Hranice vztahu 11

Když se druhý den ráno probudila a pohlédla na hodiny, tak si uvědomila, že si zapomněla nastavit budík, protože propásla jednu ranní přednášku. Ale mávla nad tím rukou, nemusela tam být. Potichu se otočila na bok čelem k němu, aby mu viděla do tváře. Nevědomky se usmála, když si všimla jeho bezstarostného a spokojeného výrazu. Potlačila touhu pohladit ho po tváři, nechtěla ho ještě vzbudit. Líbilo se jí, že si ho může chvíli nepozorovaně prohlížet.

Rozjasnila se jí tvář, když si vybavila včerejší večer. Jejich předčasný „nenápadný“ útěk z klubu, po kterém následovala příjemná procházka k němu domů.

Najednou se údivem zamračila, když si uvědomila jednu zásadní věc, která se včera stala. Nebo vlastně nestala.

Neměli sex.

Došlo jí to až teď a vyvolalo to v ní smíšené pocity.

Vzpomínala si, že když přišli k němu domů, zašli se osprchovat a pak v pohodlí jeho postele pokračovali v debatě, kterou začali cestou z klubu. Diskutovali a povídali si, sem tam se políbili, ale k ničemu jinému nedošlo.

Museli jsme usnout, přemítala v duchu. Před očima se jí objevil jeden výjev ze včerejší noci – ležela těsně u něj na boku, hlavu měla na jeho rameni a cítila jeho dlaň na zádech, hladil ji pomalými lehkými tahy, zatímco jí něco vyprávěl. Ona víceméně přitakávala, vzpomínala si, jak ji ovládala únava. Někdy v tu dobu musela usnout.

Nebyla si jistá, jak se k téhle události má postavit – přece se v klubu jasně domluvili na důvodu, proč odejdou předčasně. Naprosto jasně si vybavovala, že v jeho očích četla touhu, kterou sama cítila, jakmile se začali bavit o odchodu k němu domů. Bylo nad slunce jasné, že důvodem je sex.

A přece na něj nedošlo.

Zabrala se do svých znepokojivých úvah tak hluboce, že si ani nevšimla, že se probudil. Teprve když ucítila, jak jí palcem přejel po čele a mezi obočím, překvapeně se na něj podívala.

Měl na rtech lehký úsměv. „Mračíš se. Proč?“

Přiměla se k úsměvu a lehce zavrtěla hlavou. „To nic. Jenom jsem se zamyslela.“

Dlouze zazíval a protáhl se. „Kolik je hodin?“

„Skoro devět.“

„Hmm, to máme ještě čas.“

„Na co?“

Tlumeně se zasmál. „Na co bys řekla?“

Překvapilo ji, jak mrštně se dokázal přetočit nad ni. Už vůbec nevypadal rozespale.

„Hm, začínám tušit,“ vydechla, jakmile cítila jeho tělo tak bezprostředně na svém. Přestala se užírat včerejší absencí sexu. Usoudila, že včera večer na ně prostě přišla únava a překazila jim plány. Teď si to vynahradí a všechno bude, jak má být.

…

„Dneska je krásně. Je hřích být celý den vevnitř,“ řekla, když si vychutnávala hřejivé sluneční paprsky. Vyrazili z jeho bytu o něco dřív, aby si koupili snídani, a rozhodli se strávit hodinu volna, která jim zbývala, na čerstvém vzduchu. Posadili se v areálu na jednu z laviček, které byly umístěny okolo udržované zatravněné plochy uprostřed nádvoří.

„Tak se dneska vykašleme na školu a půjdeme někam do parku,“ navrhl s úsměvem a pohrával si s její dlaní. Měl dobrou náladu, k čemuž přispělo i to, že držel její ruku ve své. Nejen teď, ale skoro celou cestu sem. Bylo to pošetilé, radovat se z takové bezvýznamné hlouposti, ale nemohl si pomoct. Viděl to jako krok vpřed.

„Jo, kdyby to tak šlo,“ povzdechla si a na chvíli zavřela oči, aby nastavila tvář slunci.

„Proč by to nešlo?“

„Protože mám dneska dva semináře, nemůžu si dovolit absence,“ vysvětlila.

Paradoxně z toho měl radost. Znamenalo to totiž, že důvodem není to, že spolu nechodí. Do parku přece nechodí lidé, kteří spolu jenom spí, no ne? Začínala mu znovu svítat naděje, že by ji přece jen mohl přesvědčit, aby začala brát jejich vztah takový, jaký ve skutečnosti je – a v žádném případě nebyl jen o sexu.

„Ještě jsem ti chtěla něco navrhnout,“ promluvila po chvíli a zaklonila hlavu, aby si ji opřela o zadní stranu lavičky. „Zůstávám tenhle víkend tady. V sobotu musím tak na tři hodiny do knihovny, ale zbytek víkendu mám volný. Tak mě napadlo, co kdybych se v pátek večer stavila a cestou koupila třeba víno a něco k večeři?“ pootočila hlavu a s úsměvem se na něj dívala, zatímco čekala na odpověď.

„Teď v pátek?“ zeptal se a trochu nakrčil obočí.

„Jo, pozítří.“

„No… na pátek večer už něco mám. Ale v sobotu budu mít čas.“

Narovnala se a dobrá nálada ji začínala opouštět. Nepočítala s tím, že její nabídku odmítne. To se ještě nestalo.

„Tak nic, nevadí. Aspoň můžu začít pracovat na seminárkách…“ odtušila. „Ale nepamatuju si, že bys říkal, že se někam chystáš, nebo jsi to říkal?“ zajímala se.

Chvíli mlčel a pak na ni pohlédl. „Asi ne. Jdu do kina.“

„Do kina?“ podivila se.

„Jo. Pamatuješ, jak jsem ti před pár týdny říkal, že bych chtěl vidět jeden film? Říkala jsi, že se mnou jít nechceš…“ trochu pokrčil rameny. „No a pak jsme o tom filmu náhodou mluvili ve škole před jednou přednáškou…“

„Takže jdete s klukama?“ domyslela si.

Zavrtěl hlavou. „Ne, jdu s jednou spolužačkou. Říkala, že ten film chtěla vidět, no a já jsem měl dva lístky.“

„Takže… rande?“ zeptala se trošku přiškrceně.

„Tak bych to nenazýval,“ zavrtěl hlavou. „Prostě si zajdeme na jídlo a pak do kina.“

Potlačila nevěřícný smích a odtáhla svou dlaň z jeho. „To ti nepřijde jako rande?“

„Ne, nepřijde. To jsem měl ten lístek navíc vyhodit?“

„To ne, ale…“ odmlčela se. Cítila žárlivost a za každou cenu se ji snažila nedat najevo. Navíc se jí do myšlenek začala vkrádat lehká panika, protože dohoda zněla jasně. Dokud spíme spolu, spíme jenom spolu.

A on teď byl velmi blízko tomu, aby ji porušil. Nebo zrušil.

„Co? Vadí ti snad, že jdu ven s nějakou jinou?“ zeptal se přímo.

„Jestli to mezi námi chceš skončit, můžeš to udělat přímo. Nemusíš to dělat tak složitě. To mi vadí,“ opáčila trochu podrážděně.

„Skončit? Cože?“

„Jakmile si začneš s jinou, my dva končíme. To je snad jasné, ne?“

„Řekl jsem snad, že si s ní začnu?“

„Podívej, nebudeme to řešit tady,“ rozhlédla se po nádvoří, jestli je někdo neposlouchá. „Nemusíme to vlastně vůbec řešit. Jdi s ní, kam chceš, dělej s ní, co chceš. To je tvoje věc. Pokud se neozveš, že chceš, aby to mezi námi pokračovalo, budu to považovat za skončené. Nebudu ti dělat žádné problémy, jestli ses bál tohohle.“

„Prosím tě, zůstaň tady,“ vzal ji za ruku a přiměl ji posadit se zpátky na lavičku, když vstala. „Co to s tebou je? Řekl jsem snad jasně, že je to jenom kamarádka. Nemám v plánu s ní nic mít.“

„Jo? Ale ona možná má v plánu mít něco s tebou.“

„Snad nežárlíš?“

„Proč bych měla žárlit?“ odfrkla si. Celou svou bytostí si přála být pryč. Pryč od něj.

„Mohla jsi jít se mnou ty,“ řekl měkce, po jeho ostrém tónu nebylo ani památky. „Pořád můžeš,“ dodal. „Klidně jí řeknu, že mi to nevyjde a nemůžu jít. A půjdeme spolu.“

„Ne, v žádném případě. Jen jdi. A bav se,“ řekla falešně veselým tónem a znovu vstala. „Už musím jít.“

„Ještě máš půl hodiny,“ namítl klidně. „Nechoď ještě.“

Odhodlaně zavrtěla hlavou a on vstal, než mohla zmizet. Položil jí dlaně na ramena a dlouze jí pohlédl do očí. „Nemusíš žárlit,“ řekl tiše a v koutcích úst se mu objevil náznak úsměvu. „Vážně ne.“

„Nežárlím,“ odsekla a prošla kolem něj.

Jakmile mu zmizela z dohledu, ztěžka se posadil na lavičku. Doufal, že tohle byl dobrý tah. Ani nečekal, že mu tak nahraje do karet, ale její nabídka, že v pátek večer přijde, mu poskytla úžasnou příležitost zahájit poslední fázi plánu.

Přestože měl nutkání jí slíbit, že kino zruší, protože stokrát raději chtěl být s ní, odolal a nevzdal to. Bylo mu jasné, že to by žádnou změnu nepřineslo.

A ona navíc žárlila.

Nemohl si pomoct, měl z toho radost. Aby mohla žárlit, musela k němu přece něco cítit. Něco silného, silnějšího než přitažlivost.