Malý Finský Příběh XI.

Během oběda jsme se nevraceli k původnímu tématu a mlčenlivě jsme jedli. Po obědě jsme pomohli nádobí odnést do kuchyně.
„V kolik vyrazíme ven?“ zeptala jsem se prcka.
„Ve dvě.“ Prohlásil.
„Bezva, máme necelou hodinku, co budeme dělat?“
„Jdeme si nechat slehnout oběd, nějak jsem toho hodně snědl.“ a naznačil, že se drží za břicho.
„Super. Válení.“ prohlásila jsem.
„Tvoji postel mám já.“
„Počkej, jak ty? To je moje postel.“ Začala jsem si bránit svoje spací území.“ Navíc se tam vejdeme dva.“
„To nevím, jsem se tak přežral, že o tom vážně pochybuju.“
Začala jsem se smát.
„By mě zajímalo, kam na tohle chodíš.“
„To víš, jsem dokonalej,“ zatvářil se na mě vážně.
To mě rozesmálo ještě víc.
„Pojď ty, pane dokonalej,“ a vyrazili jsme se natáhnout ke mně do pokoje.
Ve třičtvrtě na dvě jsme se začali připravovat ven. Prcek stále trval na tom, že musíme vyrazit přesně ve dvě. Za pět dvě už jsme byli nachystaní před dveřmi a Prcek je držel, že se musí otevřít přesně ve dvě. Sedla jsem si na boby a čekala, až se ručička hodinek přemístí na dvojku. Trvalo to nekonečně dlouho, až se konečně čas nachýlil. Prcek pustil dveře, vyrazil ke mně pro svoje boby a já se zvedla, táhla za sebou boby a otevřela dveře.
Na cestě na bobech seděl Hannu. Chvíli jsem na něj zírala a potom jsem dveře zase zavřela.
„To jsme si nedomluvili,“ otočila jsem se na prcka.
„To jsem si domluvil já, to je moje návštěva.“
„Tak běž ven a tý tvojí návštěvě vyřiď, že se s ní nebavím.“
Prcek na mě chvíli nechápavě koukal.
„No co?“ otevřel dveře, zabouchl za sebou a já zůstala čekat v chodbě.
Po chvilce se ozvalo zaklepání a hlas prcka, že je to vyřízený. Vylezla jsem ven a Hannu dělal, že mě nevidí.
„Kam půjdeme?“ zeptala jsem se prcka.
„Uvidíš.“ A s tímhle slovem vyrazil.
Za brankou si začal povídat s Hannu a já šla za nima. Bylo vidět, že se evidentně dobře baví, protože se stále smáli. Trvalo to asi po čtvrt hodiny než mě to přestalo bavit. Zastavila jsem se.
„Dobrá, vzdávám se.“
„Cože?“ řekl prcek a oba se s Hannu otočili.
„Přijdu si tu jako pátý kolo u vozu. Budu se s Hannu bavit,“ rozhodila jsem rukama a sklopila svůj pohled k zemi.
Kluci se chvilku smáli, ale potom ke mně přistoupil Hannu, přejel mi prstem po nose.
„Já vím, že to ode mě byl hodně blbej vtip, ale tak aspoň je to trochu jasnější.“
Upřela jsem na něj svůj pohled.
„Ani to nezkoušej vytahovat nebo si mě fakt nepřej,“ a s každým slovem jsem do něj píchla prstem.
„Rozkaz šéfe, už budu mlčet,“ zasalutoval mi.
„Kdy bude další rande?“ stoupnul si mezi nás Prcek a střídavě koukal na mě a na Hannu.
Přemýšlela jsem, jak z toho vybrousit. Hannu to vyřešil za mě.
„Až tady pani bude chtít,“ usmál se na mě.
Vrátila jsem mu pohled s povytaženým obočím.
„Možná někdy, pokud přežije dnešní den,“ zamručela jsem.
„Hodláš na mě spáchat atentát?“
„To bys umíral moc pomalu.“
Prcek vypadal vyděšeně.
„No co?“ podívala jsem se na prcka,“ on si to fakt zaslouží.“
Než stačil něco namítnout, tak mu do toho skočil Hannu.
„Dáma má pravdu. Je to opravdu moje chyba a znovu se omlouvám, a slibuji, že už se to nikdy nestane,“ poklonil se mi.
„To si nech na koledu,“ vyplázla jsem na něj jazyk, popadla boby a zařvala:“ kdo bude poslední, je smraďoch.“ A s těmito slovy jsem uběhla několik kroků ke kopci, lehla si na ně obličejem popředu a vrhla se na sjezd z kopce.
Slyšela jsem za sebou jenom chroustání sněhu, jak kluci běželi za mnou. Já někde v polovině kopce potkala malý stromeček zapadaný sněhem. Vylítla jsem z bobů, otočila se o 180 stupňů a zbytek kopce jsem dojela na zádech.
Když se mi podařilo odlepit od sebe oči, svítilo mi do obličeje sluníčko a nade mnou se skláněly dvě postavy.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Hannu.
„Vyhrála jsem?“
„Myslím, že je v pohodě,“ uchechtl se Prcek.
„Hééj, vyhrála jsem?“ zprudka jsem se posadila.
„Jo, ale jen těsně,“ vyplázl na mě jazyk Prcek.
„Tss,“ zasyčela jsem a oplatila jsem mu to.
„Kam teď?“ zeptal se Hannu.
„Jak kam? Snad znova.“ Podařilo se mi z pozice sedu dostat na dvě nohy a pádila jsem pro svoje boby o pár metrů dál.
Štrachala jsem se nahoru. Když se mi to konečně podařilo, zjistila jsem, že ti dva jsou stále dole.
„No co je?“ zaječela jsem na ně.“ Já myslela, že jsme šli bobovat a ne, koukat na sebe jako na cirkusový zvířátka.“
A po těch slovech jsem znovu nasedla na boby. Kluci se na mě podívali, ale taky vyrazili nahoru na kopec, přidat se ke mně. Po další dvě hodiny jsme zkoušeli všechny různorodé typy sjíždění kopců. Hannu si z bobů udělal snowboard a snažil se to sjet. Ale podařilo se mu potkat stejný strom jako mě a potom ten držkopád stál opravdu za to. Jako poslední jsme zkoušeli mašinku. Dole pod kopcem skoro skončili všichni na jedné hromadě, ale užili jsme si to, protože jsme se smáli jako divý.
„Navrhuju si dát pauzu.“ vymotával se ze svých bobů Hannu.
„A co budeme dělat?“
„Co si zajít někam na čaj?“ navrhl.
„Bezva, já chci.“ zvolal prcek.
„Zvu Vás.“ Ozval se Hannu.
„Ti brzo plat učitele stačit nebude, když nás budeš stále někam zvát nebo aspoň mě.“ zasmála jsem se.
„Teď bez starostí. Vyrazíme.“ a očistil se od sněhu.
Já s Prckem jsme ho příkladně následovali.