Možná se zblázním, miláčku...

Po té prvotní (a dosti blbé) reakci se mi vrátil vztek. ,,Jo tak miluješ! Vždyt ty mě vůbec neznáš! Nevíš o mně vůbec nic!" vypálila jsem. ,,Zapomínáš, že jsem tě sledoval," upozornil mě. ,,Tím bych se zrovna nechlubila," zamumlala jsem, ale stejně mě slyšel. Povzdychl si a já měla sto chutí ho praštit znovu.


,,Slez ze mě!" zakřičela jsem na něj a snažila se mu vykroutit. Mělo to jediný účinek - jeho stisk zesílil. Muselo to vypadat opravdu zajímavě - oba dva jsme měli čelisti pevně semknuté, každý se soustředil na slabost toho druhého. V jednu chvíli jsem si myslela, že vyhrávám. Uvolnila jsem si jednu ruku, ale nenechala jsem se tím ukolébat - v předchozím zápase jsem si taky kolikrát myslela, že jsem ho dostala. Soustředila jsem se na druhou ruku, avšak po očku jsem kontrolovala i tu volnou.

Pustil mě tak náhle, že mi to ani nedošlo, jak mě oklamal. Ale pak se ten letmý polibek proměnil,jeho jazyk se začal dobývat do mých úst. Na okamžik jsem musela být úplně mimo, protože jsem se ho nesnažila odstrčit.


Tisknul mě k zemi a mně docházel dech. Svaly mi ochably a moje obrana se rozpadla. Proč? Proč já? Po kolikáté se ptám? A přesto nenacházím odpověd. Tohle mě v životě nenapadlo. Myslela jsem, že tohle se stává jen ve filmech. Ale ani v tom nejhorším braku Hollywoodu snad neexistují lidé jako je on. On, jehož jméno neznám, ale kdybych je znala, navždycky bych ho nenáviděla a všechny jeho vlastníky také.
Vyčkávala jsem, bez emocí. Tedy bez emocí, ve které by doufal. Snažila jsem se z té bitvy vyjít s minimálními šrámy a jen zanedbatelnou porážkou. Některé bitvy nejdou vyhrát. Musíte se naučit přijímat i porážku - se zbytky cti, která vám zůstala, s elegancí a nadhledem. Snadno se řekne. Hůř udělá...