Zapomenout

Vypadalo to, jako by pozoroval západ slunce, ale myšlenkami byl úplně někde jinde. V tu chvíli to byla ale velká škoda, protože nebe zrovna zářilo opravdu nádhernými barvami. Podívaná ne tak častá, přesto v tento moment úplně opomíjená.
Stál za oknem a nehnul jediným svalem. Jako socha, jako zkamenělý úkaz veškeré ztracené naděje. Tělo zproštěné duše a života. V očích se mu odráželo načervenalé slunce a vláha v očích mu dodávala jas a barvu. Přes otevřenou okenici vletěl do místnosti teplý, letní vánek a načechral chlapcovi vlasy. Odvál sněhově bílou záclonu, která se po chvíli vrátila zpět na své místo. Vánek a vláha v očích donutila mladíka několikrát zamrkat.
Jeho ruce volně vysely podél těla. Bez pohybu, bez snahy držet se něčeho pevného. Osamoceny s tím prázdným tělem. Nebylo se čeho chytit, co držet, objímat. Zdály se teď úplně bez užitku.
V místnosti bylo ticho. I venku se zdál být svět poněkud klidným. Jako by soucítili s tím klukem, co stál u okna. Nechtěl být rušen a okolí jako by to respektovalo. Vědělo snad, jak těžká chvíle na něj dosedla? Jak jeho nohy mají tendenci se podlamovat pod pouhými myšlenkami. Možná by ani nic nevnímal. Žádný hluk. Hlava byla totiž zaneprázdněna tisíci nervovými pochody, představami, úvahami a otázkami, na které věděl, že nikdy nedostane odpověď. Přesto je nechtěl vypustit, nechat je být. A nechat je někde v nejzazším koutu mozku, kde by zůstaly ležet, pokud možno až do zapomnění, bylo nad jeho síly i možnosti.
Slunce se schovalo za obzor a pestrá obloha se rozzářila ještě více. Mraky vypadaly jako barevné cákance a snažily se do mysli chlapce vnést více klidu. Stíny stromů před domem se prodlužovaly a tmavým pláštěm zahalovaly okolí do tmy. Za nízkými domy se na obzoru rýsovala mořská hladina a odrážela na svých vlnách pestrou škálu barev. Vítr vanoucí směrem od moře vnášel do pokoje chladnější vzduch, okořeněný slanou vůní.
Chlapcovi oči se náhle pohnuly. Přetnuly pomyslnou nit myšlenek po sobě jdoucích a zadívaly se směrem k obzoru. Asi jim bylo líto přijít o tak krásnou podívanou. Mozek se v tu chvíli uklidnil a přestal usilovat o hledání odpovědí na otázky, které si sám pokládal. Vždyť tohle je tak úžasná chvíle. Teplý vzduch prokládaný chladnými záchvěvy vánku, v nose se rozkládající mořská vůně nesoucí se od zrcadlící se hladiny.
Najednou přišla touha. Touha dostat se co nejblíže k té hladině, pocítit písek mezi prsty a vnímat vlny, jak se do nekonečna plazí na břeh, aby se hned vzápětí sesunuly zpět do moře. Poslouchat jejich uklidňující šum a šplouchání.
Chlapec přiměl mozek na chvíli odložit strastné myšlenky a rozpohyboval doposud zkamenělé tělo. Otočil se a vydal se směrem ke dveřím. Uvědomoval si, že pokud si chce západ slunce ještě trochu užít, musí přidat do kroku. Cestou se zadíval na stolek, kde ležel dřevěný rámeček a v něm fotka dívky se světlými vlasy. Tělem mu projel záchvěv slaboty a skličujícího pocitu. Zhluboka se nadechl a pak odvrátil zrak. U dveří si nazul boty a odešel.

Na skalce, táhnoucí se podél okraje moře seděla dívka. Už delší dobu pozoruje ten umělecký počin, který příroda předvádí. Sedí klidně, nehnutě. Černé vlasy jí jemně poskakují na ramenou v návalech mořského vánku, stejně tak jako lehká sukně z všemožných barev, připomínající podvečerní oblohu.
Dívala se kamsi do dáli a její mozek byl zproštěn jakýchkoliv myšlenek. Jen se dívala a vsakovala do těla ten úžasný pocit klidu a ticha.
Přeci jenom se na chvíli zamyslela. Je pokročilejší hodina. Už by tu měl být… a zadívala se směrem na písčitou pláž, jež byla do určité části pokryta zlatavými trsy trávy. Již několik týdnů totiž pozoruje chlapce, který sem každý večer přichází a stejně tak jako ona, vzhlíží kamsi do dáli. Asi neví, že ho ta dívka stále sleduje. Že očekává každý jeho příchod.
Měla pocit, jako by sem chodil kvůli ní, i když věděla, že ne. Ten důvod byl jiný, dívce neznámý. Možná sem chodí za stejným účelem jako ona. Nasát energii a klid. Nebo naopak, pročistit si hlavu? S těmito otázkami se pootočila směrem za své levé rameno, aby zpozorovala, jak se směrem od města blíží k moři postava muže. Věděla že je to on a tělem jí projel zvláštní pocit. Rozhodla se, že dnes k němu půjde a osloví ho. Chtěla vědět proč sem chodí. Chtěla vědět kdo to je, poznat ho…
Otočila se zpátky k moři a vyčkávala.

Mladík došel ke břehu. Ještě než vstoupil na písek, zul si boty a vzal si je do pravé ruky. Koutkem oka si všiml, že opodál sedí na skále nějaká osoba, ale nevěnoval jí pozornost. Hypnotizoval jen zarudlý horizont a písek, prodírající se mezi jeho prsty. Popošel blíže k vodě a tam usedl. A najednou, jako by mávnutím proutku, veškeré myšlenky co ho provázely za oknem, se vrátily zpět. Asi doufal, že jim unikne. Ale tomu se uniknout nedalo. Viděl jí všude. Snažil se to konečně přemoci, ale bylo to stále silné. A stejné otázky si pokládal znovu a znovu… Proč odešla? A proč mu tak chybí? Na každou tuto otázku si hned položil několik odpovědí. Bez těch jejích ale neměly žádnou váhu. Čelo měl svraštělé a jeho upřený zrak měl opět pouze jenom směr, nikoli cíl. Nemohl v tu chvíli vnímat, jak se osoba na skalce zvedla a odebrala jeho směrem. Příliš se topil v nereálném světě, který si v mozku vytvořil a který nemohl tak snadno opustit. Ne za pomocí svých sil.

Dívka vyčkávala až se chlapec usadí. Pak se pomalu zvedla a ochotně se vydala směrem k němu. Pořád jí nevnímal. Stále upřeně pozoroval západ slunce, aniž by pootočil hlavu k ní. Nevěděla co očekávat. Byl podivný. Možná samotář?
Dívka s těmito pocity přicházela stále blíže k mladíkovi, sedícímu na písčité pláži. Sukně jí vlála při poryvech větru a sluneční světlo na obzoru se lesklo na jejích opálených nohách. Byla téměř u něj, ale stále se neohlédl. Dělal snad, že jí nevnímá?
Nakonec přišla až k němu, nadechla se…
„Ahoj“.
Chlapec se až na tento pokyn otočil. Pozorovala, jak se jeho zamračené čelo povolilo a jak se jeho oči zapřely do těch jejích. Byl to zvláštní pocit.

Skutečný příběh s vymyšlenými konci se zobrazoval v chlapcově hlavě, jako na filmovém plátně. Byl tak zaujatý, že nevnímal kroky blížící se jeho směrem. Nemohlo ho snad nic vytrhnout z toho hlubokého zamyšlení. I kdyby mu přešel někdo před očima…asi by ho ani neviděl. Jeho zrak byl upřený do samotného nitra svých představ. Jak dlouho to ještě potrvá? Kdy konečně zapomene?
Kroky se přiblížily na metrovou vzdálenost. V tu chvíli se vítr obrátil a zavanul směrem od dívky, která stále po jeho boku. Nebyla to ale ona nádherná vůně co ho vytrhla z myšlenek, ale hlas. Tak jemný a příjemný, že nebylo možné nepozvednout hlavu a zadívat se, z kterých úst vyšel.
Najednou, jako by lusknutím prstu, byl v jeho hlavě klid. Rázem hlasy v jeho představách utichly a on opět procitnul. Viděl a cítil skutečné dotyky větru, skutečnou vůni moře a dívčina parfému. A ani přes všechny ty dušervoucí a strastné myšlenky, nebylo možné její krásu přehlížet.
Dívka pozdravila a přisedla si. Chlapec její pozdrav zdráhavě opětoval.

Bylo to poprvé za několik týdnu, kdy po dobu asi jedné hodiny nemyslel na svou nešťastnou lásku. Kdy jeho mysl byla konečně upřena na něco jiného. Kdy ho každá přicházející myšlenka nesžírala až do nejhlubšího nitra duše. Nepamatoval si, kdy si naposledy s někým tak dobře popovídal. Konečně….

Vzduch byl stále teplý. Slunce už na obzoru zanechalo pouze náznak svých horkých paprsků, až se nakonec definitivně uložilo ke spánku. Na obloze ho vystřídal měsíc. Zářil ještě slabě, ale bylo jasné, že za pár hodin pokryje pláž bělavou přikrývkou.
Chlapec vstal a rozloučil se s dívkou.
„Budeš tu zítra?“ Otázal se ještě než odešel.
„Až se slunce dotkne hladiny, najdeš mě tu,“ odpověděla dívka.

Rozhodla se, že na pláži ještě chvíli pobude.

Když hoch dorazil domu, rozešel se přímo ke stolku. Uchopil fotku dívky do ruky a naposledy se na ní zadíval. Vytáhl pak fotku z rámečku, zmuchlal jí a vhodil do koše.
Zapomenout… zapomenout… zapomenout… opakoval si stále dokola.
Nakonec přešel k oknu a zadíval se na směrem k pláži. I na tu dálku viděl, jak se na ní rýsuje silueta dívky, s kterou si před chvílí povídal. Na jeho tváři se po dlouhé době vytvaroval úsměv. Oknem do pokoje vlétl ochlazující vánek. Chlapec měl pocit, jako by s sebou vzal i trochu té vůně, která ho dnes tak okouzlila. Nosem nasál vzduch a vychutnával si každičkou částečku, pohybující se vzduchem.
Když ulehal ke spánku, uvědomil si, že se těší na další den. Konečně mohl usínat s pocitem, který tak nutně potřeboval…