Malý Finský Příběh X.

„Sakra, sakra, sakra.“ Mlela jsem česky, seskočila z barový židličky a upalovala s dopisem v ruce až do obýváku.
Tam jsem popadla telefonní sluchátko, než mi došlo, že nemám jeho telefonní číslo. Začala jsem zuřivě přemýšlet, co mám udělat.
„Prckuuu,“ zaječela jsem přes celý barák.
Přiletěl za mnou jako vichřice.
„Co se děje? Hoří?“ zeptal se.
„Nemáš někde číslo na pana učitele?“ zeptala jsem se.
„Hmm, možná by se někde našlo. Co za to?“
„Už zase? To je jedno, dej ho sem a to dořešíme potom. Až si zavolám.“
„Neblafuješ?“
„Prosím Tě, je to otázka života a smrti,“ škemrala jsem.
„Taková chabá výmluva.“
„Chceš mě ještě někdy vidět jít někam s panem učitelem?“
„No, jo.“
„Tak sem koukej dát to číslo.“
Prcka jsem vůbec nevyvedla z míry, v naprostém klidu mi podal mou obálku od dopisu, kde na druhé straně bylo napsáno my phone number a několik číslic. Holt jsem si toho nevšimla. Strčila jsem si sluchátko k uchu a chtěla vytáčet, bylo hluché. Položila jsem ho a po zvednutí se konečně ozval tón. Začala jsem zuřivě vytáčet.
„Túúút, Túúút, túúút.“
„Zvedni to, zvedni to, zvedni to.“
„Prosím, P…“ než se stačil představit, přerušila jsem ho.
„Hannu, nikam neodjížděj.“
Chvíli bylo ticho. Možná jsem se měla nejdřív představit.
„Bylo by to lepší. Lepší pro nás oba,“ odpověděl, takže mu naštěstí došlo, kdo volá.
„Kdybych Tě chtěla nechat plavat, tak ti to nevolám.“
„Stejně je to ztracený.“
„Nene,“ zakňourala jsem,“ prosím, nejezdi nikam. Taky Tě chci poznat víc. Musím si to v sobě trochu urovnat, ale neodjížděj pryč. Prosím…“
Na druhý straně se ozvalo hihňání.
„Co je k smíchu?“ zeptala jsem se.
„Abych řekl pravdu, byl to ode mě menší podraz.“
„Počkej, co tím chceš říct?“
„Já vlastně nikam neodjíždím, jen mě zajímalo, jestli ti na mně opravdu záleží.“
„Děláš si ze mě srandu?“
„Bohužel ne.“
„Já Tě zabiju!“ a položila jsem to.
Prcek stál kousek ode mě s vytřeštěnýma očima.
„Co to bylo?“ zeptal se opatrně.
„Naprostý emocionální vypětí,“ chudák mě nechápal.
Nevím, jaký výraz jsem měla ve tváři, ale toužila jsem někoho zabít.
„Nechceš si jít dojíst snídani?“
„Asi jo, to bude to nejlepší, co teď udělám,“ a vyrazila jsem do kuchyně s prckem v patách.
V kuchyni se na sebe smáli prckovo rodiče, a jakmile jsme vešli, tak se od sebe odlepili.
„Co jste tam vyváděli?“ zeptala se prckovo máma.
„Na mě nekoukej,“ pokrčil rameny prcek.
Podívala jsem se na jedno z rodičů a poté na druhého.
„Hm, jak bych to nazvala ..... Něco jako chvilkový výpadek racionálního myšlení,“ nervózně jsem se usmála.
Prckovo rodiče zvedli obočí.
„No prostě jsem uvěřila něčemu, co není pravda, a nechtěla jsem, aby se to stalo,“ rozhodila jsem rukama a sedla jsem si na barovou židli.
Při pohledu na prckovo rodiče mi bylo jasné, že jsem jim teď pomotala hlavu, protože se jim v obličeji odráželo mnohem více otazníků než předtím.
„Nechtějte na mě detaily, prosím,“ sepnula jsem k nim prosebně ruce a hlavu zabořila do stolu.
„Dobrá no,“ odtancovala prckovo mamka zpátky ke kamnům, vrhajíc na mě tázací a významné pohledy.
Popadla jsem svůj nakousnutý chleba a skoro jsem si ukousnula kus pečiva i s pár kopretinami. Prcek na mě koukal zamyšleně.
„Tys toho asi včera hodně vypila, co?“ zeptal se.
„Nebylo to nejhorší. Výpadky paměti nemám,“ odvětila jsem.
„Kolik si toho měla?“ zeptala se prckovo mamka.
„Jedno finský pivko, a osm panáků vodky.“
„To ti nic nebylo?“ vypadla udiveně prckovo táta.
„No, motala jsem se, ale pamatuju si všechno.“
„Já už bych ležela někde na zemi namol,“ uchechtla se prckovo mamka.
„Mami?“ zeptal se udiveně prcek.
„Asi bychom měli jít,“ čapla jsem do ruky sendvič a do té druhé kytky a vzala jsem prcka do náručí a nesla ho po schodech nahoru.
„Pusť mě, přijdu o to nejlepší.“
„Tak to prr, tohle bys moc slyšet neměl.“
„A proč ne?“
„Mohl bys toho mít potom trauma,“ zahřímala jsem, položila ho na zem a začala ho lochtat kytkou pod nosem, až přede mnou musel začít utíkat.
V jeho pokoji jsme se dohodli, že si zahrajeme nějakou společenskou hru, než bude oběd a potom vyrazíme ven. Finské hry s kartičkama ve finštině jsem mu zatrhla. Nakonec jsme vytáhli něco, kde se nemuselo příliš přemýšlet. Prcek se ze mě celou hru snažil dostat informace týkající se včerejšího večera. Když nás konečně zavolala prckovo mamka na oběd, bylo to jako osvobození.
„Jsem se od Tebe dozvěděl prdlačku,“ posmutněl cestou po schodech dolů.
„Nebuď tolik zvědavej, budeš brzo starej,“ vyplázla jsem na něj jazyk,“ a kdo bude poslední dole, je bačkora.“
Oba jsme se rozběhli a zastavili těsně před dveřmi do kuchyně, protože do nich nakukoval prckovo taťka.
„Tady jsi,“ otočil se k nám.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Ale tady mladej má telefon,“ rozcuchal prckovi vlasy.
„Jo?“ podivil se.
„Tak upaluj, než ti to na tý druhý straně položí.“
Prcek se rozběhl do obýváku a my jsme s jeho taťkou vešli do kuchyně.
„Mám v jídelně prostřít?“ zeptala jsem se.
„To by bylo bezva,“ odpověděla mi prckovo mamka.
„A co můžu udělat já?“ zeptala se hlava domu.
„Pomoz Michele, než to naše dítě dotelefonuje,“ a dala mu do rukou příbory.
Měli jsme hotovo, když prcek nakráčel mezi nás.
„Co jsi se dozvěděl?“ zeptal se ho jeho taťka.
„Ale to byly jen pracovní záležitosti,“ odpověděl důležitě prcek.
„Jo? A jaký ty máš prosím tě pracovní záležitosti?“ zeptala jsem se tentokrát já obočí vytažené vzhůru.
„Za to, žes mi předtím nic neřekla, tak ti to nepovím,“ vyplázl na mě jazyk.
„Zlochtám Tě, jestli přijdu na to, že se to týká mě,“ pohrozila jsem mu.
Ale už mi neodpověděl, protože jeho mamka právě přinesla oběd.