Černovláska /erotika - první kapitola/

Pouliční lampy práší světlo na opuštěné chodníky, sem tam se ozve pronikavý řev zatoulaných koček, co vyrazily na zálety. Nemohu spát a převaluji se v posteli otráveně z boku na bok.
Z pootevřeného okna proudí do místnosti čerstvý vzduch a rosí okenní tabule, ze kterých kloužou na zem baculaté kapky, a vsakují se do bavlněného koberce, jako inkoust do pijáku.
Kočičí koncert nebere však konce a k půlnoci nabírá sily.
Sakra, to je křiku, „kočky pitomý!“
Zakleju naštvaně.
„Vyvádějí jako pominutý.“
Vstávám, abych zavřel okenici, „ani v noci nedají s tím mrňoukáním pokoj.“
Hledám pod postelí papuče a soukám do nich teplé nohy, je krátce po půlnoci, obléknu si župan a vykouknu zvědavě z otevřeného okna, chladná rosa líže opuštěné chodníky a několik málo oken se vesele směje do tmy, která si lehla do vyčerpaných zahrad.
Zavírám rychle okenici, brr,…syrový chlad mi vlezl pod rozepnutou košili a paže pokryla husí kůže, zamířím k rozpálenému radiátoru, abych se ohřál, pak rukama tarasím starou pelest postele, co mi zůstala po babičce a dívám se na moji spící krásku, pod nadýchanými saténovými poduškami.
Držím ji, aby nespadla na zem, kde se podlaha leskne, jako stříbrné rybky v moři.
Hmmm…
„Asi má divoké sny, pomyslím si s úsměvem ve tváři a sunu se na druhou stranu postele mé milované, oddychující polovičky.
Neklidně se převaluje z jedné strany na druhou a po kouscích mi odhaluje malá i velká tajemství svých dívčích křivek. Sjíždím po její sametové tváři a surfuji k lákavým, jahodovým rtům, co se mi ve spánku sami nabízejí.
„Usmívá se, mluví ze spaní a já jí nerozumím ani slovo.
Jen obdivuji její krásu.
V hlavě se mi líhnou erotické myšlenky, „tak rád bych se s ní pomiloval.“
Pod zmačkanými poduškami odpočívá božské stvoření s obnaženým tělem, které se vlní na křídovém prostěradle, jako dlouhá, zavátá a nekonečná cesta z prachového sněhu, který venku nazdobil paličkovanými krajkami každou mez.
Drobné třpytky dlí v temně hustých, dlouhých řasách, jako dva vějíře a vlasy připomínají křídla havranů.
A oči?
Oči jsou pod růžovými víčky nádherně modré, jako pomněnky, co zdobí oblohu plnou beránků, kteří se vracejí k večeru z pastvy. Mírně pootevřená ústa se podobají mořským lasturám, co skrývají vzácné perly, v hlubinách pestrých korálů.
A tváře?
Tvářičky má jako rozkvetlé divoké růže, co šplhají koncem jara po okapu našeho stavení.
Sahám letmo do záhybů nadýchané duchny a nestydatě nasávám vanilkovou vůni, ve které spokojeně odpočívá moje vysněná láska.
Nikdy jsem nic tak nádherného neviděl, ohromuje mě její přirozená krása ženských dokonalých tvarů, láká mě dychtivě se napít ze vzácného exotického kalichu, co hýří všemi barvami a „připravuje mě o rozum i sílu.“
Bojím se, abych ji nevzbudil, nechci ji rušit z hlubokého dívčího snění.
„Dotýkám se jí jemně.“
Jen konečky prstů a pozoruji hruď, jak se jí zvedá a zase klesá. Jak pění i bují ta ňadra plná rozkoše se vztyčenými bradavkami, co ve větru citů plápolají, jako vztyčené vlajky k boji.
Prsa má pokrytá hedvábnou pokožkou, na které perlí kapičky, měnící se v potůčky potu, co stékají po plochém bříšku mezi dvě brázdy mistrovsky vymodelovaných stehen i hýždí a mizí pod úzce oholenou kšticí Venušina pahorku.
Spí, zemdlévá v překrásném rozpoložení, dlouhé štíhlé nohy se pnou, svůdné kotníčky má hladké, jako vzácný mramor a leskle oblé rysy se ztrácí pod bělostnými krajkami lůžkovin.
Právě si ze spaní pročísla prsty chomáč černých vlasů, co sahají až do poloviny jejích zad a rozlévají se po prostěradle. Převalila se na bok, podložila si tvář pomuchlaným polštářem, který je zdobený nádhernou výšivkou a odhalila hladkou, štíhlou šíji i pevné zaoblené pozadí, které mě dráždí a láká k polibkům.
Nesmírná chuť mi laská smysly a vhání do hlavy myšlenky plné hrátek.
„Ta prostá, lidská chvilka štěstí!“
Nádhera, ve které si nikdy nic neodpírám a beru, co mi něžná, dívčí náruč, plná překvapení nabízí.
Jsem unesen dokonalostí jejích souměrných tahů a omámen drogou lásky, jež vydechují ta roztomilá ústa, hýčkám v sametové noci její údy, co tak bezvládně odpočívají, jako andělské perutě v měsíčním odlesku.
Vcházím tiše do každého temného záhybu, líbám ji očima ve spánku a chci znát každý centimetr na jejím čokoládovém těle!
Užívám si vzácné minuty představ, svobody i volnosti mých čivů a lehkými doteky si dokazuji, že je opravdová, hmotná „že to není jen vysněný přelud.“
Ne!
„Nikdy nebudu a nechci milovat jinou!“
Šeptám si ta zavazující slova, jako modlitbu.
Modlitbu, co by znějící píseň opravdové lásky, čisté lásky, „té nejčistší lásky, které je milující člověk schopen.“
„Přesně tak, vše v téhle chvíli cítím.“
Jsem naměkko a rozněžnělý, jazyk mi svazuje suchem ústa a ve spáncích bijí rytmicky tympány.
Hlava se mi točí, jako na kolotoči a popletený nádherou, jenž se mi postavila tváří v tvář, drmolím slova věrnosti.
Nikdy se jí nenabažím!
"Nikdy!"

(c) 2010, Sidy