se před ní jen míhal, měla co dělat, aby mu stačila. Když tu neznámý prudce zastavil, znovu přiložil ukazovák ke rtům a ukázal před sebe. Byli v zahradě. Na dohled stál velký dům, prosklenými dveřmi balkonu bylo vidět světlo. Zapadající slunce čmáralo měkkými červenými paprsky dlouhé stíny stromů a pomalu se chystalo předat vládu noci. V tom se rozletěly dveře a na balkon vyběhla dívka. Smála se, tím smíchem kříčela do světa všechnu rozpustilost svých čtrnácti let. Možná patnácti, víc by jí Johana nehádala. Tu se na cestě objevila silueta. Čím blíže byla, tím jasněji získávala obrysy mladíka, více chlapce než muže, jímž se zřejmě cítil být. Zastavil se a s pohledem upřeným na dívku na balkoně zašeptal:
„Být tak rukavičkou na té dlani a dotýkat se jí.“
Johaně zatrnulo. Její nejmilovanější věta. Tak prostá a přitom tolik naplněná touhou. Chtěla tam stát a nechat si znít ona slova v uších, ale její průvodce znovu pokynul, aby ho následovala. Naposledy se ohlédla po Julii a jejím nezměrném štěstí.