Možná se zblázním, miláčku...

Chtěla jsem se vyprostit, ale nedovolil mi to. Otevřel oči a pomalu se ke mně přibližoval. Věděla jsem, co se chystá udělat a snažila jsem se tomu zabránit. Chytil mě za bradu, abych nemohla uhnout. Jeho rty se přibližovaly.
Měla jsem strach. A vztek. To málo, co jsem si o něm myslela dobrého, se vytratilo. Vší silou jsem ho kopla do rozkroku. Zaúpěl. Vyškrábala jsem se na nohy, ale za jednu mě chytil. Trhnul mi s ní a já spadla na zem. ,,Promin, já vím, že jsem neměl. Už to neudělám. Jen se uklidni!"


Nechtěla jsem se uklidnit. Vykopla jsem volnou nohou a zasáhla jeho nos. Ozvalo se další zaúpění. Začala mu téct krev. Otřel si ji do trička a dál se mě snažil chytit. Bohužel, nedokázala jsem mu nijak uniknout. Za chvíli na mě nalehl a chytil mě za zápěstí. ,,Klid!" opakoval a díval se mi do očí, jako nějaký psychoterapeut. Bylo to ironické - jako bych snad já byla ten psychopat v tomhle domě. Plivnula jsem mu do zakrvácené tváře. Oplatil mi to, což dokonale zabralo - neměla jsem chut si to zopakovat, takže jsem se stáhla.

,,Omlouvám se," řekl s důrazem na každé písmenko. ,,Naser si!" já na to. Zakoulel očima. ,,Proboha! Slušně jsem se omluvil. Čekal bych stejně slušnou odpověd!" ,,Ty čekáš slušnou odpověd? To si snad děláš srandu, ne? Držíš mě tady proti mé vůli a snad dokonce chceš, abych za to byla vděčná. Co si čekal? Jdi do háje s tou svou slušností!"

Mlčel. No jasně, jako vždy. ,,Alespon se snaž nějak bránit, člověče!" zasténala jsem. ,,Nevím jak,"přiznal, ,,těžko mě omluví fakt, že-" odmlčel se. ,,Že?" nabádala jsem ho. ,,Že tě miluju, samozřejmě." ,,Jo, tak samozřejmě!" přitakala jsem sarkasticky. Pak mi to došlo. ,,Počkej! Ty-ty...mě miluješ?" hlas mi vyskočil o oktávu výš. A pak jsem řekla tu největší kravinu, jakou jsem mohla. ,,Ale...ale vždyt já tě kopla! Dvakrát!"