Sarah de Louron, 5.část

„Hej ty! Pojď sem. Jak vypadám v šatech, řekni?“ ptala se Sarah mladé komorné.
„Slečno, neuvěřitelně vám sluší.“
„Jsi si jistá, mám v nich dost úzký pas? A co hrudník, co barva, hodí se ke mně?“ povykovala nervózně.
„Jste překrásná,“ uzavřela to posmutněle komorná a odešla.
Nevěděla proč, ale sedla si v těch nádherných šatech na postel a začala plakat. Co je jí platné, že nějaká služtička ji pochválí, když Charlles stále její přednosti neocenil. Jak jen je možné, že jí stále nepodlehl? Přitom měla pocit, že už se celkem sblížili. Přišlo jí však, že ji chci mít spíše za mladší sestru než za ženu. Ale koho to zajímá! O to ona přeci nestojí. Nestojí o něj už vlastně vůbec!
„Stejně budeš vždy jediný,“ povzdechla si, zavolala komornou zpět a nechala se obléci do noční košilky.
„Susanne! Teto Susanne, už pozítří to je! Já snad ani ty dvě noci nedospím!“ křičela a rozrušeně pobíhala po domě.
„Drahoušku, místo toho běhání se pěkně posaď a nasnídej se. A na to, že budeš spát osobně dohlédnu, musíš být přeci odpočinutá a krásná,“ usmála se Susanne.
Sarah usedla ke snídani a tiše přemýšlela. Rozhodla se, že si Charllese už nebude vůbec všímat. Musí začít myslet na jiné lidi a věci než je on.
Charlles si velice brzy všiml, že se v jejím chování cosi změnilo. Místo, aby vysedávala hodiny před zrcadlem a upravovala se pro něj. Většinou ji našel sedět na houpačce a číst básně.
Jednou neodolal a hodlal zjistit, co to přesně čte. Potichu k ní přišel, opatrně se dotkl jejího ramene a promluvil k ní: „Mohu vás chvilku vyrušit a zeptat se vás, co to čtete?“
Trochu sebou cukla, pak se pousmála a odpověděla: „Chcete přečíst několik veršů?“
„Poslechnu si je velmi rád,“ odvětil.
Rozložila si knihu na kolenech a přelistovala na oblíbenou báseň.
„Vidím tě jako odraz slunce na vodní hladině,
cítím se krásně a zároveň podivně.
Žaludek se houpá,
vnitřnosti se kroutí,
rychlost tepu stoupá,
má obrana se hroutí.
Obrana z ledu roztála,
černá obloha se roztáhla
a vykouklo slunce.
Poslední kapky deště dopadly na tvou smutnou tvář
a utvořily kolem tebe z odrazů světla zář.
Záříš jen pro mě.
Tak lehce a jemně. Jsi nádherná“
Dočetla verše, zavřela knihu a trochu posmutněle se na něj podívala.
„Kdo to napsal?“ zeptal se opatrně.
„Jeden nepříliš známý autor, Francois Defroy, psal to pro svou lásku, nedlouho po vydání této básně mu zemřela a on to nepřenesl přes srdce, napsal báseň na rozloučenou a otrávil se.“
„Aha...“ hlesl a notnou chvíli nikdo z nich nic neřekl.
Po delší odmlce se Charlles osmělil a promluvil: „Je to krásná báseň. Jednoduchá, ale přesto tak obsáhlá.“
„Lépe bych to neřekla,“ odpověděla na to.
„Poslední dobou jste nějaká zamlklá.“
„Ale ne, to se vám jen zdá, spíš klidnější bych řekla. Uvědomila jsem si tu pár věcí.“
„Jako například?“ vyzvídal.
„Jako například, že tato debata začíná být trochu nevhodná a osobní, takže se nebudete zlobit, když odejdu zpět do domu. Omluvte mě.“ Dořekla trochu chladně a odešla.
Seděl tam jako opařený a přemýšlel o tom, co udělal špatně. Měl pocit, že spolu vedli už osobnější rozhovory. Za chvíli ale potřásl hlavou s tím, že ženám nedokáže žádný muž úplně rozumět a s úsměvem se šel v podvečerním vzduchu projít po skromných pozemcích přilehlých k domu.
Sarah doběhla do svého pokoje a v slzách se vrhla na postel. Proč musí být tak dokonalý a přitom zadaný jiné ženě?! Jak se má bránit svým citům, když nikdy nic takového nezažila? Kdo jí jen poradí...

*

U večeře bylo napjaté ticho. Sarah přišla s uplakanýma očima, ale ani jeden z jejích dvou spolustolovníků neměl odvahu se ptát, co ji tolik rozlítostnilo. Atmosféra pomalu houstla. Sarah se v jídle rýpala tak dlouho, až to Susanne nevydržela a zeptala se jí: „Zlatíčko, je ti dobře? Jsi nějaká bledá a chuti k jídlu se ti také příliš nedostává.“
„Nic mi není,“ odpověděla nepřítomně, „jen nemám chuť k jídlu. Půjdu si lehnout.“
S těmito slovy se opět odebrala do ložnice, kde neustávajícím pláčem usnula.
Charlles a Susanne dovečeřeli poklidně a poté ještě dlouho do noci hovořili o politice a kultuře.

*

„Sarah, čas vstávat! Dnes je velký den!“ budila ji Susanne. Služebné poslala pryč s tím, že mladou dívku obstará sama. Donesla jí snídani do postele a řekla: „Drahá, nezlob se, ale obličej máš oteklý, jako kdyby tě poštípaly včely, to musíme napravit. Večer chceš být přeci krásná.“
„Je mi to jedno,“ odpověděla prostě a hleděl z okna.
„Tak to tedy ne, řekni mi, co se stalo, to není možné, tolik jsi se přeci těšila!“
„Nechci o tom mluvit.“
„Jedná se o pana Charllese, že?“ spíše poznamenala Susanne.
Sarah vyhrkly slzy a dala se do štkaní.
„Nemohu si pomoct! Já ho miluji, opravdu, není to nějaký rozmar. Ty pocity s ním se nedají popsat, tolik si rozumíme.“
„Chápu tě, ale musíš se s tím přestat trápit. Zkrátka to není možné, teď tě dáme do pořádku a večer budeš nejkrásnější a nejžádanější dívka na plese, to chce přeci každá!“
Sarah by nejraději nikam nešla. Nestála o zástupy nabubřelých městských panáků. V hlavě měla jen Charllese. Nechtěla však tetince odporovat, tak jen pokývala hlavou a řekla: „Samozřejmě, bude to určitě nádherný večer.“ Poté se pokusila o úsměv, Susanne zavolala služebné a daly se do příprav.