Den Zamilované

Usnula jsem. Ležela jsem bezvládně uprostřed cesty, po které nikdo nechodil. Jako odepřená nevěsta s umazanou tváří od rozteklého mejkapu. A ze svatebních šatů upadávaly kousky potrhaného hedvábí na zem. A i kdybych se zvedla, zůstala by tam moje silueta a já nemohla jít dál. Jenom pravidelně vzrůstající a klesající hruď mě ujišťovala, že stále žiju. Jenom zvedající se hruď a oči, které mrkali. Jestli si umím představit smrt, tak by vypadala právě takhle. Snad je umírání i snazší, než tenhle pocit, co cítím. Pocit, při němž vysychají oči a já se modlím, prosím, ať pláču, ale nejde to. Pocit, při němž se ztrácí hlas a já se snažím, opravdu snažím vykřičet tvé jméno, ale nejde to. Pocit, který změnil moji kůži ve smirkový papír, a když chci tě pohladit, ubližuji ti. Prokletá dívka, to jsem já. Prokletá.

A přišlo ráno a s ním i naděje. Naděje, že tě uvidím. Naděje, že budeš ve stejné budově jako já. Naděje, že opravdu existuješ, že nejsi jenom nádherný přelud v mé hlavě. Že jsi člověk, stejně jako já, ale přece tak nadlidský. To všechno přichází, když se probudím. Vyskočila jsem z postele, oblékla jsem se. Ale ne proto, abych nechodila nahá. To proto, abych se ti zalíbila. Nasnídala jsem se, ale ne proto, abych neumřela hladem, ale to pro tebe. A když jsem si před zrcadlem rtěnkou barvila rty na rudě červenou, vášnivou, pokaždé, když jsem mrkla, viděla jsem nás dva, jak se líbáme. Je mi jedno jak vypadám, je mi jedno jestli žiji, jenom když vím, že je to pro tebe. To mi dává sílu jít. To mi dává sílu doufat, že jsme.

Už zdálky jsem tě cítila. Tvůj parfém znám, je lehký skrývající tvoji opravdovou vůni, vůni tvého hmotného těla. Snášel si se po podlaze tak Božsky, že jsem na chvíli uvěřila, že jsi Bůh. . Šel jsi, a já musela jít taky. Zastavil ses a já stála též. A pak, pak jsi udělal to známé, nenápadně gesto směrem ke mně. To gesto, které vždycky děláváš, ten pohyb, který miluju a který je zdrojem veškeré inspirace mého bytí. To jen a jen kvůli němu, tě miluju. To jen a jen kvůli němu se k tobě po večerech modlím a doufám, že jednou budeš mou skutečností. Udělal si to gesto tvou pravou nádhernou paží. Já oněměle koukala a jako pokaždé jsem se usmála. Rtěnka na rtech se rozpustila tvojí krásou. Zastavilo se mi srdce, na okamžik, ale opravdu. Tíživý pocit uvnitř mě tě chtěl pohladit, políbit, obejmout, na místě z tebe strhnout šaty a pomilovat se s tebou. Ale stejně jako srdce naskočilo, stejně jako ty si mizel v dáli, stejně tak i odvál ten tíživý pocit lásky a zbylo jen prázdno. Prázdno, které si po tobě stýskalo.

Zůstala jsem tam. Na chodbě, mezi těmi všemi, které neznám. Nikdo si nevšiml mé vnitřní exploze. Já, navždy změněná, stála jsem tam uprostřed davu. Neschopna slova, neschopna činu. A tys byl pryč. Pocity večera dolehli k mému srdci. Vím, že to je špatně. Vím, že tě nemám milovat. Vím, že tohle všechno potrestáš. Ale neumím jinak. Byla jsem stvořena k tomu, abych toužebně koukala do tvého pohledu, který mi však nikdy nebude patřit. Prokletá dívka, to jsem já. Proklel si mě svou láskou, abych tě navždy milovala. Sobecky sis mě připoutal k sobě, aniž bys to vůbec tušil.

Je večer. Čas utíká a já nejsem schopná myslet na něco jiného než jsi ty. Tvé tělo, tvé oči, tvá ústa. Ty jsi součást všech mých myšlenek. Jsi tu, když ulehám. Jsi tu, chvíli před tím, než usínám. Jsi tu, se mnou, vedle mě, uvnitř mě. Nemůžu se tě zbavit a ani nechci, vždyť jsi to jediné co mám. Vždyť si to jediné co nemám.

Usnula jsem. Ležela jsem bezvládně uprostřed cesty, po které nikdo nechodil. Jako odepřená nevěsta s umazanou tváří od rozteklého mejkapu. A ze svatebních šatů upadávaly kousky potrhaného hedvábí na zem.