Sarah de Louron, 3.část

Sarah využila slunečného počasí a rozhodla se vyjet si. Poručila si osedlat svého hnědáka Gregoryho a tryskem mířila nahoru k lesům. Říkala si, že to bude velmi osvobozující uniknout na okamžik od sametově hnědých očí Charllese Lanouxe. Chvíli se jen tak projížděla a snažila se vstřebat klid a krásu okolí do sebe, ale bylo to k ničemu. Naopak ji rozmrzelo, že nemůže myslet na nic jiného i přesto, že je tak krásný den. Proto koně obrátila a rozmrzele se vracela zpět.
Jakmile však projela branou panství, nasadila ten nejrozesmátější výraz a energicky pak vběhla do domu. Gerard na ni překvapeně hleděl. A když přiběhla, políbila ho na tvář a rozpustile běžela do svého pokoje, velmi znervózněl. Takovou radost by měla buď z nějakého obzvlášť uspokojivého dárku nebo…
Pojal podezření. Jediná věc, která by ji mohla natolik rozradostnit je Charlles. Charlles byl ale přeci celý den s ním. Nic ho nenapadlo, rozhodl se tedy, že se jí sám zeptá, ale až později a šel si procházet své účty.
Přišel čas na večeři. Sarah se oblékla do jednoduchých splývavých šatů a elegantně sešla do jídelny. Oba pánové spolu vedli živý rozhovor, proto si nenuceně a potichu sedla a předstírala zasněný pohled. Služebnictvo jim doneslo večeři a udělalo se ticho. Když už to tak chvíli trvalo, Sarah se rozhodla, že teď je správná chvíle pro její lest.
„Tatínku?“ oslovila otce něžně a zamrkala řasami.
„Ano?“ odpověděl Gerard zmateně.
„Víš, napadlo mě,“ začala opatrně, „že bych se chtěla zajet podívat do města. Přeci jen potřebuji nějaké nové šaty a navíc bych se chtěla stavit u tetinky.“
Gerard chvilku uvažoval a pak rozhodným hlasem pronesl: „Nemyslím si, že pro dívku tvého věku je vhodné, aby sama cestovala. Nevíš, co tě kde může potkat.“
„Ale přece už nejsem malá, poradím si, mohl by se mnou jet jako doprovod George, navíc se ve městě bude konat jarní ples, což je ideální možnost, jak se zapsat do společnosti a poznat nové lidi.“ Když dořekla tuto větu, malinko se začervenala a složila ruce do klína. Charlles vyprskl malou část své polévky a kousl se do jazyku. Snažil se dělat, jakoby se nic nestalo, ale nešlo to, ta malá žába ho uvádí nejen do rozpaků, ale rozčiluje ho. Věděl, že je to provokace.
„Už jsem řekl, George má své práce dost, rozhodně nepotřebuje doprovázet umíněnou dceru svého pána do města, aby se mohla bavit!“ rozčílil se Gerard.
„Ale tatí,...“ kvíkla Sarah, „chtěla jsem jen navštívit tetinku, už tak dávno psala, že by nás chtěla vidět a ty se od obchodů jaktěživ neodtrhneš,“ vzlykla nakonec a bylo dokonáno.
„Pokud byste mi svou dceru svěřil, rád ji doprovodím do města. Provedu ji, navštívíme vaši sestru a poté ji vezmu na ples, kde bude uvedena do společnosti,“ přispěchal na pomoc Charlles.
„Drahý příteli, nevíte, jakou tíhu si berete na svá bedra. Mít zodpovědnost za mou dceru není žádný med.“
„Věřte, že si s ní poradím, vše proběhne tak, jak má.“
„Dobrá, pak samozřejmě je problém vyřešen,“ ukončil debatu a pokračoval v jídle.
Sarah se tohle ale nelíbilo. Čekala, že pojede do města, kde najde vhodného muže, který ji bude zbožňovat a Charlles pak bude žárlit. To, že jede s ní, jí nepatrně zkřížilo plány, takže se po zbytek večera mračila a v jídle se vrtala tak dlouho, až ji otec poslal spát. V noci pak dlouho bděla, musela přemýšlet o tom, jak to všechno nakonec udělá. Byla ale příliš unavená, řekla si, že se to nějak vyřeší a tvrdě usnula.Po ránu ihned zaměstnala své služky. Všude po pokoji bylo poházené oblečení, které si chystala na cestu. Potom si nechala vlasy sčesat do drdolu, aby jí nepřekážely při jízdě a dlouho se prohlížela v zrcadle. Jakmile usoudila, že vypadá dostatečně dobře, sešla do jídelny.
Bylo naplánováno, že vyrazí těsně po obědě. Vůz byl už připravený, koně zapřaženi, jen Sarah zdržovala, neboť se nemohla rozhodnout, zda budou na cestu vhodnější žluté šaty nebo zelené. Její služebná ji nakonec přesvědčila, že na dlouhou cestu budou zelené pohodlnější, tak se oblékla a mohli vyrazit. Charlles vypadal skvěle jako vždy. Výborně padnoucí oblečení zdůrazňovalo jeho štíhlou, ale mužnou postavu. A tentokrát to byla Sarah, kdo byl trochu v rozpacích. Rozloučila se s otcem, nastoupila do vozu a rozhodla se předstírat spánek, co nejdřív to půjde, jen aby se s ním nemusela bavit. Cesta probíhala vcelku klidně. Charllesovi vyhovovalo, že nemusí vymýšlet témata ke konverzaci. Četl si knihu a byl více než spokojený. Začalo se šeřit, proto jim kočí oznámil, že se ubytují v jednom malém penzionku. Objevil se ale malý zádrhel, měli volný pouze jeden pokoj, kočí spal ve společné místnosti se služebnictvem, ale Charlles a Sarah byli nuceni spát v jedno, pokoji.
„Nepřeji si, abyste spal v mém pokoji,“ vykřikla vztekle.
„Ve vašem pokoji? Madam, dovolte mi upozornit vás, že to není váš pokoj, sdílíme ho bohužel oba dva, tak se s tím musíme smířit, samozřejmě budu spát na přistýlce. Vy si lehněte do postele a nějak to přečkáme, dobrou noc.“ Touto větou uzavřel debatu a už si jí nevšímal.
Nevěřícně na něj koukala, pak si uraženě lehla do postele a za malou už chvíli spala. V noci náhle uslyšel podivné zvuky, chvíli poslouchal, pak si uvědomil, že je to kousek od něj, vstal a rozsvítil. „Slečno Sarah!“ vykřikl, když uviděl, jak je bledá a jak se kroutí bolestí. Přiběhl k ní, vzal ji z postele a odnesl ji do koupelny. Oplachoval jí obličej, pak ji posadil k vaně a spěchal zavolat pomoc. Do hodiny u nich byl doktor.
„Tak co se jí stalo?“ ptal se Charlles vyděšeně.
„Nemějte obavy, nebude to nic vážného, jen něco špatného snědla. Zřejmě je zvyklá na určitou stravu a jídlo v tomto Hostinci pro ni bylo příliš těžké. Do rána bude v pořádku.“ usmál se na něj doktor a odešel.
Charlles vešel zpět do pokoje. Ležela v posteli a klidně oddechovala. Sedl si k ní a hladil ji po vlasech. Byl velice unavený a během chvíle usnul v polosedě na její posteli.

*

Druhý den Sarah probudily sluneční paprsky, svítily jí přímo do očí. Otevřela je, protáhla se a uviděla Charllese sedícího vedle ní. Pohlédla na něj pořádně a poznala, že spí. Nevěděla, co dělat, proto znovu opatrně ulehla a nenápadně do něj strčila. Trochu se zavrtěl, ale neprobralo ho to. Strčila do něj tedy znovu. Tentokrát to zabralo, probral se, zjistil, že je v její posteli a tak se urychleně odebral umýt. Ona potichu vstala, oblékla se a nenápadně seběhla pro kočího. Charlles zatím poručil služebnictvu, aby je sbalili a nanosili věci do vozu.
Ticho v kočáře už bylo neúnosné. Sarah to nevydržela a rozpačitě se zeptala: „Charllesi? Já... nevím, co se mnou včera bylo, takže se omlouvám za způsobené nepříjemnosti, asi jste toho moc nenaspal.“ Zaskočilo ho to. Chvíli mlčel, pak si odkašlal a řekl: „To je samozřejmě v pořádku, nemohla jste za to, neměl jsem nás nechat ubytovat v takovémto podniku. A sice jsem toho moc nenaspal, ale jsem rád, že jste v pořádku, měl jsem strach.“
„Bál jste se o mě?“ zeptala se s naivním pohledem. V tu chvíli mu došlo, co řekl a snažil se to zamluvit. „Pochopitelně, že jsem se o vás bál, váš otec mi vás svěřil a hned první noc došlo k něčemu takovému. Budu se snažit, aby zbytek naší cesty i pobytu proběhl poklidně.“
Zesmutněla. Raději se otočila, aby nespatřil, že se jí do očí hrnou slzičky zklamání.
Dále se tedy jelo opět v naprostém tichu. Ani jeden z nich neměl chuť něco říkat.

*

Konečně dojeli k tetince. Přivítala je s takovou radostí, až to působilo směšně. Sarah ale věděla, že na to má plné právo, protože se spolu neviděly už velice dlouho.
Teta Susanne ubytovala Sarah v překrásném dívčím pokoji, který kdysi patři jí samotné. Zdi byly lehce narůžovělé a veškerý nábytek byl béžový s drobnými kvítečky. A ta postel, tak krásně se v ní leželo.
„Zítra, má milá Sarah, musíme zají k mojí švadleně, potřebuješ nějaké nové šaty a navíc, pokud se budeš účastnit zdejšího plesu, je nezbytné mít také šaty vhodné pro tuto příležitost, aby ses nám tu nedostala do řečí.“
„To zní skvěle Susanne, bude to krásně strávený den, ukážeš mi také některá významná místa? Chtěla bych vidět všechno!“ výskala Sarah rozrušeně. Než ale teta Susanne stačila něco říct, ozval se Charlles.
„Tuto rozkošnou úlohu bych si rád vzal na starosti já. Nakupování šatů není právě moje silná stránka, ale provádění po městě se ujmu velmi rád. Pokud ovšem budete mít zájem o mou společnost, slečno de Louron,“ dodal a upřel na ni zkoumavý pohled.
Sarah si dala chvíli na čas a pak odpověděla: „Koneckonců, jste tu jako můj doprovod a ochránce, takže by se to nejspíš hodilo.“
Na to už nikdo nic neřekl a nerušeně se dali do jídla.