Malý Finský Příběh IX.

Vylezli jsme ven, kde na nás zaútočil mráz. Skvělá ledová facka.
„Sakra, já zapomněla, že mrzne.“
„To dojdeme, neboj.“ Obejmul mě Hannu jednou rukou a vyrazili jsme k mému finskému domovu.
„Jak se ti tam jinak líbilo?“ zeptal se mě.
„Až na to, že jsem navátá, tak to byla sranda.“
„Omlouvám se, ale dlouho jsme se neviděli a slíbili jsme si, že to zapijeme.“
„No, přežiju to. Ale nebylo to zase tak hrozný, jak si říkal.“
„Vypadalo to, že se dobře bavíš.“ Zasmál se.“ Ale počkej, za tu sklenici s vodou ti to vrátím.“
„Cože? Né, na to zapomeň,“ bránila jsem se.
„Ani náhodou,“ a shodil mě do sněhu.
Když se mi podařilo vyhrabat se ze sněhu, tak se Hannu smál na chodníku.
„No počkej.“ Zamumlala jsem si česky a rozběhla se, chytla Hannu a srazila ho do sněhu, ale i se mnou. Vypadalo to jako nějaký zápasnický chvat.
Výhoda byla, že Hannu byl pode mnou.
„Tak ty se mi budeš smát, jo?“ seděla jsem na něm.
„No, moc elegantně si nevypadala,“ vydýchával ještě ten pád.
„Tak tady to máš nazpátek,“ popadla jsem sníh vedle jeho hlavy a nasypala mu ho do obličeje a rychle z něj slezla, zpátky na dvě nohy.
On se posadil a prskal.
„Tak to bylo naprosto nefér!“ Zvedl se a oprašoval si věci od sněhu.
Udělala jsem na něj nevinný kukuč a pokrčila rameny. Než jsem zareagovala, chytil mě Hannu kolem pasu, že mě hodí do sněhu. Jeho mínus bylo, že mě chytil zepředu, takže jsem ho obejmula nohama a rukama.
„Co děláš?“
„Žádný házení do sněhu,“ podívala jsem se mu do očí.
„A proč ne?“ podíval se na mě.
„Protože proto.“
„Víš, že jsi pěkně umíněná.“
„Holt jsem ještě úplně nedospěla.“
Dívala jsem se do těch hnědých očí, které mě uklidňovali a cítila jsem nutkání ho políbit. V hlavě mi blikala varovná kontrolka, že bych to dělat neměla. Pustila jsem nohy okolo jeho pasu a on mě postavil na zem. Než jsem stačila nějak zareagovat, políbil mě on.
Když jsme se od sebe odlepili, rozhostilo se mezi námi ticho. Dívali jsme se tomu druhému do očí a bylo vidět, že nejsem jediná, komu se začali v hlavě honit myšlenky. Pustila jsem ho a kousek poodešla. Než stačil Hannu něco říct, tak jsem ho předběhla.
„Myslím, že bych měla vyrazit,“ řekla jsem s pohledem upřeným k zemi.
„Doprovodím Tě.“
„Myslíš, že je to dobrý nápad,“ podívala jsem se na něj.
„Nerad bych, aby se ti něco stalo.“
„Dobře,“ odpověděla jsem prostě a vyrazila směr domov.
Doběhl mě.
„Promiň, nechal jsem se unést. To je tím alkoholem,“ chytil mě za ruku.
Otočila jsem se na něj.
„Víš, nejde o Tebe, ale že já to chtěla udělat taky.“
„Máš výčitky kvůli sobě?“
„Jo.“
„To mě mrzí.“
„Já nechci, aby Tě to mrzelo. Zkazila jsem Ti kvůli tomu celý večer. Stejně víš, že je to pro mě težký nedívat se na Tebe. Táhne mě to k Tobě, jak mouchu na lep.“
A vyrazila jsem k domovu s Hannu v patách. Teprve, když jsem dorazila ke dveřím domova, tak jsem se otočila. Hannu stál za mnou.
„Nevyčítej si to.“ Chytil dlaněmi mojí tvář a zvedl mi hlavu, abych se na něj dívala.
Naklonil se ke mně jako k polibku, ale místo na ústa jsem cítila jeho rty na spánku. Pustil moji tvář, otočil se a odcházel.
Já stála u dveří a dívala se za ním, jak ho pomalu pohlcuje tma, než se mi úplně ztratil. Povzdechla jsem si, odemkla si dveře a vešla. Dole jsem ze sebe sundala kabát, baleríny a potichu vyrazila do pokoje, kde jsem popadla pyžamo a šla si dát sprchu. Ve sprše jsem se snažila ze sebe smýt všechny svoje myšlenky, co se mi honili hlavou. Do pokoje už jsem dovrávorala skoro spící, ale místo do postele jsem si vlezla k oknu, posadila se a dívala se ven. Usnula jsem ani nevím jak.
Ráno jsem se probudila na podlaze přikrytá dekou a s polštářem pod hlavou. Nejdřív jsem netušila, co tam dělám, než jsem si vzpomněla na večer. Myšlenky jsem zapudila a spíš se snažila soustředit na to, kolik je hodin. Budík byl na stolku a ukazoval půl jedenácté. Hlava mě nebolela, ale pronásledovala mě šílená žízeň. Na židli u dveří se mi váleli věci na doma, rychle jsem je na sebe navlékla a vyrazila dolů.
Z kuchyně se linula vůně jídla. Začali se mi sbíhat sliny potom, co mi došlo, že jsem za večer nic nesnědla.
„Dobré ráno.“ Vplula jsem do kuchyně.
U linky stála prckovo mamka s prckem a něco kuchtili.
„Ááá, dobré dopoledne.“ Usmála se paní domácí.
„Ahoj.“ Mával na mě vařečkou prcek.“ Cos dělala na tý zemi? Že vy jste to včera přehnali?“
„No mírně.“ A kecla jsem si na barovou židličku.
„Dáš si něco k snídani?“ zeptala se prckovo mamka.
„Nejlépe pořádnej kus masa, ale myslím, že se budu muset spokojit s něčím menším, než bude oběd.“
„To jo.“ Zasmála se prckovo mamka.“ Tady malej kuchařík Ti něco připraví.“
„Já to zvládnu, myslím.“
„Né, já to udělám, to zvládnu. Takže nějakej salám.“ Začal se prcek přehrabovat v ledničce.
Když jsem po pár minutách dostala snídani, skládalo se to z pečiva, másla a několika vrstev různých druhů salámů. Prohlížela jsem si to s přimhouřenýma očima.
„Víš jistě, že se to dá jíst?“ podívala jsem se na něj.
„To poznáme, až to ochutnáš,“ pokrčil rameny prcek.
„Bezva,“ a zakousla jsem se do toho sendviče.
Na to, že každý salám byl úplně jiný, tak se to dalo i jíst.
„Máš to dobrý,“ hučela jsem na něj s plnou pusou.
Prckovi to udělalo radost a nadechl se, že mi odpoví, ale ozvalo se prásknutí dveří.
„Ahoj všichni,“ ozvalo se ode dveří, a my poznali že přišel prckovo taťka.
Všichni jsme se automaticky otočili ke dveřím a čekali, až uvidíme přicházet hlavu rodiny. Ale než se objevil obličej a tělo, tak se první do dveří dostala kytice kopretin. Prckovo mamka se rozzářila, ale poněkud zbledla, když jsem kytici dostala já.
„Víte jistě, že je to pro mě?“
„Ale ano vím a ještě mám pro Tebe vzkaz.“ Začal se hrabat v saku, vytáhl dopis a dal mi ho.“ A tady mám ještě něco pro svoji lásku.“ A vytáhl menší kytici růží pro paní domu, ta se rozzářila, ale já už jsem svou pozornost věnovala dopisu.
Kytici jsem si položila na stůl a věnovala se rozbalení dopisu, z obálky jsem poté vytáhla popsaný papír. Roztáhla jsem ho a začala číst:

Mrzí mě, co se včera stalo, ale nechci, aby ses trápila a kvůli mně si něco vyčítala, i přesto, že jsi tvrdila, že je to jen kvůli tobě. Lhal bych, kdybych ti řekl, že bych tě nechtěl víc poznat, ale nevím, jestli se se mnou budeš chtít ještě vídat. Nechám to na tobě. Pokud už mě nebudeš chtít vidět, nějak se s tím poperu. Ale rád bych věděl, na čem jsem, a nejpozději do jedenácti, protože jsem dostal zajímavou nabídku na učení a musím se rozhodnout, jestli jí vezmu. Teď je to asi hloupé, že se směju, ale přijde mi to jako v nějakém blbém románu. Měj se,
Hannu

Podívala jsem se na kytici a zjistila jsem, že je poněkud už zvadlá.
„Kdy jste dostal tu kytku?“
„Ráno, když jsem jel do práce, ale pospíchal jsem, tak jsem jí vzal sebou a sekretářka jí nechala ve váze, ale bohužel toho moc nevydrží.“
„Kolik je?“
„Za deset jedenáct, proč?“