Sarah de Louron, 4.část

„K vašim tmavým očím bych doporučila zlaté či tmavě zelené šaty, můžete si amozřejmě vybrat i jinou barvu,“ štěbetala mladá švadlena.
„Ne, ne, ráda si nechám poradit,“ odpovídala na to Sarah a Susanne potichu přitakávala.
„Myslím, že ta zlatá se mi líbí víc, je výrazná, opravdu se mi líbí.“
„Velmi dobrá volba, nevím, zda chcete sama volit nějaký střih nebo dáte na mě?“ přeptávala se opatrně.
„Domnívám se, že vzhledem k mým zkušenostem s vámi, necháme střih na vaší volbě, co ty na to Sarah?“
„Já nemůžu než souhlasit,“ prohlásila a usmála se.
V tu chvíli vešel do obchodu Charlles.
„Tak dámy, jak to vypadá, už máte vybráno?“ prohlásil s úsměvem.
Sarah mu chtěla úsměv oplatit, všimla si ale, že byl věnován nejspíš někomu jinému. Charlles se usmíval na mladou švadlenku, ta se začervenala a odběhla do skladu látek. To Sarah urazilo, nechápala, jak je možné, že jí nevěnuje plnou pozornost. Proto dala jasně najevo, že už se nechce dále zdržovat. Susanne to postřehla, urychleně se loučila se švadlenou, dala jí ještě pár pokynů a vydali se pryč.
„A teď nás čeká ta slibovaná prohlídka, kde bychom měli začít, co myslíte slečno Margaret?“
„Popravdě, myslím, že...“
„Já mám jiný nápad, chtěla bych jet domů,“ přerušila ji Sarah.
„Sarah, drahá, proč? Tolik jsi se přece těšila,“ poznamenala Susanne.“.
„Vím, vím a mrzí mě to, opravdu, ale necítím se moc dobře.“
„Dobrá pojeďme tedy zpět, slečna Sarah je možná stále vyčerpaná z nehezkého zážitku v tom penzionu,“ přidal se Charlles.
„Máte pravdu, pojeďme,“ rozhodla Susanne definitivně a vydali se na zpáteční cestu.

*

„Sarah? Pověz mi, co se děje. Jen mi nezkoušej říkat, že jsi unavená a kdesi cosi. Vím, že tím to není, celou dobu jsi byla tak veselá a rozjařená ze všeho ve městě a pak zničehonic jsi vypadala, jako kdyby tě spláchla velká voda.“
„To nic, nic to není, věř mi.“
„Nevěřím, víš, že mi můžeš říct všechno.“
„Teti, já jsem zamilovaná,“ řekla Sarah nešťastně.
„Do kohopak? Nevěděla jsem, že se kolem tebe motá nějaký muž a neříkej mi teto, víš, že mi máš říkat jménem,“ usmála se na ni.
„Vím, vždycky to pak popletu,“ pousmála se a pak pokračovala, „muži se kolem mě žádní nemotají, poněvadž by to tatínek nedovolil, ani si nepřipouští, že už nejsem malá. Myslím, že jsem se zamilovala do Charllese.“
„Charlles? Jaký Charlles? Počkej, ty snad myslíš mladého pana Lanouxe? To snad ne?!“
„Přesně toho a proč se každý zděsíte, když se to dozvíte, vždyť, co je na tom špatného?“
„Špatného nic, drahoušku můj, pan Charlles je ale už dlouho zaslíbený slečně Rosaline, to byste mohla vědět.“
„Taky že vím, ale copak ji miluje? Vždyť kolikrát ve svém životě ji viděl?!“ rozčilovala se Sarah.
„A dal ti snad najevo nějaké city? Viděl snad tebe víckrát než ji?“
„Ale Susanne, to je jiné,“ vzdychla Sarah.
„Zlatíčko a v čem je to jiné? Víš, že tě miluji a udělala bych pro tebe první poslední, ale tohle není správné.“
„Asi máš pravdu,“ uznala Sarah, „možná by měl odjet zpět, jen mě tu rozptyluje.“
„Ale jdi, teď už je tu, tak ho nebudeme posílat zpět, ne? Užijeme si to všichni dohromady.“
Sarah už se o tom nechtěla dál bavit, myslela si o tom své. Pokud ona Charllese nebude mít, tak si najde někoho o moc hezčího a bohatšího, aby na ni žárlil a chtěl jí, ale to ona už ho tedy rozhodně chtít nebude.
*

Dny běžely a velký ples se blížil. Charlles brával Sarah každý den na procházku. Ukazoval jí město, v parku jí četl básně slavných autorů a povídali si spolu.
„Pane Charllesi, mohla bych se vás na něco zeptat?“ řekla jednoho dne opatrně.
„Právě jste to udělala,“ odpověděl jí a dál zasněně sledoval slunce.
„A mohu se zeptat ještě na něco?“ nedala mu pokoj. To ho rozesmálo.
„Samozřejmě, jen se ptejte. Doteď jste si vždy řekla to své, divím se, že mi takovou otázku vůbec pokládáte, natož dvakrát.“
„Víte, slyšela jsem, že máte všelijaké zkušenosti, zajímalo by mě, jak to vypadá v takovém nevěstinci?“
Charlles ztuhl a nevěřícně se na ni díval. Obličej mu ztvrdl a pak procedil skrz zuby: „Nevím, kde berete takové nepodložené informace o mé osobě, ale v každém případě si myslím, že je opravdu dost nevhodné, aby se dívka vašeho vychování, vůbec zmínila o tom, že ví, co slovo nevěstinec vlastně znamená.“
Jeho reakce ji trochu zmátla. Za chvilku se ale oklepala a řekla s potutelným úsměvem: „takže přiznáváte, že jste tam byl.“
„Nepřiznávám vůbec nic!“ odpověděl trochu prudčeji, „a nehodlám se o této věci dál bavit.“
„Ale ani to nepopíráte, mám pravdu?“
„Poslechněte, vy jste ale hrozná šťoura!“ rozesmál se.
„Tak nebuďte takový, zajímá mě to.“
„Není na tom skutečně nic zajímavého, to mi věřte,“ usmál se na ni znovu.
„Teď jste to přiznal!“ vykřikla a začala se hlasitě smát.
Jen nad ní zavrtěl hlavou a šel směrem zpět k jejich kočáru.
Na zpáteční cestě se pokoušela na toto téma párkrát navázat, ale nenechal ji. Vždy odvedl řeč jinam a tak to nakonec vzdala a jen sledovala krásy města.

„Teto Susanne, kdy budou hotové mé šaty?“ zeptala se Sarah nedočkavě.
„Ah, šaty, byla bych na ně zapomněla, popravdě, už je mám nahoře uložené.“
„Smím je vidět, prosím, moc prosím!“
„Ale samozřejmě, když vidím tvé nadšení, jako bych viděla sebe před pár lety,“ usmála se Susanne a vedla Sarah do jednoho z horních pokojů.
Jakmile Sarah spatřila své šaty, nedostala ze sebe ani slovo.
„Drahoušku? Doufám, že se ti líbí, začínám se bát, když vidím tvůj obličej,“
znervózněla Susanne. Sarah totiž byla v obličeji během chvilky naprosto bledá.
„Já jen...“ Sarah chtěla něco říct, ale nemohla, objala svou tetu a pak nadšeně vykřikla: „Jsou naprosto nádherné Susanne, budu opravdu zářit!“
„Tys mě vyděsila, víš, zářila bys v každém případě, ale ty šaty to rozhodně podtrhnou,“ dořekla Susanne a obě zamířily k večeři.