Romeo a Julie III.

Vcházeli do starého rozlehlého domu. Sluha otevřel dveře do salonu. Za stolem obloženým listinami seděl muž kolem třiceti let, dalo by se říct, že pohledný. Dokonce hezký. Ale v jeho modrých očích seděl chlad. V křesle v rohu pokoje seděla žena. Když vstoupili, zvedla oči od výšivky a přes obličej jí přelétl záchvěv úsměvu. Johanin průvodce se jí dvorně uklonil, potom se pozdravil s mužem a posadil se proti němu. Johana zůstala nerozhodně stát. Zdálo se, že o ní nikdo neví. Rozhlédla se a pak spočinula pohledem na oné ženě v koutě. Ve způsobu, jakým sledovala vyšívací bubínek ve svých rukou, bylo něco nešťastného.
"Drahá, nech nás s Willem o samotě."
Drahá. Johanu by nikdy nenapadlo, že je možné vměstnat do jednoho slova tolik mrazivého nezájmu. Oslovená se jako na povel zvedla a odešla. Johana spíš tušila, než slyšela dušený vzlyk. Jala se opět prohlížet pokoj. Krásné tapiserie, drahé nádobí. Na první pohled šťastný bohatý dům. Ale něco tu chybělo. Jakoby se všechen cit,který tu kdysi byl, někam vytratil. Všimla si, že muži domluvili a Will se chystá k odchodu.
"Ještě se rozloučím s Julií."
Ale druhý muž byl už zabrán do jakéhosi dopisu.