Zelený Ráj

Anotace: Moje nová povídka na pokračování.Hlavní hrdinkou je dívka Olivie, která žije tak trochu v alternativním Vesmíru.Její svět připomíná svou temnotou viktoránskou dobu, ale jsou zde i věci, které by v této době těžko existovaly.Vítejte v městečku Zelený ráj.

Přitáhla si kolena blíže k tělu. Cítila jsem až sem, jak se chlad dobývá pod její tenký černý plášť. Z nebe se snášely sněhové vločky, které vyvolávaly nepříjemné vzpomínky. Pár jich ulpělo na její bledé tváři. Nerozpustily se. Vypadaly jako přirozená ozdoba, tolik se hodící k její neskutečné kráse.
Jemně si skousla spodní ret, popraskaný od mrazu. Zdálo se, že na někoho čeká. A byla to pravda. Čekala na mě. Moje překrásná sestřička Laura...

,,Olivie," zašeptala nadšeně, a rozevřela náruč. V očích měla roztomilé jiskřičky. Pořád připomínala spíše dítě než dospělou ženu. Ano, stárnula, ale tak nějak méně drasticky - přírodní zákonitosti k ní byly štědré. A já, ačkoliv jsem byla o deset let mladší, jsem vypadala jako její dvojče. Její ošklivější dvojče...
,,Proč jsi přišla?" vypálila jsem na ni bez slitování. Její ruce se zastavily. Vůbec celá zkameněla, jako by snad vůbec nečekala, že se na ni takto obořím. Ale co si myslela? Že všem ublíží a oni ji stále budou milovat?
,,Protože mám strach," odpověděla a sklopila oči. Její útlé tělíčko se zachvělo, jak ledovým poryvem větru, tak hlasitými vzlyky. Nedokázala jsem se na to dívat. Přes všechen vztek jsem ji objala. ,,Co se děje?" zeptala jsem se a hladila ji po dlouhých blond kadeřích. ,,Chce mě zabít," zašeptala mi do kabátu. Mým tělem projel chladný šok. ,,Kdo? Proč?" Na to jediné jsem se zmohla. ,,On. On mě chce zabít," řekla a rozplakala se ještě usedavěji. ,,Kdo je on? O kom to mluvíš?" nechápala jsem. Otřela si slzy a vzhlédla ke mně. ,,No přeci on!" řekla nechápavě.

Vypadalo to, že chce ještě něco dodat, ale zničeho nic se polekaně nadechla. Zdálo se, že ji vyděsil nějaký zvuk, protože nastražila uši. Pohladila mě po tváři a se smutným úsměvem odešla. Nedokázala jsem ji zastavit. Něco mi říkalo, že bych jí tím nijak nepomohla. Ani sobě. Kdyby mě s ní viděli, ani jedné z nás by to neprospělo.
Po tvářích mi steklo několik zbloudilých slz. Když mi nebyla na blízku, nenáviděla jsem ji za to, co udělala. Ale jakmile byla poblíž, moje srdce po ní toužilo přesně tak, jak by sesterské srdce mělo. Ten zmatek se dal dobře vysvětlit - nenáviděla jsem ji, protože to chtěli ostatní. Nebyla to moje nenávist - byla jejich.
Nasadila jsem si kapuci a vyšla vstříc teskným uličkám Zeleného Ráje...

---
Jeho oči se soustředily na její vlasy. Běžela, ale bylo jasné, že jemu neuteče. Věděla to ona, věděl to i on. Pomalu vstal z podřepu a po kluzkých střechách se vydal za ní.
---