Malý Finský Příběh XIII.

„To je horká hruška.“
„Ehm, aha. Já radši zůstanu u čaje.“ poznamenala jsem.
„Dobře a co si dáš za zákusek?“
Opět jsem se podívala do lístku. Pozvedla jsem obočí.
„Nechám to na Tvém výběru. Sním všechno.“
„Dobře,“ začal se Hannu smát, „a co Prckovi?“
„Asi taky čaj a zákusek bude jen na Tobě.“
Hannu okouknul zákusky a potom se provokativně díval směrem k obsluze, aby ukázal, že už jsme si opravdu vybrali. Myslela jsem si, že si toho nevšimnou, ale opak byl pravdou.
„Tak co to bude?“ připravil si čísník papírek na psaní naší objednávky.
„Třikrát čaj a …“ a vypadl z něho finský výraz, kterému jsem vůbec nerozuměla, ale došlo mi, že to byl název toho zákusku.
„Jsem zvědavá, co to bude.“
„Nech se překvapit. Nechceš zase někam vyrazit?“
„Vždyť už jsme vyrazili.“ začala jsem ho škádlit.
„Myslel jsem, jen my dva.“
„To mě zveš na rande?“ podívala jsem se na něj nevinně.
„Ty si ze mě utahuješ.“ došlo mu to.
„Jak bych mohla.“ zamrkala jsem.
„Ty.“ zahřměl a začal mě lechtat. Tedy pokud se tomu dá říkat lechtání přes tu vrstvu teplých svršků.
„Nic mi to nedělá.“ hihňala jsem se.
„A proč se směješ?“
„To je škodolibej smích.“
Dostali jsme se obličeji až nebezpečně blízko k sobě. Dívali jsme se navzájem do očí. Ty jeho hnědý byly jako magnet. Rozbušilo se mi srdce.
„Tady jsou ty tři čaje a zákusky,“ vyrušil nás číšník.
Věnovali jsme si poslední dlouhý pohled, než jsme se otočili k našim hrnkům.
„Vzbudím Prcka,“ otočila jsem se k Hannu zády a snažila se vzbudit Prcka.
„Vstávej.“
„To už je tady ten čaj?“ zase zakňoural.
„Budeš se divit, ale je.“
Toho donutilo rozlepit oči a posadit se a rozhlídnout, kde to jsme.
„Tady je to pěkný, kde mám boty?“
„Neboj, venku si je neztratil. Máš je pod sebou. Sundala jsem ti je, když jsem tě sem ukládala spát.“
Už mi neodpověděl a vrhl se hladově na čaj a na zákusek, který vypadal docela pěkně. Obsahovalo to našlehaný sníh a bylo to pocukrovaný, připomínalo mi to kremroli. Prcek to měl všude.
„Vypadá to fakt chutně, ale podívej se na něj.“ otočila jsem se k Hannu a ukázala na Prcka, který měl sníh rozmazaný po tvářích.
„Proto jsem to vybral.“
„To, abychom všichni vypadali jako prasata?“
„Účel poznáš.“
„By mě zajímalo, co zase chystáš.“
Vyplázl na mě jazyk a já se začala věnovat svému občerstvení. Ten zákusek byl fakt výborný, ale cítila jsem, že ho mám taky všude po obličeji.
„Máš tu sníh.“ než jsem stačila nějak zareagovat, tvář mi otřel prst.
Otočila jsem se na Hannu, který svůj prst právě olizoval.
„To mělo bejt co?“
„Účel toho zákusku.“
„Pokoušíš se flirtovat se zákuskem?“ prohlásila jsem vážně.
Hannu zaskočilo. Začal kašlat. Po dvou minutách byl schopen mluvit. Prcek se vedle mě smál.
„Dobrá, já už nebudu nic zkoušet.“ usrkl si čaje.
„Co si chvíli nudy zpestřit nějakou společenskou hrou?“
„A tu vezmeme kde?“
„Támhle.“ ukázala jsem k baru, kde byla polička s hrami.
„Kdo půjde vybírat?“
Podívala jsem se na Prcka, který se ládoval zákuskem a usrkával k tomu čaj.
„Myslím, že ho nebudeme rušit.“ mrkla jsem na Hannu a palcem ukazovala za sebe na Prcka.
„To bychom neměli.“ Kývnul na mě a než jsem stačila nějak zareagovat, chytnul mě za ruku a držel mě za ní celou cestu až ke hrám.
Kdybych svou ruku nevysmekla, tak by mě držel snad i nadále.
„Hm, co si vybereme?“ začala jsem prsty jezdit po hřbetech her.
„Co tuhle?“ vytáhl Hannu nějakou hodně moc barevnou hru.
„Pokud jsou tam nějaké finské kartičky…“ zahrozila jsem prstem.
„Tak potom co?“ vyplázl na mě jazyk.
„To je moje taktika,“ poznamenala jsem.
„Já vím, zkouším to na Tebe, jako ty na mě.“
„I ty jeden.“ a začala jsem ho štípat.
„Ne, ne, ne.“ bránil se Hannu, ale pokaždé se mi podařilo rukama vysmeknout z jeho a pokračovat dál.
„Necháš toho?“ ptala jsem se ho přitom štípání.
„Dost. Nechám, ale už dost.“ hihňal se a občas místo au říkal „Aj,“ což působilo značně komicky.
„Dobrá, tak si to zkusíme zahrát.“ vyškubla jsem mu hru z rukou a štrádovala si to ke stolu. Hannu tam ještě stál a snažil se popadnout dech.
Kecla jsem si na gauč a začala otevírat a rozebírat hru. Když jsem vyndala desku na hraní, přišel Hannu, sedl si vedle mě a Prcek mi sebral pravidla.
„Co jste to vybrali?“ zeptal se s plnou pusou.
„Já nevím. Ale řekla bych, že je to velice barevná hra se spoustou figurek a kartiček.“
Oba se na mě divně podívali.
„No co je? z toho návodu Vám toho přečtu málo. Měli by to aspoň udělat v audio podobě, tomu aspoň rozumím o chlup víc.“
„Neboj, my Ti pomůžeme.“ chvástal se Prcek.
„Jak Vás znám, tak to prohraju na celý čáře, protože Vy dva experti budete s těma kartičkama nebo alespoň s jejím překladem mírně manipulovat.“
„Teď si nás těžce urazila,“ poznamenal Hannu.
„Mě ne.“ oponoval mu Prcek.
„Jaktože ne?“
„Protože má pravdu. Přece bych jí nenechal vyhrát.“ zasmál se Prcek.
„Ha, vidíš.“
„By mě někdy zajímalo, kde na tohle chodíte. Já když byl malej, tak jsem hrál poctivě.“ zasnil se Hannu.
„Jo, ale leda ve snu. Co si pamatuju, tak jsme vždycky chtěli vyhrát, když jsme byli malý, protože potom jsme byly děsně zklamaný, ale je pravda, že by nás to připravilo na další život.“
Prcek nechápal a Hannu se chtěl začít bránit.
„Nechci bejt k tobě nějak hnusná nebo tak, ale dřív jsme z toho neměli rozum.“ otočila jsem se na Prcka, „Tím nechci říct, že ty jsi ještě malej a nemáš z toho rozum.“
„Asi je to pravda.“ nakonec souhlasil.
„Já nejsem malej, já jsem jenom škodolibej.“ hájil se pro změnu Prcek.
„Já vím, ty ťunťo.“ chtěla jsem ho polechtat, ale vzhledem k tomu, že držel v ruce hrneček, jsem to vzdala.
„Tak začneme?“ hrál si Hannu s kostkami.
„Hra může začít.“ snažila jsem se říct hlubším hlasem.
A taky, že hra začala. Kluci mi nejdřív vysvětlili jednoduchá pravidla a my jsme začali hrát. Svoje kartičky s úkoly jsem se snažila přeložit, ale výpomoc mi musel dělat dost neodbytný Hannu. Nakonec nás Prcek stejně převálcoval oba a já za Hannu pokulhávala jen o pár bodů.
„Vyhrál jsem, vyhrál jsem, vyhrál jsem.“ radoval se Prcek.
My s Hannu jsme se na sebe šklebili, než se Hannu podíval někam za mě.
„Šmarjá, to už je tolik?“ zhrozil se.
Otočila jsem se na druhou stranu a nad barem zaostřila hodiny. Ručičky se pomalu plížili k osmé hodině.
„Asi bychom měli zaplatit a jít.“
„No, to bychom měli. Já mám v osm ještě sraz s klukama, asi to budu muset posunout.“ začal se Hannu rychle oblékat.
Otočila jsem se na Prcka, abych mu řekla, ať se taky oblékne, ale ten už si vázal boty. Přidala jsem se ke klukům. Hannu zamával na číšníka.
„Účet prosím,“ zavelel.
Číšník jen kývl a za chvilinku už pospíchal k nám. Než stačil něco říct, Hannu rychle sjel očima účet a vrazil do ruky číšníkovi připravené bankovky v ruce.
„To je dobrý.“ sebral Hannu účet, mrkl na nás. My s Prckem jsme se zvedli a následovali Hannu, který neomylně mířil k bobům.
„Ty sis pamatoval ceny, žes měl tak rychle připravený peníze?“
„Jojo, hned co jsme si objednali, tak jsem si spočítal, kolik asi zhruba budeme platit.“ popadl Hannu boby a vypadl ze dveří.
„Tak pojď.“ vzala jsem Prcka za ruku a následovali jsme Hannu ven.
Ten už tam vyřizoval hovor. Než jsme stačili nějak hlesnout, položil to.
„Prej chvíli počkají, tak vás doprovodím a potom vyrazím.“
„Jestli pospícháš, tak nemusíš.“
„Nenechám Tě jít samotnou s Prckem v noci.“
Podívala jsem se na něj a snažila jsem se do svého pohledu vtlouct všechnu svou vděčnost.
„Co se na mě tak díváš.“ naklonil hlavu.
„Jsem ti neskutečně vděčná, víš.“
Prcek mezi nás vletěl.
„Hele, cukrování si nechte až u toho nebudu, laskavě.“
„Dobře šéfe.“ zasalutoval Hannu, „Vyrazíme.“
Cestou domů jsme si házeli sníh za bundy. Když jsme došli k nám, všichni jsme se klepali zimou.
Zazvonili jsme. Ozvaly se kroky a po chvíli nám otevřela prckovo mamka.
„No, to je dost.“ spráskla ruce.
„Omlouvám se, to je moje vina. Vytáhl jsem je po bobování na čaj. Na zítra můžu slíbit, že nebudou nic psát.“ povídal Hannu.
„No, to jsem ráda. Ale stejně vypadáte stále zralí na čaj. Tak pojďte všichni dovnitř.“
„Musím se znovu omluvit. Pospíchám. Ale děkuji za pozvání.“ a než stačil někdo říct, otočil se a upaloval, ještě na nás stačil zakřičet, „Přeju Vám jinak dobrou noc.“
Podívali jsme se hromadně na sebe.
„Šup dovnitř.“ vzpamatovala se první prckovo mamka a zahnala nás dovnitř.
Při zouvání z nás stále padali kusy sněhu.
„Co jste proboha ještě vyváděli?“ zhrozila se.
„Hráli si se sněhem.“ poznamenala jsem.
„Koukejte sundat to mokrý oblečení nebo prochladnete.“ pomáhala Prckovi sundat jeho kombinézu.
„Můžu jít do vany a potom spát?“ zeptal se.
„To víš, že jo. Já ti do pokoje přinesu teplý čaj a Michele půjde hned po tobě. Nechci, aby jste byli nemocní.“
Svou půjčenou zimní výbavu jsem sundala ve stejnou dobu jako prcek. Jeho mamka nám sebrala oblečení a hnala nás nahoru. Oba do postele, že nám koupele připraví. Vyhrabali jsme se každý do svého pokoje a mazali do postele. Slyšela jsem, jak mi Prckovo mamka dává čaj na stolek. Napila jsem se ho. Znovu zalehla, uslyšela volání, že má jít Prcek do vany a potom jsem upadla do říše snů.
Připadalo mi to jako neskutečně krátká doba, když mě šla vzbudit prckovo mamka.
„Vstávej, čeká tě horká koupel.“ budila mě.
Těžce jsem rozlepila oči.
„Musím?“ zachraptěla jsem.
„Udělá ti to dobře, věř mi.“
Vyhrabala jsem se z postele totálně neelegantním způsobem. V pokoji byla tma, světlo šlo jen z chodby. Neohrabaně jsem se zvedla a mířila ke dveřím. Prckovo mamka mi sáhla na čelo, jestli nemám horečku. Asi nic necítila, protože nic neřekla. Na chodbě mě probudilo ostré světlo. Zakryla jsem si oči.
„Myslím, že už to teď zvládnu sama.“ stále jsem si zakrývala oči, ale do koupelny už jsem šla jistým krokem.
Zavřela jsem za sebou dveře a kecla si na vanu. Počkala jsem, než jsem si zvykla na světlo a vlezla do vany.
Prckovo mamka měla pravdu, udělalo mi to dobře. Je pravda, že místo toho, aby mě to ještě víc uspalo, mě to probudilo, protože ta voda byla fakt horká. Když jsem se dostatečně vyčvachtala, zjistila jsem, že pyžamo mám v pokoji. Tak jsem se zachumlala do ručníku a letěla do pokoje. Tam jsem za sebou zavřela dveře, našla pyžamo, oblékla si ho. Než jsem vlezla do postele, vzala jsem si notebook a teprve s ním jsem se zachumlala do postele.
Zapnula jsem ho, a když mi všechno naběhlo, přihlásila jsem se na wifi domácnosti. Vlezla jsem si na maila, abych odepsala rodině a potom se přihlásila na qip, abych si promluvila se svým přítelem.
Rozhovor mezi námi byl dobrý, i přesto odloučení jsme na sebe nijak nezanevřeli. Ale všiml si, že jsem odtažitá.
„Co se děje?“
„Myslím, že bychom si měli dát pauzu.“ odmlčela jsem se já.
„Důvod?“
„Někoho jsem potkala…“
„A kvůli tomu si dáváme pauzu?“
„Bojím se, že provedu něco, co nemám a dost by mě to mrzelo.“
„Takže mě jako opouštíš kvůli tomu, že se neumíš kontrolovat?“
To mě naštvalo.
„Kontrolovat se umím, ale potkala jsem někoho, kdo se ke mně chová lépe než ty. Vidíš, zase to všechno házíš na mě. Potom se nediv, že jsem na Tebe hnusná, když podle Tebe všechno je moje vina. Dej mi svátek.“ a odhlásila jsem se.
Bolelo mě to. Maila pro rodiče jsem už naštěstí měla dopsaný, odeslala jsem ho, vypnula noťas.
Chytila mě jedna z mých temných nálad. Pomalu jsem se vznášela na vlnách deprese, než mi mou nit přerušil zvuk kamene, který dopadl do okna. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdálo, než se to zopakovalo.
Vyštrachala jsem se z postele a nakoukla ven. Stála tam osamělá silueta. Tušila jsem, že je to Hannu.
„Co se děje?“ zeptala jsem se potichu, když jsem otevřela okno.
„Pojď ven.“
„Co tam?“
„Nechci tu být sám.“
Nestačila jsem něco říct, když se otevřeli dveře ke mně do pokoje a přišla tam prckovo mamka.
„Co vyvádíš u toho okna?“
„Venku stojí Hannu a chce, abych šla ven.“
„Zbláznil se?“
„Asi jo.“
„Vezmi ho dovnitř. Mrkneme se, jestli nemá horečku.“
„Pojď dovnitř.“ zavolala jsem se zase ven.
Bez odpovědi jsem zavřela okno a šla mu dolů otevřít.