ČAROVNÁ NOC – Dívčí snění

Byla překrásná zimní noc a já se vracela z práce svítícím náměstím. Zvony na náměstí odbíjely půlnoc a ten zvuk se odrážel od fasád ostatních budov a já cítila jak můj tep je silnější a silnější a synchronizuje se se zvukem zvonů. V krku jsem měla sucho a myšlenky nešli srovnat, pobíhali zmateně a já se cítila lehce dezorientovaná. Minula jsem nádherně zasněženou kašnu, lehounce pocukrovanou běloučkým sněhem jejíž krásný klokotavý zvuk se nesl nocí jak moje slzičky když se mi stýská. A jen sochám na fontáně jsem se svěřila že to je často. Dokonce ani holubi nerušili její klid a vznešenost svým posedáváním jak rádi činní v létě a místo toho se choulili na arkádách měšťanských domů a tiskli se jeden k druhému ve snaze se zahřát. Jak ráda se také tulím a hřeji v náručí mého holoubka, ale ten je bůhví kde a já jsem zde ztracená jak Viktorka na splavu. V létě je v tuto dobu náměstí plné lidí, jejich hovoru a smíchu, život zde zurčí jak voda přes splav a páry se vodí za tlapky, nebo posedávají na lavičkách a navzájem se topí ve své touze, očích a polibcích. A nyní? Sem tam někoho potkám, ale jen opozdilce, kteří chvátají do tepla domova mezi své blízké. Tam kde na ně kdosi za rozsvíceným oknem čeká, někdo kdo je na uvítanou políbí, pomůže jim z kabátu. Někdo kdo je čeká s hrnečkem horkého čaje či jen pohlazením.
Zasněžené prázdné lavičky oděné jen do krajky z jinovatky a neposedný vítr se jen tak prohání mezi nimi a svým mrazivým dechem je škádlí a zlobí v jejich samotě. Jako by si hrál s vločkami, laškoval, hladil je a ony poletovali zleva doprava a zase zpátky, smějí se a chichotají. Některé smete z lavičky do prachové peřiny, která zakrývá celé zdejší náměstí. Ale jim to vůbec nevadí, ba naopak si zřejmě libují v tom jeho zlobení a znovu a znova se nechávají vyzvednout do povětří, poletují a přitom zpívají tu jeho rozmarnou píseň. To kouzlo mrazivého noci, až se tají dech a čas se na chvilku zastaví. I já zastavím a plnými doušky hltám tu nádhernou atmosféru. Přivřu oči, zhluboka se nadechnu a zasním. Kdybych tady tak měla svého miláčka, ááááááááááááááááách. Až mi to kroutí ouška a mráz mi lehounce jako jeho prstíky proběhne po zádech a zastaví se až na mém krčku. Otevřu oči a celé náměstí mám jako v mlze, ale to jen závoj z mých slziček, který lehounce přikryl tu mojí krásnou představu. Malinko se poohlédnu a ………je to sen???? Bojím se pohnout, abych nepokazila chvilku poblouznění, tu krásnou představu, která je jak živá. Chvěji se a nevím jestli mám věřit vlastním očím a holuby na střechách nevěřícně kroutí krky a říkají si, „Vrkůůůů vrkůůů to je krků. Co se to tam děje? Proč se tolik chvěje a stojí tam jak solný sloup?“
Když v tom mě z těch mrákot probudí ten známý hlas, „Miláčku......ty ke mě nepůjdeš?“ Ano, ten hlas moc dobře znám, tak ráda ho poslouchám. Ale není to jen hlas. V tom oparu, sedí má Krásná láska, na lavičce, usmívá se a rty se pohybují, jak na mě mluví, ale já neslyším co říká, snažím se odezírat ze rtů, ale to už usedavě pláču a nožky mi vypoví službu. Naštěstí uviděl co se mnou udělalo to kouzlo jeho přítomnosti a vyskočil aby mě podržel a sevřel ve své veliké náručí. Rozzáří se mi oči a nehledím co se děje kolem. Jen slzičky štěstí se mi kutálejí po tváři,studí a chladí, jak se dostaly do té mrazivé noci. V odlesku měsíčních paprsků se na okamžik zatřpytí a skutálejí do sněhu, kde zbudou po nich jen maličké ďolíčky, ve tvaru srdíčka.
Ano, ta teplá náruč, to sevření a moje paže ho obejmou kolem krku a ústa jsou zahrnuta nespočetnými polibky. Nejsem schopna říci jediného slova, jako by má ústa byla zamčená na tisíc západů. Beru si ty tisíce polibků a tisíce jich vracím. Na ústa, na tváře a nespouštím z něj oči, pevně ho tisknu a štěstím nemohu popadnout dech. „Miluji Tě“ šeptají jeho ústa. „Miluji tě k zbláznění.“ říká i mé srdíčko a v očích mi může číst tu touhu, radost, Lásku a štěstí. Oba cítíme tu sílu okamžiku, tu touhu a nespouštíme očí jeden z druhého a naše ústa jsou k sobě přimrzlá jak dva průhledné rampouchy , které však pulzují vysokým žárem.
Přivírám oči a propadám se. Jak je to nádherné a hřejivé. Není cítit žádný chlad.
V tom však, jako kdybych slyšela z dálky další odbíjení hodin. Ano je to čím dále blíž a jasnější. Zvony odbíjejí 00:15. Vítr fouká, je stále tak mrazivý. Necítím konečky svých prstů.
Co se stalo? Vždyť tu byla...., já jsem ji cítila, na ústech mi ještě nyní zbyla ta krásná čokoládová chuť. Zavřu oči a otvírám je znovu, ale nic se nestalo. Je studeno a mrazivo.
Jen něco je jiné.....ve sněhu malé srdíčko a na lavičce ten otisk.....byla tu.!! Byla tu má Láska, ta čarodějná večerní noc mi na chvilku přinesla moji Lásku, moji touhu.
Vykračuji stejným směrem jako vždy, jdu okolo Černé věže, směrem k autobusové zastávce. Přijíždí trolejbus a já jsem ještě plná té krásné chvíle a vím, že tu byla, cítím ještě tu rozpoznatelnou vůni na mých tvářích, jak se mě dotýkala. Rozhlížím se kdyby se chtěl ten krásný okamžik na vteřinu vrátit abych o něj nepřišla.
Ruce mám sice prázdné, ale vím, že tam byly ty pevné, velké dlaně, co dokáží mě stisknout, pohladit,být mi oporou.
Jsem doma, ani nevím,jak cesta ubíhala. Osprchovala jsem se a jdu do pelíšku. Zavírám očka a usínám. Spěchám za Tebou, určitě za mnou přijdeš, do mých snů a já půjdu Ti naproti Lásko moje. A najednou cítím v dlani tu tvou, velkou, pevnou dlaň. Ano jsme spolu, já a moje Láska se sametovýma, hlubokýma očima. Pojď a budeme se topit v naší lásce, miluj mě a zůstaň se mnou navždy Miláčku.