Romeo a Julie IV.

Johana se vydala za svým průvodcem do hlubin domu. Zdálo se, že chodbami bloudí nebezpečně dlouho, až zastavili přede dveřmi. Zevnitř bylo slyšet tichý pláč. Will zaklepal a vešel, následován Johanou. Julie seděla na posteli a snažila se kvapně zakrýt zbytky slz na tvářích. Vrhla na muže před sebou prosebný pohled. Jakoby on byl jediný, kdo ji může zachránit.
"Jak ti mohu pomoci, Julie?"
"Oživ naši lásku. Byla tak krásná a bylo jí tolik! Oživ naši lásku! A nenech ji už nikdy zemřít. To raději zabij mě." Její oči se opět zalily slzami. Johana už se nemohla dívat na její smutek. Rozrazila dveře a cítila, jak se i jí po tvářích kutálí kapičky pláče.

"Johano! Johano, otevři. No tak..."
Bušení na dveře zesílilo. Romanův hlas zněl naléhavě.
"Tak se už nezlob. Já se přece nechci hádat."
Johana otevřela dveře a popadla manžela kolem krku. Objala ho se vší tou láskou, čistou a odkrytou, jakoby ji najednou vylovili ze záplavy všech každodenních starostí.
Večer, když usínala, proběhl jí před očima příběh těch dvou. Dvou cizích lidí svázaných slibem věčné lásky. Rozhodla se, že to nedopustí. Pohled jí padl na malou ohmatanou knížku na stole. Byla otevřená na jedné z prvních stránek. Ze zažloutlého papíru hleděla tvář Williama Shakespeara. Muže, který splnil slib, nenechal zahynout mrtvou lásku a učini z ní lásku nesmrtelnou. Johala ale věděla, že o tu svou se bude muset postarat sama.