Možná se zblázním, miláčku...

Potom polibku odjel pryč. Slyšela jsem, jak startuje to svoje odporné auto. Udělal to nejlepší, co mohl. Vyjímečně.

Stulila jsem se do klubíčka a snažila se dýchat tak, abych co nejméně vdechovala jeho vůni, která mě obklopovala. Byl všude,ačkoliv odešel... Vstala jsem a šla se osprchovat. Chtěla jsem se zbavit toho přetrvávajícího pocitu, že se mě dotýká. Nefungovalo to. Drhla jsem si nahé tělo žínkou, až jsem měla pokožku úplně rudou, ale fyzická očista se nerovnala té duševní... A to mě jen políbil! Co když si dovolí víc? Dokážu mu v tom zabránit? A není to už jedno? Připadám si jako věc...hračka, chcete-li. A hračky jsou od toho, aby si s nimi lidé hráli...ne?

Seděla jsem ve vaně a tupě hleděla před sebe. Zdálo se mi, že snad už nic jiného ani nedělám. Mohlo uběhnout několik minut, ale mohly to být i hodiny. Časové údaje přestaly mít smysl. Nikdo mě nehledá – nebo ano? Tak proč tu stále trčím?
Vylezla jsem z vany a šla do své cely/ pokoje. Župan se mi tisknul k jinak nahému tělu a mně to začalo vadit. Nechtěla jsem, aby se mě cokoliv dotýkalo, protože mi to přivolávalo vzpomínky na ten zápas, na ten polibek a jeho nenechavé ruce, které se dotýkaly sice přes látku, ale…dotýkaly.
Nechala jsem župan sklouznout k zemi. A přesně v tu chvíli jsem uslyšela přijíždět auto. Zvedla jsem župan, přehodila jsem si ho přes sebe a zalezla do postele. Dveře se otevřely bez klepání. Chtěla jsem mu vynadat, ale všechna slova se mi vykouřila z hlavy. Přede mnou nestál on. Díval se na mě muž s blond vlasy. Vyzařovalo z něj nebezpečí a já se mimoděk zachvěla. Jeho žraločí úsměv se ještě víc rozšířil. ,,Tak tady tě schovává,“ zašveholil. Než jsem se na cokoliv zmohla byl u mě. Popadnul mě kolem pasu. Kopala jsem a snažila se ho udeřit, ale byl mnohem silnější. Táhnul mě jako pytel brambor. Volala jsem o pomoc. Vzlykala jsem. Prosila jsem, at mě nechá. Marně. Brzy jsem se ocitla v kufru auta. A to jsem si myslela, že horší už to být nemůže…