To nejlepší, co mi zbylo

Nešťastně jsem stála nad sporákem a nadávala si, proč jsem vlastně tolik chtěla vařit. Vždyť jsme mohli zajít na večeři do restaurace. Nebo nám mohli jídlo přinést a nebo jsem mohla požádat Alici, kamarádku, která vaří opravdu skvěle a ráda, aby něco ukuchtila. Jenže já jsem řekla Adamovi, že uvařím svoji specialitu - kuřecí směs s paprikou, cibulí a sýrem v libanonském chlebu. Ale teď jsem stála nad trochu černější cibulí v pánvi a roztrhaným chlebem na prkýnku. Místo, abych ho rozkrojila a jako kapsu naplnila masem a zeleninou, budeme ho moct k té spálené cibuli a zbytku směsi maximálně přikusovat. Adam měl za pár minut přijít a já stála nad nejnepovedenější večeří co jsem kdy uvařila. Proč jsem se jen chtěla předvést, aby si nemyslel, že vařit neumím? Proč, sakra? Na to už bylo pozdě. Bylo pozdě i na to hodit pizzu z mrazáku do trouby. A tak jsem na talíře prostě to jídlo naaranžovala, aby vypadalo co nejlépe, a vyndala z ledničky šampaňské.
„Cink“ ozval se zvonek ve chvíli, kdy jsem se pokoušela nějak pěkně poskládat ubrousky, a tak jsem je prostě postavila vedle talířů.
Když jsem otevřela dveře, uviděla jsem toho nejúžasnějšího chlapa na světě. Alespoň mi to tak v té chvíli připadalo. Adam měl na sobě světle modrou košili s bílými proužky, tmavé rifle a v ruce kytici tulipánů, mých nejoblíbenějších. A na nose měl posazeny tmavé brýle, přestože na chodbě u mého bytu byla docela tma a venku vlastně taky. Ale věděla jsem proč. Díky nim jsme se vlastně seznámili. Snažila jsem se tenkrát vyjet od okraje chodníku, kde jsem zaparkovala před domem své kadeřnice. Nějaký pitomec zastavil tak těsně přede mnou a druhý tak těsně za mnou, že to pro mě bylo nemožné. Ale co mi zbývalo? Trochu víc jsem couvla a najednou jsem uslyšela lehké naražení. Bylo mi jasné, že jsem to černé auto za mnou nejspíš trochu poškrábala, ale na druhou stranu už mi šlo vyjet. Jenže to černé auto za mnou patřilo Adamovi a ten šel zrovna k němu, když se ta věc přihodila. Okamžitě mi zaklepal na okýnko a seřval mě jako malé děcko.
„Co si, prosím vás, vůbec o sobě myslíte? Já že neumím řídit? Podívejte se, jak těsně za mnou jste zastavil! Asi jste to kvůli vašim frajerským černým brejlím přehlídl, že?“ nenechala jsem se. Chvilku jsme se v podobném stylu dohadovali a nikdo nechtěl přiznat svoji chybu. Nakonec na nás někdo z okna zavolal, ať si jdeme řvát někam jinam. A tak jsme šli. V nejbližší kavárně jsme to všechno probrali a od té doby, už půl roku, jsme byli spolu. A teď tu stál přede mnou a já jsem se cítila tak šťastná. Nepovedenou večeři snědl bez jediné připomínky, jako by si ani nevšiml, že k dokonalosti má daleko, i když mu to muselo být jasné. Jenže Adam byl prostě gentleman. Jeden ze sta, z tisíce, z milionu.
Abych řekla pravdu, vztahy mi nikdy nijak zvlášť dlouho nevydržely. Jenže s Adamem bylo všechno jiné a tak jsem věřila, že se změní i toto. Koneckonců i náš půlrok byl na mě dobrý výkon. Adam mi moje myšlenky potvrdil, když jsme jednou v objetí po milování usínali.
„Rád bych tě představil tátovi,“ řekl mi a já se zděsila. S rodiči přítele jsem se potkala pouze jednou a nedopadlo to dobře. K večeři se podávala svíčková, kterou opravdu nesnáším a po dvou pokusech pozřít alespoň sousto jsem se oné paní domácí přiznala. Bohužel to vzala osobně a smrtelně se urazila. Pochopila to tak, že mi nechutná její svíčková, zatímco mě nechutná každá svíčková. Vysvětlit si to nenechala, a tak už jsme se víckrát neviděli.
„Vážně?“ odpověděla jsem trochu pochybovačně.
„Ty nechceš?“
„Ale ano, samozřejmě, že chci. Moc ráda tvého tátu uvidím. Ale pouze pod podmínkou, že půjdeme do restaurace.“ Nevkročím přece dvakrát to téže řeky, říkala jsem si.
„No jasně,“ zasmál se Adam, „táta stejně nevaří.“ Uff.
Po práci jsem se rozhodla, že potřebuji nutně nové šaty. Jako záminku jsem si vybrala setkání s panem Kadlecem, Adamovým otcem, na kterém přece musím vypadat k světu, ne? Proplula jsem několika obchody, abych si nakonec koupila ne jedny, ale rovnou troje šaty. Jenže znáte to, musela jsem k nim pořídit i kabelky a samozřejmě nové lodičky. V jedné výloze jsem zahlédla opravdu úžasný šátek a v Bijou Brigitte naprosto dokonalý náramek s řetízkem. Z nákupů jsem domů dorazila až po deváté a před dveřmi jsem našla Adama opřeného o dveře s kyticí růží.
„Adame? Co tu děláš? Myslela jsem, že jsi na pracovní cestě?“
„Přijel jsem dřív a chtěl jsem tě překvapit. Čekám tu už přes tři hodiny.“
„A proč jsi mi nezavolal?“ nechápala jsem. Nebyl nijak naštvaný, jenom vypadal strašně unaveně.
„To by už přece nebylo překvapení. Kde si vůbec byla tak dlouho?“
Pozvedla jsem nákupní tašky v mých rukou, aby mu to došlo.
„Bože můj,“ protočil oči v sloup a naoko nadával. „Vždyť já chodím se shopaholičkou! Za chvíli se v tom moři šatů, kabelek a bot utopíme!“ Pokračoval by dál, ale umlčela jsem ho polibkem.
„Aby se tohle už nestalo,“ začala jsem lovit v kabelce, „něco ti dám.“ Položila jsem mu do dlaně jeden z náhradních klíčů od mého bytu. Zasloužil si to, nejen za to čekání. Bylo to poprvé, co jsem někomu dovolila chodit do mého bytu kdykoliv se mu zachce. A věděla jsem, že dělám správnou věc.
Čím víc se setkání s panem Kadlecem blížilo, tím jsem byla nervóznější. Budu se mu líbit? Na co se mě bude ptát? A jaký vlastně bude on? Na jednu stranu jsem se nemohla dočkat, až to všechno zjistím, ale na druhou stranu jsem se hrozně bála. Pro Adama bylo nejspíš moc důležité, abych navázala s panem Kadlecem dobrý vztah. A rozhodla jsem se to nepokazit a udělat dobrý dojem. V onen den jsem se hned po práci začala připravovat. Osprchovala jsem se, umyla a vyfoukala vlasy a požádala kamarádku Sandru, aby mě nalíčila. Poté jsem vybrala jedny ze tří nových šatů, což byl vcelku nadlidský úkol, alespoň pro mě. Všechny byly tak krásné! Nakonec jsem zvolila červené šaty po kolena bez ramínek, které docela pěkně ladily k mým medově hnědým vlasům. K nim jsem si nazula černé lodičky s vysokým podpatkem, který by mi prý měl opticky prodloužit nohy. No, nevím. Adam si toho sice nevšiml, ale nezapomněl mě pochválit, když mě vyzvedával před mým bytem. Nasedli jsme do Adamova černého BMW a vyjeli vstříc jeho otci. Měli jsme se sejít v jedné z nejluxusnějších restaurací v Praze. Z Adamova vyprávění jsem pochopila, že jeho otec vlastní velmi výdělečnou firmu, která spolupracuje se společnostmi v zahraničí. Dříve pořád cestoval, šest dní z týdnu nebýval doma a to bylo jedním z důvodů, proč se s paní Kadlecovou rozvedl. Dalším důvodem bylo to, že si našla jiného pohledného podnikatele, se kterým se později odstěhovala na jih Itálie. Od té doby ji Adam viděl jenom jednou.
Zastavili jsme před restaurací Bellevue, kde jsem předtím nikdy v životě nebyla. Vypadala opravdu krásně a doufala jsem, že budu alespoň trochu rozumět názvům v jídelním lístku. Vzpomněla jsem si na scénu s vidličkami z filmu Pretty Woman a trochu mě to vyděsilo. Co když nebudu vědět, čím jídlo jíst? Raději jsem se rozhodla obavy hodit za hlavu a doufala jsem, že vidlička bude prostě jenom jedna. Vešli jsme dovnitř a Adam šel zjistit, který stůl jeho otec zarezervoval. Já jsem stála u dveří a připadala jsem si jako v jiném světě. I s Adamem jsme navštěvovali lepší restaurace, ale tohle byla nádhera. Pozorovala jsem lustry, židle a stoly a obdivovala krásný výhled. Všichni lidé byli krásně oblečení a vypadali elegantně. Vždycky na mě takové prostředí zapůsobí a připadám si jako dáma.
„Pojď si sednout,“ vyzval mě Adam, „líbí se ti to tu?“ Nešlo si nevšimnout mého úžasu.
„Je to krása,“ zakroutila jsem hlavou nad interiérem restaurace. Posadili nás ke stolu u okna, odkud byl fantastický výhled na rozkvetlou zahradu s altánkem a malým rybníčkem. Byla jsem natolik pohlcena tou nádherou, že jsem si nevšimla přicházejícího pana Kadlece.
„Promiňte, mám trochu zpoždění,“ usmál se omluvně Adamův otec a podával mi ruku.
„Tati, to je Sára, moje přítelkyně,“ představil mě Adam, „a to je táta.“
„Těší mě,“ usmála jsem se na pana Kadlece. Vypadal na svůj věk opravdu skvěle. Adam mu byl hodně podobný, ale pan Kadlec byl takový vyzrálejší. V kratších vlasech se mu objevovaly šediny, ale na šarmu mu to vůbec neubíralo. Jeho tvář byla opálená a hladká. Měl na sobě elegantní černý oblek s červenou šik košilí a kravatou v téže barvě s bílými proužky. Skvěle bychom ladili, napadlo mě při pohledu na mé červené šaty a černé lodičky.
„Taky mě těší, slečno Sáro,“ prohlédl si mě svýma hnědýma očima, „Adam sice říkal, že jste krásná, ale myslím, že slovo nádherná by vás vystihlo mnohem víc.“
„Sice přeháníte, ale děkuji,“ usmála jsem se rozpačitě. Nejspíš chce být prostě jen slušný. Celý večer probíhal v pohodě a klidu. Objednali jsme si jídlo a také láhev vína, které vybral pan Kadlec. Adam nepil, takže jsme na ní byli sami a po chvíli jsem cítila, že mám červené tváře a pusa se mi jako by rozvázala. Vyprávěla jsem o sobě, o své práci, o svých koníčcích, všechno co mě napadlo. Pan Kadlec vyprávěl o zemích, které navštívil, o víně, o autech a získala jsem pocit, že se mu snad i zamlouvám. Adam byl neobvykle tichý a pouze poslouchal, o čem si povídáme. Sem tam něco k nějaké historce podotknul, ale to bylo všechno.
Domů jsme se vrátili až kolem půlnoci a spali jsme ten večer u mě.
„Máš úžasnýho tátu,“ řekla jsem Adamovi, když jsme leželi v posteli.
„Taky ses mu líbila. Možná až moc,“ pronesl zamyšleně.
„To je přece dobře ne? Měla jsem z toho takový strach, ale dopadlo výborně. Musíme ho někdy pozvat na návštěvu, aspoň na kafe.“
„Určitě,“ přitakal Adam a políbil mě na dobrou noc. Spadl mi ze srdce obrovský kámen. Tolik mi na Adamovi záleželo a přála jsem si, aby si mě jeho otec oblíbil. Měla jsem pocit, že teď je všechno na správné cestě.
„Miluju tě, Adame,“ zašeptala jsem do ticha.
Další den jsem zašla po práci na kafe s kamarádkou Sandrou. Znali jsme se už od školky a s nikým jsem si nerozuměla lépe. Mohla jsem jí říct všechno a vždycky mě pochopila a poradila. Prostě kamarádka jak má být.
„Ahoj,“ pozdravila mě na uvítanou, „tak povídej, jak dopadla večeře?“
„Mnohem líp než jsem čekala. Měla jsem z toho strach, ale pan Kadlec je prostě fajn.“
„Tak to jsem ráda, mě to čeká příští týden,“ protočila panenky Sandra. Chodila s Pepou už rok, ale setkání s jeho rodiči se celou dobu úspěšně vyhýbala. Podle ní se má setkání s rodinou protějšku uskutečnit teprve až když jde „do tuhého“, až když je to vážné. „Nejlépe těsně před svatbou,“ smála se vždycky. Ve skutečnosti se ale nikdy nechtěla příliš vázat a setkání s rodiči jí připadalo zavazující až moc.
„Takže je to vážný?“ řeknu udiveně.
„Nevím, asi jo,“ pokrčí rameny, „a v létě pojedeme na dovolenou.“ Nestačila jsem koukat.
„Z tebe se stává domácí typ,“ utahovala jsem si z ní, „za chvíli se nehneš od sporáku a kolem budou poletovat tři děti.“
„Nestraš,“ naoko se lekla Sandra a v podobném duchu jsme se bavily ještě několik hodin. Byly jsme obě tak šťastné, až jsem se toho bála.
Cestou domů mi zazvonil mobil.
„Ahojky, Adame,“ pozdravila jsem ho. Ten den jsme se viděli jenom ráno, byl dlouho v práci a měl spát po dlouhé době zase u sebe. Těšila jsem se na večer o samotě se skleničkou vína a nějakým tím nenáročným pořadem v televizi.
„Ahoj, Sáry,“ odpověděl vesele, „volal mi táta. Koupil si nový byt a zítra nás zve na kolaudaci! Je to blázen, nikomu nic neřekne a nejedou mi volá, že se stěhuje. To je prostě celý on.“ Musela jsem se smát s Adamem. U pana Kadlece prostě nikdy nevíte. Jednou se mu například Adam nemohl dva dny dovolat. Když se mu to povedlo, dozvěděl se, že jeho otec je v Mexiku. „Já jsem ti to neřekl?“ divil se. Takový prostě je. Alespoň s ním není nuda.
„Takže zítra v pět hodin tě vyzvednu z práce a pojedeme rovnou tam, ano?“
„Dobře, jsem na to moc zvědavá,“ řekla jsem. „Tak zítra. Miluju tě.“
„Já tebe taky.“
Další den mi to v práci utíkalo. Těšila jsem se jak na Adama, tak na nový byt. Prý ho koupil už zařízený, takže žádná prohlídka holých stěn. A jak jsem stačila pana Kadlece poznat, nebude to žádná špeluňka, ale nejspíš byt jako z časopisu. V pět jsem zamkla kancelář a vyšla na ulici. Rozhlížela jsem se, ale Adama jsem nikde neviděla.
„Sáro? Jste to vy?“ ozvalo se z okýnka smetanové Audi TT stojící u chodníku nedaleko mě.
„Pane Kadlec?“ podivila jsem se, když jsem rozpoznala jeho vykloněnou hlavu.
„Nasedejte, Adam se zdrží v práci, tak mě poslal, abych vás vyzvedl,“ usmál se mile, a tak jsem celá překvapená nasedla. „A neříkejte mi, prosím vás, pane Kadlec. Připadám si pak jako dědek. Jsem Milan.“
„Dobře,“ zamrkala jsem zaskočená jeho vřelostí a nevěděla, co říci dál.
„No, alespoň mi pomůžete připravit něco málo k jídlu, než Adam dorazí, co říkáte?“
„Moc ráda,“ přikývla jsem, „to auto je prostě… nádherné.“
„Že jo? A takovou kočku jsem v něm ještě nevezl,“ zasmál se.
„To bych se tedy divila,“ pochybovala jsem. Má charisma, je sympatický a taky bohatý, takže myslím, že mladé krásné holky se na něj musejí lepit samy. „A navíc přeháníte.“
„Já že přeháním? Pff, podívejte se někdy do zrcadla,“ bavil se.
Jestliže jsem popsala jeho auto jako nádherné, neexistuje slovo, které by vyjádřilo vzhled jeho bytu. Možná dokonalý, ale ani to ho podle mě zcela nevystihuje.
„Co na to říkáte, Sáro?“ zeptal se mě, když mě provedl všemi šesti místnostmi.
„Na tohle mi slova nějak docházejí,“ přiznala jsem.
„Taky ho navrhoval architekt až ze Španělska, alespoň to říkal předchozí majitel.“
„A ta kuchyň! Bála bych se na něco jenom sáhnout,“ smála jsem se.
„Budete muset ten strach překonat, slíbila jste mi pomoc u přípravy jídla ne?“ mrknul na mě.
„Tak já se pokusím,“ slíbila jsem. Potom jsme společnými silami připravili několik chlebíčků, šopský salát a puding s jahodami. Mezitím mi volal Adam, že se v práci ještě zdrží, rozbilo se jim tam hned několik počítačů a musí to opravit.
„Já bych na něj nečekal,“ rozhodl pan Kadlec a postavil na stůl v obývacím pokoji mísu se salátem a talíř s chlebíčky. „Berte si,“ pobídl mě a odešel do kuchyně. Za chvilinku byl zpět s lahví šampaňského. „Když nám zbyly ty jahody,“ pokrčil rameny a usmál se. Najednou mi to přišlo všechno divné. Sedím tady s tátou svého přítele v jeho novém bytě a piji šampaňské s jahodami. Není to až moc? Jenže mi bylo prostě dobře. Tak sem to hodila za hlavu.
Adam přišel až v jedenáct večer. Tvářil se trochu překvapeně když viděl dvě vypité lahve, ale nekomentoval to. Byl unavený, takže si jenom letmo prohlédl byt, snědl zbytek chlebíčků a šli jsme ke mně.
Když jsme večer usínali a Adam mě chytil kolem pasu jako obvykle, napadlo mě, jaké by to bylo, kdyby mě takhle objal Milan. Věděla jsem, že bych na to neměla ani myslet, ale nemohla jsem si pomoct.
Za pár dní jsem měla sraz se Sandrou v kavárně. Objednala jsem si kafe, celé jsem ho vypila, ale kamarádka nikde. Mobil měla vypnutý, až za patnáct minut mi přišla sms: JSEM JEŠTĚ U PEPOVYCH RODICU. DORAZIM CO NEJDRIV. Takže pravděpodobně počítala s tím, že tu na ní budu čekat do aleluja. Vytáhla jsem z kabelky časopis pro ženy, který jsem si ten den pořídila, a objednala jsem si zákusek. Když jsem vzhlédla od rozečteného článku k číšníkovi přinášejícím dortík, zahlédla jsem vcházet Milana. Najednou jsem, nevím proč, měla pocit, že se musím schovat, že mě hlavně nesmí vidět. Asi jsem se bála toho, co bude. Jenže jsem byla v sytě oranžové halence moc nápadná. Pan Kadlec se rozhlédl po kavárně a potom se zastavil pohledem na mě. Usmál se a vydal se směrem k mému stolu.
„Dobrý den, Sáro,“ pozdravil a bez okolků si ke mně přisednul, „čekáte na Adama?“
„Ne, čekám na kamarádku, ale už má přes dvacet minut zpoždění,“ ušklíbnu se.
„No jo, ženský,“ podotkne a zasměje se. I když někteří muži na tom nejsou o nic lépe, pomyslím si. „Taky na jednu čekám a nevypadá to, že by dorazila včas. Nebude vám vadit, když na ni počkám u vašeho stolu? Dokud nepřijde kamarádka samozřejmě.“
„Jasně, stejně nemám co dělat,“ odpovím a zavřu rozečtený časopis, ve kterém se stejně nic nového nedočtu. Po čase zjistíte, že témata a články se v ženských časopisech pořád dokola opakují.
„Za měsíc se chystám do Španělska na prohlídku Barcelony a na závod Formule 1, co kdybych vás vzal sebou?“ navrhnul mi a já se málem zadusila posledním soustem svého dortíku.
„No, to by se asi moc nehodilo,“ vyhrknu zděšeně. Jet na výlet sama s otcem svého přítele?
„Proč ne?“ podiví se pan Kadlec, „Adam by jel určitě moc rád, ve Španělsku se mu strašně líbilo, byla jste tam?“ Konečně mi to došlo. Nejela bych s ním sama, ale s Adamem! Ještěže můj malý trapas nepostřehnul. Jak mě to vůbec mohlo napadnout, že by chtěl jet někam jenom se mnou?
„Nebyla, ale uvidíme, mám teď spoustu práce a tak,“ uzavřu raději toto téma. Jak se později ukáže, naši původní společníci vůbec nedorazili, a tak jsme si povídali vlastně celé odpoledne sami.
„Kdybyste se chtěla podívat na nějaké fotky z toho Španělska, můžeme zajet ke mně, mám jich tam spoustu,“ nabídl mi Milan.
„Já bych už asi měla jít domů,“ odmítnu rozpačitě. Šla bych moc ráda, ale nebyla jsem si jistá, proč tohle všechno pan Kadlec dělá. Bylo skvělé, že jsme si rozuměli, jenže nebylo tohle všechno už moc? Je možné, že bych se mu líbila nějak víc? napadlo mě. Hned jsem ale tuto možnost vyloučila. Zbytečně přeháníš, napomenula jsem se.
„Přemlouvat vás nebudu, Sáro,“ podíval se na mě, „ale domů vás odvést můžu, ne?“
„To by se hodilo,“ usmála jsem se. Když jsem vystupovala před svým bytem z jeho auta, chytil mě Milan za ruku a řekl: „Jsi krásná, Sáro. Škoda, že nejsem mladší.“ A pak jsem ho políbila. Ani nevím, jak se to stalo. Prostě jsem najednou přitiskla své rty na jeho, bezmyšlenkovitě, jen na vteřinu, možná na dvě. A pak jsem utekla. Lekla jsem se toho, co jsem udělala. Bála jsem se jeho reakce. Připadala jsem si hrozně. Zavolala jsem Adamovi, aby večer nechodil a vymluvila jsem se na bolest hlavy. Existuje někdo horší než já? říkala jsem si.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Říct to Adamovi? To přece nejde! Vlastně to nešlo říct nikomu, nikdo by mě nepochopil, protože ani já sama jsem nechápala, co se to se mnou děje. Nevěděla jsem absolutně, co chci. Byla jsem si jistá, že miluji Adama, ale Milan mě tolik přitahoval. Po téměř probdělé noci jsem se nakonec rozhodla, že na to zapomenu. Zapomenu na Milana, na tu pusu a na budu dělat jakoby se nic nestalo. Zní to jednoduše, že? Naprosto vyčerpaná a s opuchlýma očima jsem dokonce i vstala a šla do práce. Tam jsem sice celý den zírala do monitoru a předstírala činnost, ale byla jsem tam. Kromě toho jsem taky bůhví proč kontrolovala mobil, čekala jsem zprávu od Milana, ale jak bych ji mohla dostat, když na mě ani nemá číslo? A proč jsem ji vůbec chtěla dostat? Volal mi jenom Adam ohledně plánů na dnešní večer. Byla jsem ráda, že chce jít do kina, tam se totiž nemluví. A já jsem opravdu nebyla moc schopná s ním mluvit.
„Jsi nějaká zamlklá?“ řekl mi Adam starostlivě, když jsme se vraceli z kina.
„Já vím, promiň. Mám toho v práci nějak moc a jsem trochu unavená, víš?“ vykrucovala jsem se, i když ty výmluvy byly nejspíš hloupé.
„Myslím, že je v tom něco jiného,“ podíval se na mě a ve mně hrklo.
„Co tím myslíš?“ chtěla jsem vědět celá rozrušená.
„Bude to tím, že jsme se už tak dlouho nemilovali, viď?“ usmál se a začal mě líbat. Adam sice pravý důvod nepochopil, ale byla jsem vděčná. Další věc, při které nemusím skoro mluvit.

Další den jsem šla na oběd se Sandrou. Byla to moje nejlepší kamarádka, ale nějak jsem jí tentokrát nedokázala poslouchat. Duchem jsem byla někde úplně jinde a věděla jsem, že to tak nemůže zůstat. Jenže jsem nevěděla, jak to udělat. Jak mám nemyslet na Milana? Jak mi mohl tak strašně zamotat hlavu? A jak jsem ho, proboha, mohla políbit?
„Sáry, znám tě už nějakej ten pátek,“ usmála se na mě, „tak mi pověz, co se děje?“
„Promiň, já toho mám teď nějak moc, práce a tak znáš to,“ snažila jsem se vymluvit.
„Říkám ti, sakra, že tě znám, tak ven s tím. Tohle není práce, kvůli čemu pořád jen koukáš do blba.“
„Když ti to řeknu, budeš si myslet, že jsem naprostá blbka,“ upozorním ji, ale pokračuji. „Já… políbila jsem Milana.“
„Toho ajťáka od vás z práce, co nosí celý týden jedny ponožky?“ vykulí na mě Sandra oči.
„Ale ne, je to ještě horší. Políbila jsem Adamova tátu.“
„No, těžko říct, co by bylo horší,“ zasměje se, „A to se přece dělá, políbit se na přivítanou, nebo naopak při odchodu, je to naprosto…“
„Ty to nechápeš,“ skočila jsem jí rozrušeně do řeči a uvědomila jsem si, že skoro křičím. „To nebyla pusa, co dáváš lidem k narozeninám. Vezl mě domů a já ho políbila. Prostě tak, jak líbáš kluka, když se ti líbí. Trvalo to určitě dýl než vteřinu. A od té doby se cítím příšerně.“
„A je ti hrozně kvůli tomu co si udělala, nebo proto, že na něj nedokážeš přestat myslet?“ podívala se na mě tázavě Sandra, i když zřejmě předem znala odpověď. A já si konečně uvědomila pravdu. Zamilovala jsem se.
„Ale to mě přejde,“ ujišťovala jsem Sandru i sama sebe. „Je to jenom chvilkový, určitě. Miluju přece Adama. Zachovala jsem se jako blázen, ale bude to lepší, jsem si jistá. Přestanu na něj myslet, že jo?“ Potřebovala jsem, aby mě Sandra ujistila, že to co říkám, je pravda. Jenže ona to neudělala, jenom na mě tak nějak soucitně koukala.

Adam na víkend naplánoval víkend na chatě v Krkonoších, kde jsme měli chodit na túry, koupat se ve vířivce a prostě relaxovat. Navzdory mému stavu jsem se docela těšila. Věděla jsem, že se nemůžu Adamovi vyhýbat a tak jsem se rozhodla, že s ním budu zase šťastná. Dařilo by se mi to určitě mnohem lépe, kdyby mi ve čtvrtek večer, den před odjezdem do Krkonoš, nezavolalo neznámé číslo.
„Pokorná, prosím?“ ohlásila jsem se a pokračovala v balení, ze kterého mě zvonící telefon vyrušil.
„Ahoj, Sáro. Tady Milan, pamatuješ?“ ozval se hlas, který jsem si občas strašně přála slyšet a zároveň se ho nejvíce bála.
„Pamatuju. A dlouho budu,“ odpovím nervózně. Proč mi volá? Proč teď, proč vůbec?
„Dlouho jsem přemýšlel, jestli ti mám zavolat. Myslel jsem, že bych neměl, ale nešlo to vydržet.“
„Kde jste vůbec vzal moje číslo?“ snažila jsem se předstírat, že nevím, kam chce rozhovor nasměrovat.
„Políbila si mě a teď mi chceš vykat?“ zasmál se. „To je jedno… Chci tě vidět, Sáro.“
„To nejde,“ odpověděla jsem a snažila se, aby to znělo jistě a definitivně.
„Tak mi to řekni do očí. Pak ti uvěřím a nechám tě na pokoji.“
„Ale…,“ zakoktala jsem vyjeveně.
„Jen otevři dveře,“ řekl a zavěsil. Dokonale zmatená a rozrušená jsem pospíchala ke dveřím. A za nimi stál doopravdy Milan. Nedokázala jsem nic říct. Jen jsem na něj koukala a přála si, aby něco řekl. Jenže neřekl nic. Místo toho mě políbil. A já jsem ho nezastavila. Místo toho jsem ho zatáhla do své ložnice.
„Slíbila jsem si, že se ti budu vyhýbat. Zakázala jsem si i myslet na tebe.“ Přiznala jsem se Milanovi po tom, co jsme se dvakrát milovali.
„No, vůle není zrovna tvoje silná stránka, že?“ zasmál se.

Když jsem se ráno vzbudila, Milan byl pryč. Byla jsem naprosto zmatená a chvílemi jsem si myslela, že jsem se ještě doopravdy nevzbudila. Nechtělo se mi vstávat, oblékat se, ani nic jiného. Přála jsem si zůstat ležet v posteli do konce života a vybavovat si detaily té nejkrásnější a nejvášnivější noci, kterou jsem do té chvíle zažila. Noci s otcem mého přítele. Z přemýšlení mě vytrhlo zvonění mobilu.
„Dobré ráno, Sári,“ pozdravil mě v telefonu Adam, „do dvaceti minut jsem u tebe a můžeme vyrazit na ten nejkrásnější výlet. Už se nemůžu dočkat. A mám pro tebe překvapení.“ Myslela jsem si, že v tu chvíli nemůže být nic horšího než jeho nadšený hlas a výraz, když mě za chvíli opravdu přijel vyzvednout. Ale to jsem se hluboce mýlila.
Chata v Krkonoších byla opravdu nádherná. Výřivka, krb, úžasná příroda, les, hučící potůček... Jenže já jsem nic z toho nevnímala.
„Sáro, nemysli na práci,“ snažil se mě trochu zcestně uchlácholit Adam, „jsme na dovolené a to si nenecháme ničím zkazit, ne?“ Na to už je trochu pozdě...
Po večeři v blízké restauraci a malé túře po okolí jsme konečně lehli do postele. Byli jsme oba vyčerpaní, ale já určitě mnohem víc. Celý den předstírat, že je všechno, jak má být, je náročné. A pokrytecké, věděla jsem to.
„Adame, musím ti něco říct,“ odhodlala jsem se, když přišel do ložnice s lahví šampaňského. Už to nešlo vydržet.
„Já tobě taky,“ usmál se na mě, „a řeknu to první, protože už to nemůžu vydržet.“
„Adame, já...,“ chtěla jsem to všechno ze sebe vychrlit, jenže Adam mi doslova vyrazil dech. Začal lovit něco v kapse a najednou přede mnou klečel se zásnubním prstýnkem v ruce. Nemohl udělat nic horšího. Kdyby mě místo žádosti o ruku zabil, byla bych mu mnohem vděčnější.
„Sáro Pokorná, vezmi si mě. Jsi celý můj život. Bez tebe mě den nebaví. Jsi skvělá a myslí si to všichni, s kým jsem tě seznámil. I můj otec, a to je co říct,“ usmál se a vypadal jako malé dítě, které vidí ten největší dort na světě. Přesně tak se na mě díval. Jenže já jsem mu ten dost musela hodit rovnou do obličeje.
„Adama, včera jsem spala s Milanem,“ a bylo to venku.
„S kým? Já to nechápu,“ Adam nejdříve netušil, o čem mluvím.
„S tvým otcem. Spala jsem s tvým otcem,“ když řeknete špatnou věc nahlas, jakoby zněla ještě tisíckrát hůř. Ale mě se ulevilo. Už jsem neměla tajemství. Věděla jsem, že tím zkazím úplně všechno, nejen vztah můj a Adamův, ale i vztah otce a syna. Věděla jsem, že mě budou nejspíš oba nesnášet, ale musela jsem to říct.
„Sáro, to myslíš vážně?“ když jsem se nad tím zamyslela, znělo to asi vážně neuvěřitelně. Jako špatný vtip. Jenže to vtip nebyl, ani zdaleka ne.
„Je mi to líto, nevím jak se to stalo ani proč se to stalo. Nevím jak ti to vysvětlit.“
„Nemůžu tomu uvěřit... Někteří lidé se prostě nezmění...“
„Adame, já jsem tě milovala, byla to chyba ale stalo se to a už to nejde změnit.“
„Řekni mi jedno: lituješ toho?“
Vím, že už jsem byla krutá až moc. Vím, že jsem se měla snažit ho uklidnit a ne přilívat olej do ohně. Jenže jsem v záchvatu upřímnosti řekla pravdu: „Ne.“
Adam už tedy věděl všechno. Sebral mobil, peněženku a klíče od auta a odjel. Bez jediného slova. I když se to dalo čekat. Ačkoliv jsem se cítila hrozně, nejvýraznějším pocitem byla úleva. Byla tu ale ještě jedna věc, kterou jsem musela udělat.
„Ahoj, Milane,“ řekla jsem do telefonu.
„Ahoj, čekal jsem, že zavoláš.“
„Volám kvůli něčemu závažnému, já...“
„Řekla jsi to Adamovi viť?“
„Ano,“ řekla jsem a najednou jsem se cítila provinile. Neměla jsem radši mlčet? „Já už jsem to nemohla vydržet, musela jsem mu to říct. Usínat vedle něj a vědět, že jsem minulou noc usínala vedle někoho jiného. Vedle tebe, Milane...,“ zlomil se mi hlas a dala jsem se do pláče. Nechtěla jsem, ale ten tok slz nešlo zastavit.
„Sáro, je to v pořádku, nezlobím se. Věděl jsem, že jsi čestná a že nejsi mrcha. Takže mi bylo jasné, že mu to dřív nebo později řekneš. Kde jsi teď?“
„Pořád na chatě, Adam odjel a popravdě ani nevím, jak se dostanu domů s těmi všemi věcmi,“ musela jsem se navzdory situaci smát.
„Přijedu co nejdřív,“ řekl Milan a zavěšil. V tu chvíli mi spadl další velký kámen ze srdce. Myslela jsem, že mě Milan bude nenávidět a upřímně, měl by k tomu přecijen trochu důvod. Místo toho ale sedne uprostřed noci do auta a jede pro mě do Krkonoš. Že bych pro něj nebyla jenom pouhým povyražením?
„Sári, vzbuď se,“ pohladil mě Milan po tváři, „pojedeme domů, ano?“
„Ne, chci ještě spát,“ zamumlala jsem v polospánku, „ta postel je tak pohodlná...“ A pak jsem zase usnula.
Ráno mě přivítala vůně kávy a smažených vajíček.
„Přeju dobré ráno, princezno,“ usmál se na mě Milan a políbil mě.
„Ty jsi tady?“ podivila jsem se.
„V noci jsi se mnou mluvila,“ zasmál se a položil přede mě vonící a krásně vypadající snídani.
„Děkuju, něco si vybavuju ale napůl jsem spala,“ usmála jsem se omluvně.
„To je v pořádku. A teď jez,“ nařídil mi.
Bylo mi fajn, jakoby se včerejší drama ani nestalo. Ale musela jsem ono ožehavé téma nakousknout.
„A co Adam?“ podívala jsem se na Milana zvědavě.
„Zuřil... Ale zvládne to, Bude to trvat ale zase se s tím vyrovná.“
„Zase?“ nechápala jsem.
„Už se nám jednou něco podobného stalo. Je to už spoustu let, netrap se tím,“ mávl rukou, jakoby se nic nedělo.
„Ty už jsi spal s nějakou z jeho holek?“ nevěřila jsem vlastním uším.
„Je to už přes pět let. Stalo se to jenom jednou a pak to hned skončilo. Přísahám, nic to nebylo.“
Víc už jsem vědět nepotřebovala. Když Adam říkal, že někteří lidé se nezmění, nemyslel tím mě, ale Milana!
„Přesně takhle to dopadne i s námi. Stalo se to jednou a tím to hasne. Nechápu, jak jsem mohla být tak pitomá!“ Se slzami v očích jsem házela do kufru všechny moje věci a snažila se co nejdřív vypadnout.
„Ale s tebou je to přece úplně jiné, Sáro. Zamiloval jsem se! Chci s tebou být a věř mi, Adam to překousne. No tak, pojď ke mně.“
„Víš co si myslím? Že jsi tohle všechno říkal i té minulé. Myslela jsem si o sobě, že jsem nejhorší člověk na světě, když jsem se s tebou vyspala. Ale ne, nejsem. To ty.“
Poté jsem vzala ten nehorázně těžký kufr do ruky, přes rameno přehodila kabelku a pokud možno důstojně (i když neučesaná a neupravená) odkráčela z chaty ven na silnici. Nezbylo už moc lidí, kteří by mě odsud mohli dostat. Ale jeden přeci jen ano. A po dvou hodinách opravdu přijela Sandra.
„Tys tomu teda dala,“ usmála se na mě a objala mě. V té chvíli mi to došlo. Přátelé jsou na celý život. A i když jim o sobě řeknete všechno, včetně těch nejhorších věcí, které jste provedli, pořád vás mají rádi. Byla jsem neskutečně vděčná, že takového přítele mám.