Malý Finský Příběh VI.

Tam jsme si udělali mírnou kalorickou bombu v podobě hranolek s kečupem. Ke konci jsme začali blbnout s hranolkama, až jsme měli masný celý obličej. Smáli jsme se zase jako pitomý. Začala mě bolet hlava.
„Hele šmoulo, asi si půjdu lehnout. Začala mě bolet hlava.“
„Můžu být v pokoji s Tebou? Nechci tu být sám.“
„Jasně. Pojď.“ Vzala jsem ho za ruku a šli jsme ke mně do pokoje, kde se schoulil na druhou stranu mého dvojlůžka.
Když jsem se probudila, venku už byla tma. Vedle mě chrněl prcek. Já se napila ze sklenice s vodou a vykoukla ze dveří, jestli se dole svítí. Svítilo se. Vrátila jsem se k posteli a pomalu probouzela prcka.
„Prcku, vstávej.“ Zamumlal.“ Ale šup.“ Pomalu rozlepoval oči a rozhlížel se, kde to je.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Pojď si dát večeři a potom tě vykoupeme a půjdeš spát. Ano?“
„Mně se nikam nechce.“ Zakňoural.
„No tááák, to zvládneš. Prosím.“
Smutně se na mě podíval, ale nakonec se zvedl, zívl a šoural se ke dveřím.
„No tak, trochu života do toho umírání.“ A polochtala jsem ho.
„Héj, já nehraju.“ Usmál se.
„Ale jo!“ a cestou na večeři jsme blbli.
Na druhý den ráno jsem se s prckovo mamkou domluvila, že malýho odvezou do školy ráno a já ho odpoledne vyzvednu. Chtěli mě nechat doma ještě ležet, ale řekla jsem, že déle bych to nevydržela.
Dopoledne jsem prospala a odpoledne jsem se šla malýmu naproti. Venku začalo docela mrznout, takže při příchodu před školu, jsem se schovala dovnitř. Původně jsem chtěla čekat před dveřmi, ale zvědavost mi nedala a já pomalu vyšla k prckovo třídě. Chvíli jsem tam stála a poslouchala výklad, ale než jsem stačila vzít roha, zazvonilo a ze tříd se vyvalily děti. Myslela jsem, že stačím utéct, než si mě Hannu všimne v těch otevřených dveřích, ale co čert nechtěl, otočil se. Široce se na mě usmál a zamával mi, že mám jít dovnitř. Nakročila jsem do kroku, když ze dveří vyběhl prcek. Teprve po několika dalších krocích si uvědomil, kdo tam stojí.
„Jé ahoj, co ty tady vevnitř?“
„Víš, že ti ani nevím?“ nervózně jsem se usmála.
„Ale já jo!“ zasmál se prcek.“ Počkám na Tebe venku.“ A utíkal dál.
Podívala jsem se na Hannu a pomalu vykročila do třídy.
„Ahoj, co ty tady? Myslel jsem, že si nemocná.“
„Ahoj. No jsem, ale já moc dlouho nevydržím v posteli marodit.“
„Ukaž, kam ses praštila.“
Sundala jsem si čepici a ukázala mu tak svou barevnou modřinu, která už byla jen málo vystouplá.
„Aj. To musela bejt pěkná šlupka.“
„Já si pamatuju jenom hvězdičky.“ Rozesmála jsem ho.
„Chceš si tady někam vyrazit? Snažil jsem se ti napsat vzkaz česky, ale google asi není příliš spolehlivý v překladu.“ Zazněl nervózně.
„Ale jo, ráda to tu poznám.“
„Fakt? Ehm a kdy? Sobota nebo jindy?“ znervózněl.
„Klidně v sobotu.“ Kývla jsem mu.“ Proč si tak nervózní?“
„Mám na Tebe i velkou prosbu. V sobotu máme sraz i s kamarádama a oni jsou takový trochu šílený, tak aby ses nelekla, co třeba budou vyvádět a tak.“
„No, uvidíme, jestli mě vyděsí.“ Zasmála jsem se.
„Nepodceňuj je. Jsou rejpavý, dělaj naschvály.“
„Tak to ještě neznají mě.“ Mrkla jsem na něj.
„No, ale já Tě varoval!“
„Neměj strach. To zvládnu.“ A cvrnkla jsem do nosu.
„Héj!“ okřikl mě, ale než jsem stačila zareagovat, přistoupil ke mně, chytil mě kolem pasu a zvedl mě to vzduchu.
Čekal, že se budu prát, ale já jsem mu v náručí jen bezvládně visela.
„Ty se nepereš, jo?“ podivil se.
„Víš, čím se řídím? Nikde žádná panika. Ono to potom lidi přestane bavit, když nic neděláš.“ Zasmála jsem se.
„To není fér.“ Položil mě na zem.
„Ale je.“ Zašeptala jsem mu do ucha a šťouchla ho do břicha.
„No, ale tohle je fakt nefér.“
„Život není fér. Tak v sobotu.“ Mrkla jsem na něj a vyrazila ke dveřím.
„Počkej, v sobotu Ti to vrátím.“ Hrozil mi ještě.
„Už se strachy klepu.“ Rýpla jsem si, než jsem zmizela z futer dveří.
Prcek přešlapoval před školou.
„Kde jsi tak dlouho, začínala mi být zima.“ Dělal naoko, že se na mě zlobí.
„Ale, pan učitel mi slíbil ukázat noční městský život, tak jsme se domlouvali, kdy to provedem.“
„Takže rande!“
„Nééé. Kamarádská vycházka do hospody.“
„To už říkalo před Tebou ženských.“
„Cože? Tos pochytil od koho ty jeden!“ chytla jsem ho a zlobila ho.
„Dóóóst. Odvolávám.“ Hihňal se a bránil.
„Vážně?“
„Jojo.“ Popadal dech.
„Dobře no.“ A pustila jsem ho zase na zem.
„Kam půjdete?“
„To bych taky ráda věděla. Moc to tady neznám, tak jsem řekla, že to nechám na panu učiteli.“
„A co si vezmeš na sebe?“
„Ty jsi horší než ženská.“ Začala jsem se smát.“ Ale vůbec nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlela. Co bys mi doporučil ty?“
„Nooo, nejsem zrovna módní odborník.“ Začal, ale tou první větou mě smíchy oddělal.“ Nesměj se! Ale myslím, že by sis měla vzít ty svoje šaty s mašlí.“
„Počkej, vždyť jsem je ještě na sobě neměla, jak o nich víš?“
„To víš, kouzlo.“ A nasadil pohled neviňátka.
„Že já Tě pouštěla. Počkej!“ ale prcek to čekal a rozběhl se přede mnou k brance domu, co jsme měli na dohled.
Teprve před brankou jsem ho dohonila. Oba jsme chvíli vydýchávali sprint před domem. Nakonec jsem odemkla a prcka zahnala dovnitř.
„Hele, víš co? Zeptej se zítra pana učitele, jak se mám obléknout.“ A sundávala jsem si kabát.
„Vyřídím.“ Zasalutoval mi.“ A co bude k obědu?“
„No, to ještě musíme vymyslet.“ A oba jsme šli vymýšlet do kuchyně.
Druhý den už se nesl v obvyklém duchu. Ráno do školy, dopoledne nám něco ukuchtit, vyřídit korespondenci a potom jít pro prcka. Když jsme přišli odpoledne ze školy, měli jsme za bundami naházený sníh. Sněhová bitva se posunula zase trochu někam jinam a to je teprve začátek zimy. Děsím se, co přijde dál. V předsíni jsme ze sebe vysypali sníh.
„Tak co jinak nového ve škole?“
„Vcelku nic, ale máme za úkol si přečíst jednu knížku.“ A než jsem stačila něco říct, prcek se nadechl k pokračování.“ A máš se prý oblíknout nějak hezky, teda. Pan učitel říkal, že by ti řekl, jak se máš obléknout, ale to bys prej potom nepřišla a navíc to prej není vhodný pro moje uši.“
Začala jsem se smát.
„Čemu se směješ, to není vtipný. Od tý doby, co jsem Vás pořádně seznámil, už to není taková zábava.“
Pohladila jsem ho po hlavě.
„Neboj. Já ti v sobotu povím úplně všechno, kde jsme byli, jo?“
„Slibuješ?“
„Na svou čest.“ A prcek mě obejmul.
„A víš co mi ještě slib?“
„Copak?“
„Je to moje jedno přání. Pořádně si to užij a nemysli na nic, žij jenom tou chvíli, co prožíváš, žádné zasmušilé pohledy, ano?“
„Chvílema to bude těžký, ale budu se snažit.“ Kývla jsem na něj.
Někdy mi přijde až moc dospělý na to, kolik mu je. Ale jsem za něj ráda, protože si nemůžu vůbec stěžovat.