Hranice vztahu 12

Měl přehled v jejím rozvrhu, proto věděl, kdy bude odcházet ze školy. Po svých dvou přednáškách se vrátil na nádvoří, kde jí sotva před pár hodinami řekl o svých plánech na pátek, a posadil se na lavičku. Měl čas asi patnáct minut, během kterých se snažil co nejvíce zdokonalit svůj plán.

„Co tady ještě děláš?“

Vzhlédl, když uslyšel její hlas nad sebou. „Čekám na tebe.“

„Proč?“

„Protože teď už nebudeš rozčilená a můžeme si promluvit v klidu,“ vysvětlil a pomalu vstal.

„Nebyla jsem rozčilená,“ odpověděla, ale sama věděla, že teď je schopná mu všechno říct bez zbytečných emocí. „Co jsem řekla, to jsem myslela vážně. Pokud se rozhodneš, že se my dva už nebudeme vídat, nebudu se na tebe zlobit. Pokud ti to s ní nevyjde a ty budeš chtít pokračovat, zavolej.“

„Říkal jsem přece, že to není rande. Nemám o ni zájem,“ zopakoval klidným hlasem.

„Mně nejde o to, co si plánuješ nebo ne,“ zavrtěla hlavou. „Jde o to, že jestli spolu v pátek po tom kině skončíte v posteli, tak je jasné, že my dva jsme skončili.“

„Nemyslím si, že by byla ten typ holky, která jde do postele hned na prvním rande,“ odtušil.

Skoro zalapala po dechu. „Tak tohle jsi nemusel.“

Vzal ji za paži, aby ji zastavil, když chtěla odejít. „Počkej… zatraceně, tak jsem to přece nemyslel.“

„Nemyslel? Nějak ti to nevěřím,“ řekla ledově. „Pusť mě. Už se s tebou nemám o čem bavit.“

„Ale no tak, omlouvám se,“ řekl naléhavě. „Špatně jsi mě pochopila, jen jsem chtěl, abys věděla, že si s ní nezačnu. Slibuju.“

„Copak to nechápeš? Mně je to fuk. Je to s tebou sice fajn, ale není to nic, co bych nemohla postrádat.“

Chvíli konsternovaně stál a nezmohl se na slovo. Využila toho a vytrhla se mu. Potřebovala zmizet.

Dostihl ji po pár krocích a otočil ji čelem k sobě. „To myslíš vážně?“

Neodpovídala, jen mu vzpurně opětovala pohled.

„Tak myslíš nebo ne?“ ptal se znovu.

„Dohodli jsme se. Budeš s ní, nebudeš s ní, tvoje věc. Dej mi vědět, jak to dopadne, zařídím se podle toho.“

Nemohl by to odpřisáhnout, ale zdálo se mu, že v jejích očích zahlédl bolest. Nedokázal se ovládnout, musel ji obejmout. Přitáhl si ji do náruče a pevně ji u sebe držel. Na chvíli zavřel oči, když přitiskl tvář k jejím vlasům, a musel vynaložit veškeré sebeovládání, aby jí neřekl všechno, co mu rezonovalo v myšlenkách, když ji takhle držel. Chtěl jí říct, co k ní doopravdy cítí, chtěl jí říct, že chce být jen s ní a že už nechce hrát tuhle hru, že nejsou pár. Protože byli. Jen ona si to nechtěla připustit.

Věděla, že by se měla vzpírat už jenom z principu, ale nedokázala to. Místo toho se k němu tiskla téměř zoufale, přestože to popíralo všechno, co mu řekla. Napadlo ji, že to taky může být naposledy, kdy je u něj tak blízko, že slyší údery jeho srdce. Snažila se ovládnout, protože nechtěla, aby poznal, jak moc se bojí, že ho ztratí.

„Pojďme ke mně domů,“ zašeptal po chvíli. Ještě ji nedokázal pustit, potřeboval její blízkost.

„To nejde,“ trošku zavrtěla hlavou a pomalu se odtáhla.

„Proč ne?“

„Prostě… bude lepší, když se teď chvíli neuvidíme,“ řekla potichu. Krátce mu ještě pohlédla do očí a bez dalšího slova odešla.

***

Namlouvala si, že jí to nevadí. Sveřepě si nepřipouštěla, že jí to ublížilo. Prostě se přesvědčila, že ho ve svém životě nepotřebuje. Bylo to s ním hezké, ale život jde dál, to byla asi nejčastější věta, kterou si v duchu opakovala jako mantru. Jenže jak se blížil páteční večer a jeho rande, přestávala věřit sama sobě.

Bylo to s ním hezké… bylo to s ním úžasné, nechci ho ztratit – To se jí ozývalo v hlavě, když se vědomě nehlídala.

Ne že by mu nevěřila… určitě jí záměrně nelhal, když jí říkal, že si s tou kamarádkou nechce začít. Jenže ona věděla své. V oboru, který studoval, nebylo mnoho studentů a z toho jen několik dívek. A ona věděla moc dobře, jak se na něho toužebně dívaly. Nebyla jediná, kdo viděl, jak je atraktivní a přitažlivý. Kdykoliv se potkali na nádvoří mezi přednáškami, oba měli kolem sebe spolužáky ze svých oborů, to bylo běžné. Neuniklo jí, jak si ji ty dívky nepřátelsky přeměřovaly pohledem, když spolu na chvíli poodešli stranou a třeba se políbili. Byla si jistá, že by po něm každá z nich skočila, kdyby k tomu dostaly sebemenší příležitost.

A jedna z těch potvor s ním dneska měla rande.

Nedivila by se, kdyby se spolu ocitli v posteli, a on by ani nevěděl jak. Téměř se jí zachtělo ho varovat, ale uvědomovala si, jak by byla směšná. Proto jenom zatnula zuby a čekala na konec toho prokletého pátku jako na smilování. Doufala, že až se přehoupne sobota, bude všechno lepší.

Snažila se na tom všem najít klady a myslela si, že aspoň bude moct pracovat na věcech do školy, když ji nebude nic rozptylovat. Ale neudělala vůbec nic, nedokázala se vůbec soustředit. K tomu všemu zjistila, že obě její spolubydlící odjely na víkend domů, takže její záložní plán, že v pátek večer s nimi vyrazí někam do klubu, ztroskotal.