Měsíční záře...

Tvoje ústa, šeptajíc mi o temnotě, kterou ozářil záblesk světla...Stále je cítím, jako by si právě razila cestu po mé kůži. Můj dech je zrychlený a nic jiného nevnímám, jen tu krásnou a milosrdnou halucinaci.


Tvoje vzdechy mě přivádí k šílenství. Jak je to možné, když tu nejsi? To jsem se zbláznila? ,,Potřebuju tě," říkáš a tvůj melodický hlas mi prostupuje celým tělem. Přísahám, na chvíli jsem přestala dýchat.


A tvoje ruce... Začali mi přejíždět po těle. O každý další dotyk jsem žadonila,i když jsi mi řekl, že by ses mě stejně dál dotýkal. Měla jsem pocit, že se to sluší. A myslela jsem si, že když na tebe nebudu mluvit, vypaříš se a já zase budu sama. Sama se svou touhou.


Otočila jsem se a bylo mi jasné, že tam nebudeš, že jsi pouze výplod mé mysli. Ale setkala jsem se pohledem s tvýma očima. Jejich tvar...jejich barva. Zapomněla jsem na všechny starosti. Pro tu chvíli jsi mi zaplnil mysl jen ty. Je to hřích? Možná...

Dál mi šeptáš. O dálkách, které jsou tak blízko, o výškách pár centimetrů nad zemí... Poslouchám tě, ztracená v melodii tvého hlasu. Hladíš mě po zádech, prsty mi kreslíš kroužky a vlnky. Není to krásné někoho milovat? Myslím, že je.

Když se rozednívá, dáváš mi polibek. Pomalu se měníš ve stříbřitý prach a vítr tě rozfoukává do světa otevřeným oknem. Jen přežít den. A večer, až se zase objeví Měsíc na obloze, mě určitě přijdeš navštívit, jako jeden z jeho paprsků...které si zapůjčil od Slunce