Malý Finský Příběh XV.

Když jsem se ráno probudila, nejdřív jsem se chtěla podívat na to, kolik je hodin, ale rozhodla jsem se ještě chvíli polehávat a dát si dohromady všechno, co se včera stalo. Zachumlala jsem se do deky a přemýšlela, jestli se mi to jenom nezdálo.
Teprve potom, co jsem zaštrachala po budíku, našla jsem i papír. Nejdřív jsem se mrkla na to, kolik je hodin, vyděsilo mě, že je už po desáté. Ale nechtěla jsem plašit předtím, než si přečtu vzkaz.
Vzkaz byl krátký a podle písma a ukončení od Hannu:
Malýho jsem odvedl do školy, ty si ho odpoledne vyzvedni. Mám Tě rád.
Znovu jsem si lehla. Tak se mi to nezdálo. Občas mi přijde nemožné, že se toho může za den tolik stát. Za půl hodiny jsem vstala a potom se bezcílně poflakovala po domě a čekala, až se ručičky přiblíží na konec prckovo vyučování.
Když nadešel čas, vyrazila jsem. Oblečení dávalo jasně najevo, že moje nálada není nijak valná. Vypadala jsem, jako když jdu na pohřeb, ale i bez chmurné nálady je to moje oblíbená kombinace. Místo toho, abych čekala před školou, vrazila jsem dovnitř. Byla jsem asi napůl cesty k Prckovo třídě, když zazvonilo. Ze tříd se vyvalily hordy dětí. Protancovala jsem skrz ně, až jsem vrazila do jeho třídy jako vítr. Většina dětí už tam nebyla, ale někteří tam stále seděli a nechávali si od Hannu něco vysvětlit. Prcek byl mezi nimi.
„Co ty tady?“ zeptal se, když přecházel od jednoho ze žáčků k jinému.
„Jdu ti navrátit právoplatnost tvého domova.“
Děti se na mě nechápavě podívaly.
„Aha.“ odpověděl rozpačitě Hannu, protože netušil, co se v těch malých hlavičkách momentálně honí.
Nechtěla jsem ho už rušit, tak jsem se posadila za katedru, vzala jeden z čistých papírů, tužku a začala si čmárat. Bohužel deformace ze školy, že pokreslím každý čistý papír, co vidím. Než se Hannu podařilo oběhnout těch pár dětí, mně se na papíře rýsoval obrázek třídy. Jako posledního si nechal Prcka. Oba ke mně potom došli.
„Co maluješ?“ zeptal se Prcek.
„Jen tak, co vidím.“
„Vypadá to pěkně.“ poznamenal Hannu.
Dala jsem ruce na stranu, aby to viděli pořádně.
„To je pěkný, naše třída.“ pochválil mi to Prcek.
„Opravdu pěkně maluješ. Máš talent.“
„Už jsem dlouho necvičila. Naposledy jsem malovala ve škole a to je už docela dlouho.“
Prcek se mi vnutil na klín.
„Kam půjdeme teď?“
„Navrátíme Hannu jeho domov a půjdeme domů.“
„Proč Tě vyhodili?“ zvídavé dítě.
„Myslím, že důvod si nechám pro sebe.“
„Z toho se jen tak nevyvlečeš.“ pohrozil mu Prcek.
„Třeba jo.“
„Já to zjistím.“ vyplázl na něj Prcek jazyk a slezl mi s klína a šel se obléknout.
Dívala jsem se za ním, jak odchází.
„Na co myslíš?“
„V hlavě se mi honí taková spousta věcí, že bych ani neřekla, kolik se tam toho vejde.“
„Koukám, že máš v hlavě jako v bludišti.“
„Ani já občas nedokážu ten hlavolam vyřešit, ale pojď, jdeme.“ vzal si bundu a nějaké věci ze stolu, automaticky jsem ho vzala za ruku.
„To si nechám líbit.“ poznamenal.
„Ještě Tě můžu pustit, jestli chceš.“ varovala jsem ho.
„Jen to ne, mě se to takhle líbí.“ zašklebil se.
„Ale vím, komu se to moc líbit nebude.“ poznamenala jsem.
Kousek od dveří čekal Prcek. Když nás viděl, jen zvedl obočí.
„Copak?“ zeptala jsem se.
„Nevrkáte náhodou?“
Hannu ho zvedl ze země.
„Ty jedna malá potvoro. Nejdřív nás dáváš dohromady a teď se Ti to nelíbí.“
„Netušil jsem, že to půjde tak rychle. Ani mi to nedalo práci.“ snažil se pokrčit rameny.
„Se z Tebe zcvoknu.“ pozvedl Hannu obočí a položil Prcka na zem.
„Tak jsme se dozvěděli důležitá fakta, tak můžeme jít.“ zavelela jsem.
„A kam jdeme tedy?“
„Ke mně domů. Jdeme vyválčit zpátky moje území.“ zvedl vítězoslavně pěst do vzduchu.
Zasmála jsem se.
„Co je k smíchu?“
„Jeden pán, jedna slečna a dítě jdou zkosit tři dospělé chlapi. To chci vidět.“ znovu jsem se zasmála a vyrazila ven v patách s kluky.
„Ty teda udržuješ morálku.“ strkal si Hannu venku ruce do kapes.
„Musím, ne?“ laškovně jsem mu rozcuchala vlasy.
Hannu mi to vrátil, ale přece jenom rozcuchané dlouhé a krátké vlasy je poměrně rozdíl.
„Tss, teď si před klukama udělám ostudu.“
„Neřekl bych, nevidím nějak velkej rozdíl.“
Poslala jsem mu běsnící pohled.
„Na něj!“ zařvala jsem a kupodivu se Prcek chytil a spolu jsme Hannu srazili do sněhu. Poté jsme zase s Prckem vyskočili a nechali ho tam ve sněhu jen tak plácat.
„Víte o tom, že nemám nic suchého na sebe?“
„Bude, o to se neboj.“
„No, to jsem teda zvědavej.“
„Já Ti dyžtak půjčím něco od nás.“ ozval se Prcek.
„Myslím, že tvoje gatě na sebe asi nenavlíknu.“ ušklíbl se.
„A kdo mluvil o mých věcech.“ zakřenil se na něj na oplátku.
„To se ti povedlo.“ pochválila jsem Prcka.
„Počkej, to je drzost, v tom bys ho podporovat neměla.“ začal na mě Hannu výchovně.
„Občas to neuškodí,“ zasmála jsem se,“ a teď jdeme nebo se dneska nikam nedostaneme.“
Hannu se vyhrabal ze sněhu a postavil se po mé pravici, jelikož mou levici už okupoval Prcek.
„Ani se nedivím, že si v tý kavárně o nás mysleli, že jsme rodina.“
Kluci se na mě vyčítavě podívali.
„No co je?“ začala jsem se bránit.“ Se na nás podívejte.“
A bez dalších řečí jsem vyšla, kluci tam zůstali stát.
„Ehm.“ zakašlal Hannu.
„Co je?“
„Víš, kam jdeme?“
Tváře mi zahořely.
„No, to mi poněkud uniklo…“ odmlčela jsem se.
Hannu ukázal o 45 stupňů doleva ode mě.
„Aha…“ zabočila jsem a s klukama v patách vstříc dalšímu dobrodružství.
K domu Hannu to nebylo zase tak moc daleko. Navíc se jeho dům dal poznat už z docela velké vzdálenosti, protože na dvorku před domem byl děsný humus.
„Já je zabiju.“ zaúpěl Hannu.
„Předpokládám, že ten bordel není od Tebe.“
„Gratuluji, právě jste vyhrála jedno uklízení domu.“
„Tak to prr.“
Hannu něco mumlal, ale já jsem začala přeskakovat součástky do auta, abych se dostala ke dveřím domu.
„Doufám, že to jsou jen náhradní díly a nerozebrali ti auto.“
„To já taky doufám, ale u nich člověk nikdy neví.“
Prcek mě dohonil u dveří, zrovna když jsem chtěla zaklepat. Hannu zkoumal součástky na dvorku.
„Ťuk, ťuk.“
Zevnitř se ozvalo něco jako padání hrnců.
„Kdo je tam?“ ozvalo se po chvíli.
„Baba Jaga a její skřítek pomocníček.“ odpověděla jsem pohotově.
Dveře se otevřely jen na skulinku, vykouklo oko, prohlídlo si mě a Prcka a hledalo, kde je Hannu. Chvíli se v nich zračilo, že se o něčem vážně přemýšlí. Poté se dveře otevřely dokořán a ruce mě s Prckem vtáhly dovnitř.
„Vysvoboď svou princeznu a jejího pomocníčka ze zajetí zlých skřítků, zařval někdo z kluků a než stačil Hannu přiběhnout ke dveřím, zabouchli mu je před nosem.
„To si snad ze mě děláte srandu?!“ ozvalo se za nimi.
„Vypadá to tak?“
„Počkej, až se mi dostanete pod ruku!“
„Budeme se těšit na to setkání.“
Uvnitř to bylo hezké, teda teď to tam vypadalo jako po výbuchu atomovky.
„Takhle to asi původně nevypadalo, co?“
„Trochu jsme to tu vylepšili.“ křenil se na mě Kuk.
„Koukám…“
„Pojďte se posadit.“ zval nás dovnitř Jéé.
Zavedl nás do obýváku, kde se momentálně snažil Jaro setřepat bordel z gauče. Na stolku se válely zbytky jídla.
„Kluci, nechci Vás urazit, ale to jídlo na tom stolku. Jak to říct…“
„Já vím, není to estetické, ale hned se toho zbavíme.“
Radši jsem neprotestovala. Jaro odněkud vytáhl velký černý pytel, švihnul s ním, aby se tam dalo něco vyhodit. Jéé se chopil stolečku, Jaro čekal s nachystaným pytlem a kamarád mu tam ten bordel vysypal. Samozřejmě nějaký bordel vypadal i okolo.
Zvedla jsem obočí. Prcek se ani nezmohl na nějaká slova.
„Děje se něco?“ zeptal se mě s úsměvem Kuk.
„Ale jen mě udivuje Váš způsob uklízení.“
„Rychlé, praktické.“
„Ehm, co teď budeme dělat? Chcete počkat, až se Hannu dostane do baráku?“
„Asi jo,“ pokrčil rameny Jéé,“ a kdo je tady ten neznámý?“ podíval se na Prcka.
„Já jsem Perttu, ale všichni mi říkají Prcek,“ představil se.
„Tak to mě těší,“ potřásl mu Jéé rukou,“ něco Ti ukážu,“ vzal ho za ruku a odvedl ho nahoru.
Já tam zůstala s Jarem a Kukem.
„Co teď?“ zeptala jsem se.
„Asi se posadíme.“ nabídl mi Jaro gauč.
„Dáš si něco k pití?“ zeptal se zdvořile Kuk.
„Asi ne.“
Posadili mě na gauč a oba si sedli na křesílka naproti mně. Upřeli na mě pohled.
„D-d-děje se n-něco?“ uvedli mě do rozpaků.
„Ale nic, jen si tě prohlížíme.“
„Aha. Má to nějaký důvod?“
„No my, jakožto nejlepší kamarádi Hannu chceme vědět, jestli jsi pro něj dobrá partie.“
Pozvedla jsem obočí, tentokrát naštvaně.
„Já mu půjdu otevřít.“
„To bych být tebou nedělal.“ doporučoval mi Jaro.
„Proč?“
„Máme pro Hannu připravené nějaké pastičky.“
„Už Vás chtěl někdy zabít?“
„No, pořád to říká, ale ještě to neuskutečnil.“ pokrčil rameny Kuk.
„Víte jistě, že dneska nezmění svůj názor?“
„Tím si zase natolik jistí nejsme.“ poposedl si Jaro.
„Plesk.“
Podívala jsem se za záda kluků. Na okně byl připláclý Hannu, byl celý bílý.
„Pusťte mě dovnitř.“ bušil pěstí do okna.
Kuk se na něj šel podívat zblízka.
„A proč bychom měli?“ rýpal Kuk.
„Já vážně rozbiju okno.“
„Tak to si počkám.“ rýpnul si blonďák ještě jednou, než se ozval třesk.