Malý Finský Příběh XVI.

Kuk s Jarem se na sebe podívali.
„Myslím, že je na čase odejít,“ poznamenal Kuk.
„Jsme rádi, že jsme Tě zase viděli,“ pokýval hlavou Jaro.
Hannu se mezitím podařilo vysklít bezpečný prostor na to, aby mohl prolézt. Začal se soukat dovnitř a někde v polovině toho přesunu práskli ti dva do bot. Hannu dokázal prolézt oknem bez úhony, ale nějak to nevychytal při dopadu na zem, kde se zhroutil jako hromádka.
Já jsem stále seděla na gauči bez nejmenšího pohybu. Hannu se na mě podíval. Jeho hnědé oči se leskly v jeho tváři, který byl, stejně jako zbytek hlavy, čistě bílý.
„Kdes k tomu přišel?“ zeptala jsem se.
„Nějakej idiot dal otevřenou plechovku barvy na dveře mojí kůlničky s nářadím.“ zvedl se.
Než jsem stačila něco říct, ozvalo se dupání po schodech. Hannu se na mě podíval a vletěl do předsíně. Já jsem vyskočila hned za ním, tušila jsem průser.
Na schodech stál Prcek s Jéé a pod schody Hannu.
„Kde jsou ty dva?“ zeptal se Jéé.
„Zbaběle utekli,“ zasyčel Hannu,“ ty si to vylížeš za oba.“
„To teda ne,“ zasekl se menší blonďák, popadl Prcka a vzal ho do náruče,“ mám dítě a nebojím se ho použít.“
Hannu vytřeštil oči.
„Tak to prr, za tenhle majetek odpovídám já. Takže jakékoliv škrábnutí a Hannu bude oproti mě jen škádlení .“ musela jsem se do toho zasáhnout.
„Dobrá vzdávám se.“ položil Prcka zase zpátky.
Než stačil Hannu něco udělat, rozrazily se za ním dveře a z nich vypadl Jaro s Kukem držíc hadrový pytel, který mu nacpali na hlavu, chytili mu ruce a zkroutili mu je za záda. Člověk by čekal nějaké lano, ale kluci měli připravena chlupatá pouta. Hannu něco v pytli prskal.
„Něco se Ti nelíbí? Špatně Tě slyším.“ utahoval si z něj Kuk.
Mě už to přišlo poněkud přehnané.
„Hele hoši, nemyslíte, že už toho bylo moc?“
Podívali se na mě.
„Nooo, možná,“ sešel ze schodů Jéé.
„Jako byla to zábava, ale tohle už je podle mě příliš a je tu Prcek.“ snažila jsem se je obměkčit.
„Dobře, necháme ho na pokoji jen pod podmínkou, že až ho pustíme, tak nám nic neudělá.“ a sundali mu pytel z hlavy.
„No, to si piště, že Vám něco udělám. Děláte mi z domu kůlničku na dříví…“ prskal Hannu.
„Můžu si s ním promluvit někde o samotě?“ přeřvala jsem ho.
„Ale jistě,“ souhlasil Jaro.
Hannu pěnil, protože ho všichni ignorovali. Kluci se ho pokoušeli nacpat do pracovny po jejich pravici. Když se jim to podařilo, tak jsem chtěla vejít do pracovny jen tak a slepě jim důvěřovat, že nebudou poslouchat náš rozhovor, ale došlo mi, že v tomhle případě je lepší se nějak pojistit.
„Prcku, mám prosbu.“ houkla jsem na chlapce na schodech.
„Jakou?“
„Odveď kluky do obýváku a hlídej je tam, ať tu neposlouchají za dveřmi.“
Kluci chtěli protestovat.
„Můžu se na Tebe spolehnout?“
„Jasně,“ odsouhlasil mi to nadšeně Prcek.
A klukům bylo jasné, že jsou tentokrát v háji. Dívala jsem se ještě na něj, jak je nahání do obýváku jako stádo. Spokojeně jsem zavřela dveře. Hannu mlčel.
„Máš tu nějaký ubrousky, ať ti můžu setřít aspoň tu barvu?“ zeptala jsem se.
Hannu stále mlčel.
„Nebuď uražený. Chci ti pomoct…“ klekla jsem si mu k nohám.
Podíval se na mě ještě se zlostí v očích, ale ta pomalu mizela se smířením.
„Tam v tý poličce jsou nějaký papírový kapesníčky,“ znovu se odmlčel.
Já si došla pro balíček kapesníků a znovu si k němu klekla a opatrně jsem mu začala stírat barvu. Upíral na mě svůj pohled.
„Co je?“ usmála jsem se a utírala jsem mu dál obličej.
„Líbí se mi, jak jsi zabraná do tý práce. Rád se na Tebe koukám.“
„No, pochybuju, že je na mě něco extra k vidění.“ poznamenala jsem.
„Jak myslíš.“ pokrčil rameny.
„No, tak mi řekni, co se Ti na mě tak líbí.“ snažila jsem se ho trochu rozptýlit.
„Nooo…“ zadíval se na mě a pečlivě si mě prohlížel.
„Co? Mě to znervózňuje, když se na mě takhle díváš,“ zasmála jsem se.
„Jo, uvádět Tě do rozpaků je jedna z věcí.“
Zadívala jsem se na něj „naštvaně“.
„A potom ten tvůj pohled. Je v něm všechno. I když jsi šťastná, teda připadáš mi tak, ale stejně v tom pohledu vidím tvou melancholii, smutek. A ten tvůj šibalskej úsměv…“ odmlčel se, když si všiml, že jsem přestala utírat jeho tváře. Jeho vypadali skoro jako dřív, za to ty moje. I červená paprika by zlostí pukla nad tou barvičkou.
„Dobrá, neměla jsem se tě tak hloupě ptát.“
Usmál se a v očích se mu zračila něha.
„A už vůbec se na mě nekoukej.“ utekla jsem očima od jeho pohledu.
„Proč?“
„Nepotkala jsem moc lidí, co by se na mě takhle dívali. Nejsem na to zvyklá a bojím se…“
„Čeho se bojíš?“ zeptal se překvapeně.
„Že Ti ublížím…“
Chtěl mě pohladit po tváři, ale pouta mu v tom bránila.
„Sakra!“ zaúpěl, jak se chtěl vyvléknout, “proč bys mi měla ublížit?“
„Jednou ty růžový brejle opadnou a ty poznáš, nebo já poznám, to je moje doména, že se mnou nebo já s Tebou nechci být.“
„Ale to neznamená, že teď nemůžeme být spolu, když chceme.“
Sklopila jsem pohled do země a přemýšlela jsem. Hannu se ke mně naklonil.
„Podívej se na mě,“ zašeptal.
Nechtěla jsem zase utíkat pryč od reality, zvedla jsem k němu oči.
„Žij tím, co je teď. Nekoukej na to, co bylo a bude. Teď jsme tady a užijme si tu chvíli. Život nám dává šanci, tak jí přece nepromrháme, když máme možnost to vyzkoušet. Vím, že máš strach, že Tě to bude potom bolet, ale bolest k životu patří. A já, já vím, že to zvládneš. Dokážeš cokoliv.“
V tu chvíli Vám proběhnou před očima ty nejdůležitější okamžiky z Vašeho života.
„Máš pravdu,“ věnovala jsem mu smířlivý pohled, “ale melancholika asi nikdy nenapravíš.“
„To sice ne, ale rád bych ho poznal víc.“
Začala jsem se usmívat, ale ten pláč, který se k tomu přidal, nebyl z radosti.
„Promiň, v poslední době nějak často brečím, což u mě není tak častý jev. Většinou vůbec nebrečím,“ utírala jsem si slzy.
„Tak a teď zavolej ty tři ničitele, mám nápad, jak jim to příště osolím. Teď je nechám na pokoji,“ mrknul na mě.
Rychle jsem si otírala slzy a snažila se tvářit úplně normálně. Ještěže bylo v té pracovně zrcadlo.
Když jsem otevřela dveře, z obývacího pokoje se ozýval smích. Přemýšlela jsem, jestli mám na ně zavolat nebo jít za nimi. Vyhrála to možnost za bé.
„Je čas vypustit divokou zvěř.“ ležérně jsem se opřela o futra dveří. Teprve potom jsem si všimla, proč tam všichni výskají.
Prcek se snažil žonglovat s čajovými lžičkami a kluci ho nadšeně podporovali. Všimla jsem si, že na zemi se válí mnohem více nádobí, než jen čajové lžičky.
„Proboha, co se tu zase děje?“
„My žonglujeme.“ nadšeně hlásil Prcek.
„To jsem si všimla a proč žonglujete s nádobím?“
„Nic jinýho tu nebylo,“ pokrčil rameny Kuk.
Povzdechla jsem si.
„Víte co? Běžte mu sundat ty pouta a já se aspoň pokusím to nádobí sebrat.“
Kuk s Jéé se nadšeně zvedli.
„Ty nejdeš?“ zeptal se Jéé Jara.
„Pomůžu posbírat to nádobí.“ řekl loajálně Jaro.
„No, jsem docela ráda, že aspoň dvěma z Vás byly naděleny mozky.“ podotkla jsem.
„Že jo,“ poplácal mě po zádech Kuk,“ ty dva jsou úplně blbý.“
A nenápadně naznačil Jara a pracovnu s Hannu.
Pod nohama se mi válela polévková lžíce, flákla jsem s ní Kuka po hlavě.
„Auu,“ zaúpěl,“ za co to bylo?“
„Ty víš za co, a teď padej. Prcku běž je pohlídat.“
Prcek mi nadšeně zasalutoval a pádil hlídat ty dva.
„Dík, že mi pomůžeš,“ prohodila jsem směrem k Jarovi.
„Není vůbec zač.“
Rozhlédla jsem se po místnosti. Vidličky, lžičky, příborové nože. Za křeslem zapíchnutá vidlička do země. Nechápu, jak to dokázali.
„To bude asi hodně těžký,“ povzdychla jsem si a vyrvala tu zapíchlou vidličku.