Malý Finský Příběh VII.

Dalo by se říct, že ten týden utekl až moc rychle. Sobotní večer se pomalu, ale jistě přibližoval a já byla pekelně nervózní. Trochu nočního života by mi neměla ublížit. Prcek mi domluvil pana učitele na šestou, navíc mi ještě dělal módního poradce. Nacpal na mě punčocháče, šaty, bolerko, kabát, černé baleríny, proti kterým jsem se nejdříve zbrojila kvůli sněhu, ale bohužel k šatům vypadali nejlépe. Prckovo mamka byla tentokrát doma, aby byla s malým. Smála se tomu, jak jsem vždycky zmizela v pokoji a vylezla v něčem jiném a prcek mi to pokaždé nějak okomentoval.
Na závěr mi zbýval make-up. Vůbec jsem nevěděla, co na sebe napatlat. Nechtěla jsem zase působit dojmem bez výrazu. Než jsem k něčemu dospěla, tak se nabídla prckovo mamka, že se mnou něco provede. Tak jsem jí vysvětlila, jak nechci vypadat a ona se pustila do práce. Když jsem se po 20 minutách podívala do zrcadla, tak jsem skoro upadla ze židle. Dohromady se šaty jsem působila jako panenka, křehká, zranitelná, ale jen do té doby, než jsem se na sebe začala šklebit.
„Hele, nech ty držky. Potom je ti to podobný.“ Škádlil mě prcek.
Vyplázla jsem na něj jazyk.
„Co myslíš, že to udělá s panem učitelem?“ zasmála jsem se.
„Obávám se, že bychom si měli připravit ruce na zavírání úst.“ Usmála se prckovo mamka.
„Aspoň uvidí, jaký to je.“ Podotkla jsem.
„Kolik je hodin?“ sháněla se po čase prckovo mamka.
„Crrr.“ Ozval se zvonek u dveří.
„Proč si připadám, jako když jdu na rande a ne ven s kamaráda?“ zeptala jsem.“ Jdu otevřít.“
„Já jdu s Tebou!“ přihnal se ke mně prcek.
„Chceš vidět ten nezapomenutelnej výraz?“ prcek se na mě vážně podíval a zakýval hlavou. Začali jsme se řehtat.
Při otevírání dveří už jsme se jen pohihňávali. Než stačil Hannu něco říct, opravdu mu upadla ústa.
„Já si zapomněl foťák.“ Pleskl se prcek do čela.
Já se zase začala smát.
„Na co foťák?“ vzpamatoval se Hannu.
„Na ten tvůj nezapomenutelnej výraz.“ Mrkla jsem na něj.
„Dobrá, tak v očumování toho druhého je to jedna jedna.“
„Skočím si ještě pro kabát.“ A zašla zpátky do obýváku pro kabát.
Prckovo mamka seděla v křesle a četla si. Když jsem se soukala do kabátu, vyhlédla zpod knihy.
„Opravdu Ti to moc sluší. Tak hlavně doraž zpátky v pořádku. Užij si to.“
„Díky moc.“ Věnovala jsem jí jeden z vřelých úsměvů.
U dveří se asi vyměňovaly zajímavé názory, protože když jsem přišla, tak se prcek snažil něco vydolovat z Hannu. Ale Hannu mu asi nechtěl nic prozradit. Když jsem se blížila, zmlkli.
„Copak tu plánujete, hoši?“ zeptala jsem se.
„Ale nic neplánujeme, jen je tu někdo zvědavý.“
„A ten druhý zase není nijak výřečný.“ Pokrčil rameny prcek.
„To je hezké. Aspoň, že si rozumíte.“ Zasmála jsem se.“ A my jdeme.“ Nacpala jsem Hannu ven a zabouchla za námi dveře.
Teprve venku se mi podařilo ho trochu prohlédnout, ale bohužel co má pod kabátem kromě jeansů jsem netušila.
„Taky bych ti pochválila oblečení, ale nemám tušení, co je pod tím kabátem. Pokud tam vůbec něco je.“ Začala jsem rejpat.
„Sotva ten večer začne a ty už zase jedeš.“ Usmál se.“ No, ale jen se procvič, na kluky to bude potřeba.“
„To jsou tak příšerní?“
„Ještě horší.“
„Se ti teda divím, že zrovna ty se s nima bavíš. Takovej slušňáček.“
„Já taky nejsem takovej, jak vypadám.“
„Ale to asi nikdo dneska, hele. Si nevybereš. Já jsem jenom neškodnej magor.“
Zasmál se, nastavil mi rámě a vyrazili jsme.
„Pán je gentleman.“
„Jestli chceš, tak tu ruku můžu dát zase dolů.“
„Počkej, já nic neřekla v tom smyslu, že mi to vadí. Naopak je to moc pěkný, málokdo se dneska takovej potká.“ Začala jsem se bránit.
„Ale stejně bych Tě měl nechat jít bez rámě.“ Rýpnul si on.
„Proč?“
„Máš přítele a to se nehodí, abych vodil cizí děvče.“
„Hele, dle prcka si dneska mám večer užít, tak mi nekaž zábavu.“ Vyplázla jsem na něj jazyk.
„Dobrá, budu ukázkový gentleman.“ Pustil mou ruku, uklonil se a opět mi nastavil rámě.
„A to bylo co?“ smála jsem se.
Podíval se na mě s přimhouřenýma očima.
„Dobrá, já už mlčím.“
Nakonec se náš rozhovor stočil na to, co je u nás nového. Zrovna, když jsem dopovídala já svůj zážitek s větví, zastavili jsme se před klubem.
„Že tam nehrajou žadný disko, že ne.“ Podívala jsem se na něj s prosíkem.
„Žádný takový.“ Já si úlevně oddechla a Hannu vstoupil dovnitř se mnou v patách.