Smrti navzdory

Stalo se mi, jednou v pravé poledne, když jsem šla ze školy, že se mi vymstila má nepozornost. Znáte to- s klidem a Mp4 na plný koule si přecházíte bez rozhlídnutí silnici, když deset cenťáků od vás zastaví auto. No a to se stalo i mě, akorát s tou výjimkou, že auto nezastavilo- nestihlo to. Když jsem si všimla blížícího se černého jeepu se zatmavenými skly, netušila jsem, že mi to velmi zásadním způsobem změní život. Poslední co jsem viděla byla dálková světla, pak už byla jen tma a spalující bolest, která mi stravovala tělo i mysl. Vím, že jsem křičela a pamatuji si něžný hlas, který mě konejšil. Dál už nic, jen hluchá temnota mdlob, které mě milosrdně přijaly do své náruče.

Probudila jsem se v zešeřelé místnosti a podle zařízení jsem usoudila, že nejspíš v nějakém hotelu. Ctěla jsem se pohnout, ale bolest v ruce a levém koleni mi napověděla, že to vůbec není dobrý nápad. Mé tělo se začínalo probouzet a důrazně protestovalo proti mým pokusům vstát. ,,Být tebou, tak to nedělám." Ozval se tentýž hlas, který mě konejšil ve snu. Polekaně jsem sebou škubla- VŮBEC jsem si nevšimla, že v pokoji je ještě někdo jiný. Téměř okamžitě jsem svého unáhleného pohybu litovala. Ze rtů mi uniklo zaúpění. ,,Já tě varoval, tvé tělo je silně pohmožděné a ruka naštíplá, bude dlouho trvat než se zotavíš." Kroky tlumené kobercem směřovaly neomilně ke mě. Ztuhla jsem. Očekáváním, strachem. Nad postelí se vynořla mužská postava oblečená do sepraných džínů a bílé košile. ,,Mě se nemusíš bát," zamumlal a sehnul se ke mě, aby mě mohl pohladit po tváři. Prameny dlouhých černých vlasů dopadly na bílé povlečení a můj obličej. Mandlové oči s fialovým nádechem si mě bedlivě prohlížely a zračila se v nich hluboká starost. Co mě však zarazilo nebyly jeho tajemné oči, ale bílá maska. Taková, jakou nosí doktoři. ,,Jsi nemocný?" Zeptala jsem se tiše. Lehce se zasmál, ,,i tak by se to dalo říct, ale je to dlouhý příběh." ,,Myslím, že času máme víc než dost," snažila jsem se ho nenápadně přimět ke konverzaci. Přeci jen, studuju na psycholožku, takže by se možná mohla osvědčit teorie v praxi. Snaha marná, prostě se jen otočil a odešel. Povzdechla jsem si a znovu se propadla do hlubin spánku.
Nevím jak dlouho jsem spala, ale když sny usoudily, že už to stačí a postel u mých nohou se zhoupla jak se na ni někdo posadil, byla venku už tma. Neotevřela jsem oči naplno, jen skrze řasy jsem si prohlížela příchozího. Byl to můj anděl. Ano, anděl, protože mě zachránil. ,,Jmenuji se Adrian." Nevím jak poznal, že nespím, nicméně to věděl a nezbývalo mi než odpovědět. ,,A já jsem Luchia." Kývl hlavou a víc se tím tématem nezabýval. ,,Bolí tě něco?" Zeptal se do nastalého ticha. ,,Jen ruka, ale to přejde, díky za optání." ,,Přinesl jsem ti něco k jídlu, musíš mít hlad," až teď jsem si všimla sáčku na židli u postele. Vůně napovídala, že jde jistě o něco, co mám skutečně ráda. A také jsem se nemýlila, když vytáhl čínu blaženě jsem si povzdechla. ,,Jsi kouzelník," mrkla jsem na něho už v lepší náladě. Jeho udivený pohled mě pobavil. ,,Hádal jsi, nebo mě znáš, že jsi šel pro čínu zrovna do téhle restaurace?" Zeptala jsem se ho. ,,Popravdě jsem tě tam už párkrát viděl, pracuje tam moje teta a občas jsem jí tam pomáhal," vysvětluje mi situaci a mě hlavou běží myšlenka, že jsem si ho tam nikdy nevšimla. Jako kdyby mi četl myšlenky, odpoví na mou nepoloženou otázku. ,,Nemám moc v lásce lidi, tak se zdržuju vzadu v kuchyni. A pokud jde o tenhle hotel, tak patří mým rodičům, tak neměj strach." Pravdou je, že mě poněkud uklidnil, protože s nabyvším vědomím jsem už nějakou dobu přemýšlela jak proboha zaplatím určitě vysoký účet za hotel.
Postranně se na mě podíval a kdyby jsme se neznali jen pár hodin, řekla bych, že skoro něžně.

Zůstala jsem v pokoji skoro čtrnáct dní a ten čas mi v milé společnosti Adriana velmi rychle utekl. Já si zvykla na jeho náhlé odchody bez vysvětlení i masku na tváři, on se naučil neptat se mě na mého otce. Bylo to jako nádherný sen... ale jak to tak bývá, i ten nejkrásnější sen se může proměnit v noční můru. A pro mě se tak událo tehdy, když jsem si uvědomila, že můj cit k Adrianovi už není jen pouhá vděčnost, ale něco víc, došlo mi, že jsem se zamilovala. Bezhlavě a beznadějně. Protože on byl v tomhle směru jiný než ostatní kluci. Měl kolem sebe ledovou bariéru, která mi bránila se k němu víc přiblížit. Mrzelo mě to, protože jsem věděla, že on se sám o nic nepokusí. Proto mě tehdy večer překvapil.
Stála jsem na balkóně a hleděla do západu slunce zcela ponořená do svých myšlenek, když ke mě tak tiše, že jsem ho ani nepostřehla, přistoupil. Nevím jak dlouho tam stál, ale z mých bdělých snů o něm mě probrala JEHO ruka, která se něžně a trochu ostýchavě dotkla mých medových vlasů. ,,Promiň, Luchio," řekl uzarděle, ,,ale nemohl jsem odolat, vypadala jsi jako anděl, když si tak zasněně hleděla do slunce a tvoje vlasy se leskly jako tekuté zlato." Udivila mě záře v jeho očích i naléhavost s jakou mi říkal ona slova, jako by se bál, že když je nevysloví, stane se něco zlého. Pak ale, jako by se zalekl svých slov a zklopil oči. ,,Promiň, nevím, co to do mě vjelo." Chtěl odejít, ale už jsem mu to nemohla dovolit, nemohla jsem mu dovolit znovu utéct. ,,Adriane," zarazil se v půli kroku a s nadějí v očích se ke mě otočil. ,,Ano?" ,,Co se ti to tehdy stalo? A už se tomu nevyhýbej, nemůžeš stále utíkat. Jsem tady a poslouchám, Adriane. Mě můžeš říct cokoliv." Ani nevím jak jsem se ocitla v jeho náruči, ale za dvacet let mého života to byl první okamžik absolutního štěstí. Pochopila jsem, že právě takhle vypadá láska. ,,Není mnoho co říct. Před třemi lety jsem byl normální frajírek s motorkou a krásnou holkou. Jo, přiznávám, byl jsem tehdy dost velkej kretén, Neustále jsem machroval a předváděl se. Ale ta holka byla anděl. Všechno vydržela a ji jedinou jsem kdy bezmezně miloval. A jednou se stalo,že jsme se s klukama vsadili, že neprojedu stodvacítkou jednu dost nebezpečnou zatáčku. Marika chtěla jet se mnou a kluci souhlasili, že prej to bude ještě větší adrenalin, kéž bych jí to tehdy rozmluvil. Marika neměla helmu, já jo, tak jsme si teda sedli da motorku... Nevím jestli mě bůh potrestal za mojí namyšlenost, nebo mi ďábel nastrčil nohu, ale v zatáčce jsem dostal smyk a narazil do stromu. Já jsem měl jen otřes mozku a zlomenou ruku, ale Marika tam ležela celá od krve a já viděl jak pomalu umírá. Nemohli jí už pomoct, i když přiletěli vrtulníkem... Všechno bylo zbytečný, a tak jsem tam mohl jen sedět,držet jí v náruči a dívat se na ní jak mi umírá. Něž umřela, řekla mi, že mi nic nevyčítá a že mě miluje. Zabil jsem anděla." Hlas se mu zlomil, po tvářích si cestičku razily hořké slzy. ,,Rok po tom, přesně v ten den, kdy zemřela, jsem si sedl na motorku bez helmy a jel k tomu místu. Ve sto třiceti jsem narazil do stromu a doufal, že umřu, ale ne. Místo toho mám jen tohle," stáhl si masku a já uviděla obrovské bílé jizvy táhnoucí se porcelánovou pletí.
,,Jsi jí strašně moc podobná, Luchio." Špitl měkce. ,,Kdy umřela?" ,,Sedmého října, před třemi lety." ,,Měla Dlouhé vlnité blond vlasy a zelené oči a asi metr sedmdesát, že?" Odtáhl se. ,,Jak to víš, tys ji znala?!" ,,Svým způsobem ano. Před třemi lety jsem měla nehodu na motorce. Považovali mě za mrtvou a naložili do vrtulníku, když moje srdce znovu naskočilo. Když jsem se probrala, asi po půl roce, nic jsem si nepamatovala. Diagnóza stanovila, že si už nikdy nevzpomenu. Ale já si vzpoměla, nejsem Luchia Mortmairová, Adriane O'Conelli. Jmenuji se Marika Swanová." Chvíli mi nevěřil, ale když mi poslední paprsek slunce ozářil tvář, z oka mu unilka slza štěstí. A pak mě políbil...