Na jedné párty...

Uběhl týden. Jana mě lákala na různé večírky a já s tím souhlasila pouze proto, že jsem ho chtěla potkat. Až po několika zklamáních mi začalo docházet, že on nevypadal jako ten typ kluků, co chodí do baru oblbovat holky. Vždyt i na té oslavě se držel dál od ostatních!


Ale co tam tedy dělal? Říkal, že oslavence nezná. Přesto jsem se při první příležitosti musela Marka zeptat. ,,Hele, Marku?" začala jsem ležérně, když jsme spolu seděli u baru. ,,Ano, kočičko?" usmál se na mě přiopile a položil mi ruku na koleno. Asi úplně zapomněl, že začal chodit s Janou. Nebo ho něco jako věrnost vůbec netížilo. Přesně na to totiž vypadal. Oplatila jsem mu úsměv, ale jeho ruku jsem odstrčila. ,,Pamatuješ na tu tvoji oslavu?" Pozvednul panáka a začal s ním podivně mávat v gestikulaci. Zlatavá tekutina šplíchala všude kolem. ,,To byl nářez, co?" zakřičel víc, než bylo nutné. Několik lidí poblíž se na nás otočilo. Napadlo mě, že to raději vzdám a odplížím se na toaletu.
,,Jo...hmm, to byl. Nevšimnul sis tam někoho? Víš hledám jednoho kluka-" Ani jsem nedomluvila a Marek se praštil do čela. ,,Myslíš toho, co tě vezl domů? Takový fáro jsem dlouho neviděl! Ten musí mít prachatýho papínka, to ti povídám. Copak? Ztratila jsi ho?" zachechtal se. ,,Tak nějak,"připustila jsem. Další salva smíchu. ,,Tak ten už ti nezavolá, to mi věř. Ale nebud smutná - sem tu přece já! Já bych tě nikdy, nikdy..." Nedozvěděla jsem se, co by mě Marek ,,nikdy". Skácel se k zemi a já toho měla akorát dost. Vyhledala jsem Janu a řekla jí, že mě bolí hlava a že odcházím. Řekla bych, že mě vnímala jen tak napůl...



Nešla jsem do mého a Janina pronajatého pokoje. Šla jsem domů. Po celý zbytek noci ( tedy vlastně rána) už jsem nedokázala usnout. V pět mi volala Jana, celá uslzená a barvitě mi líčila, jak nachytala Marka při líbání s cizí zrzkou. Co jsem říkala...děvkař jako poleno.