Sarah de Louron, 6.část

Stála a prohlížela si svůj odraz v zrcadle. Tohle, že jsem já? Žádný sebevědomý a hrdý výraz ve tváři? Žádné jiskřičky v očích? Jen zoufalství a smutek. To nejsem já. Alespoň jsem dosud nebývala. To se musí napravit. Nasadil profesionální úsměv a svůdné mrkání. Vlasy již měla upravené pro tuto příležitost, která si společenský účes rozhodně žádala. Služebná jí právě pomáhala obléct šaty, když znovu vešla dovnitř Susanne. Byla trochu nervózní, ale Sarah neměl chuť ptát se, co se stalo. Susanne k ní přešla a pomáhala služebné zašněrovat šaty.
„Budeš vypadat opravdu ohromně, neumím si představit, že by ti nějaký muž na plese odolal,“ usmála se na ni Susanne. Sarah se na ni také pousmála, pak odvrátila hlavu a znechuceně se zašklebila. Copak jí zajímají nějací nafoukaní ubožáci? Vůbec ne. Ale což, nic jí neudělá tvářit se nadšeně a bavit se. Pozítří se stejně vrací domů. Jak se těší na otce a klidné prostředí domova.
„Sarah, přestaň se vrtět, ať tě můžeme dobře zašněrovat,“ okřikla ji Susanne.
„Tak, dobré, hotovo, můžeš se na sebe podívat,“ dodala pak.
Sarah znovu pohlédla do zrcadla. Susanne měla pravdu. Ve zlatých šatech vypadala opravdu velice dobře. I přes svou skleslost se ihned začala cítit lépe.
„Výborně!“ zajásala. „Ještě šperky!“ poručila služebné.

*

„Pane Lanouxi, vy pojedete napřed. My dorazíme o něco později, souhlasíte?“ optala se ho Susanne.
„Ale samozřejmě, v tom případě nastal nejvyšší čas pro můj odjezd.“
„Výborně. Doufám, že se budete dobře bavit.“
Jen kývl na srozuměnou a vydal se do kočáru.
„Drahá, pojď ještě něco sníst před odjezdem,“ pobídla ji Susanne.
„Nemám chuť, děkuji,“ odpověděla zamyšleně Sarah.
„Jak myslíš, já se tedy najím a můžeme také vyrazit.“
„Také? Jak to myslíš?“
„Poslala jsem pana Charllese napřed. Už odjel.“
„A proč to?“
„Zdálo se mi to vhodnější,“ uzavřela Susanne debatu a odešla do jídelny.
Sarah zůstala sedět na posteli a přemýšlela. Možná, že to tak je lepší, alespoň nebude ve voze trapné ticho, když pojedou bez Charllese.

*

Konečně dorazily na místo. Budova byla nádherná. Sarah se musela s úsměvem podivovat její kráse. Byly uvedeny do hlavního sálu. Ani ten ji výzdobou nezklamal.
Byla tak zabrána do zkoumání architektury sálu, že si vůbec nevšimla, jak moc se lidé utišili, když vešla. Jen pár lidí zabraných do živého hovoru si dále povídalo.
Když si toho povšimla, spatřila udivené pohledy každého, kdo o ni zavadil pohledem. Podívala se na Susanne, ta se na ni povzbudivě usmála a šly ke svému stolu. U něj postával Charlles se třemi mladíky a vedl s nimi diskuzi na nějaké zábavné téma. Jakmile si ale všiml, že už se nesmějí tak jako předtím jeho vtipům, otočil se, aby se podívalo, co odvedlo jejich pozornost od něj.
V tu chvíli spatřil to nejpůvabnější stvoření a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je to Sarah.
Takhle ji neznal. Vypadala tak dospěle a elegantně. Během chvilky se vzpamatoval, políbil jí ruku a odsunul jí židli, aby se mohla posadit. Poděkovala mu a sledovala dění v sále. Mladíci si ovšem nenechali vzít šanci s ní promluvit, posedali si kolem ní a dožadovali se toho, aby je Charlles představil. Ten se k tomu ale neměl. Ona je přeci dáma a ne žádná cvičená opička na výstavu. Proto tedy mlčel a usmíval se. Ale když o tom začal chvíli přemýšlet, že ona se s nimi docela dobře baví. Po chvíli sledování její tváře zabrané do debaty s jedním mladým bankéřem se otráveně zvedl a měl se k odchodu.
Sarah přestala poslouchat mladíka a otočila se k Charllesovi.
„Opouštíte nás?“
Otočil se zpátky a odpověděl: „Nikoliv, tak bych to neřekl, pouze se odeberu poctít svou přítomností další lidi, omluvte mě.“ A s těmito slovy odešel. Sarah se už nechtělo předstírat, jak ji nesmyslná debata baví, proto se také omluvila a vyšla ven.
„Copak tu děláte tak sama?“ Zaslechla cizí hlas za svými zády.
„Já... šla jsem se nadýchat čerstvého vzduchu.“
„A už jste nadýchaná? Dýchat můžete i při tanci a já vás velmi rád provedu, pokud dovolíte.“
Nejprve chtěla odseknout něco nevybíravého, ale zastavila se a prohlédla si ho. Byl štíhlý, vysoký, tmavé vlasy a temné oči, ve kterých nešlo číst. Byl tak vzrušující, že nemohla říct ne. Navíc vypadal opravdu velmi dobře, jen ať ji s ním Charlles vidí.
„Svolím velmi ráda,“ odpověděla a nechala se vést do sálu.