BOLESTNÉ

Sobotní večer plný ticha a klidu. Zářící úplněk za oknem. Klapoty saní procházejících se za oknem. Sedím a vnímám ticho. Vnímám průvan z otevřeného okna, který mě chladně hladí po ramenech a výskal v mých rudých vlasech. Celou tuto harmonii naruší můj vybrující telefon, chvíli přemýšlím jestli to mám zvedat ale nakonec se pro něj natáhnu. Cizí číslo.

„Prosím?“ řeknu unaveným tónem.
„Alenko? Tady Mája ...“ Mája je ségra mého dobrého kamaráda, spíše chlapce do kterého jsem tajně zamilovaná, nikdy jsme se spolu moc nebavily.

„Ehm, ahoj Májo, copak potřebuješ“ zaregistrovala jsem jemné chvění v jejím hlase.

„No, Lukášovi se něco stalo, přesně nevím co, nevěděla jsem komu to mám říct a jediný kdo mě napadl jsi byla ty, vím že jste dobří přátelé a já mám o něj děsný strach!“ Vychrlila na mě Mája miliony polovičatých informací, z kterých se mi svýralo srdce.

„Nevím co mám dělat, hlavně se uklidni, oblíknu se vemu klíčky a za hoďku jsem u Vás jo?“ navrhla jsem.

„Budu moc ráda“ řekla s klidnějším hlasem.

„Tak ahoj“ položila jsem telefon.

Chvilku jsem seděla jak opařená, hlavou se mi míhalo milion věcí co by se mu mohlo stát ale jistě jsem věděla že to nebyl žert. Pokud ano tak dobře provedený a pěkně hloupý. Hodila jsem na sebe kalhoty, volné tričko, lehký kabát, vlasy jsem smotala do rychlo drdolu, popadla peněženku, řidičák, klíče a vypadla do auta. Rozjela jsem se směrem jejich bydliště. Zvedla jsem telefon.

„Ahoj Májo, promiň že ještě volám, jak je na tom Lukáš?“ v tuhle chvíli jsme si připadala jako manželka.

„No, oni ho odvezdli do nemocnice“ natahovala Mája, s bráchou asi měli dobrý vztah ikdyž jsou o čtyři roky od sebe.

„Ježiš, aha, tak dobře hele vem batoh a zabal mu pyžamo, patery trenky, ponožky, zubní kartáček s pastou a třeba nějakou knižku, za půl hoďky jsem u Vás naberu tě a sjedem se za ním podívat jo?“ zaukolovala jsem ji aspoň na to nebude tak myslet.

„Jo jasně“ hodná holka. Hovor ukončila ona.

Bylo kolem půlnoci a tak jsem si to hnala stovkou a ve vesnicích jsem jen dávala pozor. Oči se mi zalívaly slzami ale musela jsem se držet nebo bych se vybourala ještě já. Konečně v jejich vesnici, bleskurychle jsem zaparkovala u jejich baráku, Mája už čekala a tak jsem jí jen naložila. Byla bledá.

„Takže co se stalo“ optala jsem se a vyrazila jsem do nemocnice v nedalekém městě.

„No seděli jsme v obýváku a najednou obrovská rána, tak jsme se šli podívat a tam Lukáš ležel na zemi s rozraženou hlavou“ začala už fňukat a mě se chtělo taky.

Do konce cesty jsme mlčely. Zaparkovala jsem před nemocnicí a vyrazili jsme na recepci kde jsme se optali kde Lukáš leží. Před pokojem jsme již potkaly rodiče, Mája jim skočila kolem krku a já jsem tam stála jak morový sloup. Ve skrytu duše jsem doufala že to nebude vážné. Když mě jeho rodiče zpozorovali jen se na mě usmáli, což mě celkem uklidnilo že jim tu nevadím. Přistoupila jsem ke dveřím.

„Prý to není až tak vážné jen se hodně praštil do hlavy a možná pár dní bude mít ztrátu paměti“ promluvila na mě jeho mamka.

Trochu mi zatrnlo, jsme jen přátelé ale já k němu cítím víc a on si mne nebude pamatovat. Budu to muset přežít chci jen aby byl v pořádku. Společně s Májou vejdeme dovnitř. Lukáš je na pokoji sám, spí a na hlavě má pár zalepených stehů. Přístroje jsou klidné na rozdíl od mého srdce. Mája se pousměje a odejde. Vezmu židli a sednu si k němu. Chvíli na něj jen koukám ale potom jej začnu jemně nehty hladit po ruce. Spí tvrdě a tak nění žádná odezva. Položím hlavu k jeho ruce, zavírají se mi oči. V nemocnici je klid, jen pravidelné pípání přístrojů, zavřu oči a do chvilky usnu.

Něco mě šimrá na tváři a později ve vlasech, pomalu otevřu oči a ucítím že mě Lukáš hladí po vlasech. Vystřelím jak čertík z krabičky a usměji se na něj.

„Ahoj, mi se známe viď?“ zeptá se Lukáš načež mi vyrazí dech, buďto sidělá srandu a nebo opravdu neví kdo jsem. Pohled smutně klesne.

„Promiň že si tě nepamatuji ale vím že na tak krásnou slečnu si určitě vzpomenu“ usměje se na mě.

Chvilku se mi chce brečet ale pak se na něj usměji, chytnu jej za ruku.

„Vzpomeneš“