Aknaz, princezna kolineijská

Zrádce! Zrádce! – Cestou do bezpečí jsem nebyla schopná myslet na nic jiného. Jakmile jsme sjeli ze Skalkového kopce při našich hranicích se Hrbitovou zemí, spatřila jsem hemžení červených uniforem jeho vojáků v nedalekém lesíku. Museli o nás vědět! Museli vědět, že přijdeme, proto si tak pospíšili. Někdo zradil, stále mi trpce probíhalo myslí. Podle našich zvědů byla jeho armáda ještě daleko od hranic, když jsem se vydala s malou družinou rytířů na obhlídku budoucího místa střetnutí.

Hrbitov byl široko daleko nejmocnějším vládcem. Co si zamanul, to dostal. Sousedé se ho báli a snažili se neupoutávat na sebe zbytečně jeho pozornost, aby snad nezatoužil po tom, začlenit jejich vzkvétající zemičky do své rozlehlé říše. Došlo však i na nás. Má Kolineia prosperovala, čile jsme obchodovali i se zámořím. Od našich špehů ve Hrbitově zemi ale začaly asi před měsícem přicházet velice znepokojivé zprávy. Jeho armáda se pomalu dala do pohybu směrem k našim hranicím.

Postupovala pomalu, neměli kam chvátat. Měli jsme sice velmi dobrý obranný plán koncipovaný přesně pro případ napadení z jeho strany, ale faktem zůstávalo, že všem bylo jasné, jaká je naše šance na vítězství. Téměř nulová. Udržet jsme se za příznivých okolností mohli několik měsíců, možná i rok, ale to bylo vše. Od okolních panovníků, kteří se před Hrbitovem třásli strachem, se pomoc očekávat nedala. S několika z nich jsme už dříve jednali o případném spojenectví v ohrožení, ale jednání většinou dopadla neúspěšně. Často skončila vlastně dříve, než vůbec začala. Hrbitovi lidé jsou všude a postarali se o včasné zastrašení našich možných spojenců.

Jakmile jsme se tedy dozvěděli, že střetnutí se nevyhneme, vyslala mě naše Rada na mou vlastní žádost do pohraničí. Chtěli jsme získat do budoucna alespoň malou strategickou výhodu tím, že si sami určíme místo k boji. Předpokládám, že některý ze členů Rady prozradil naši vyjížďku nepřátelům. Není přece nic výhodnějšího, než zajmout kolineijskou princeznu, čímž se celá situace pro dobyvatele podstatně zjednoduší, že?

Tryskem jsem vyjela na vrchol Skalkového kopce, neohlížeje se na své společníky a vědoma si své vlastní důležitosti, či spíše nepředstavitelných problémů, kterých by se moje země dočkala, v případě, že by mě tu nepřátelští vojáci dopadli, a prchala jsem pryč. Nahoře na kopci byl hustý, tmavý les. Doufala jsem, že mě ti dole nezahlédli a mí rytíři se také ukryli dříve, než byli zpozorováni. Sesedla jsem z koně a plížila se po měkkém jehličí co nejrychleji pryč. Na koni bych se zdejším podrostem jen těžko proplétala. Spoléhala jsem na svoji ucházející znalost terénu a přesvědčovala jsem se, že se mi podaří jim včas zmizet.

Přepočítala jsem se. Zatímco jsem si klestila cestu vpřed a hlavou mi vířily tisíce myšlenek, vskočil mi do cesty pár metrů přede mnou obrovitý, nebezpečně vyhlížející hromotluk v hnědém hábitu. Vypadal jako lovec, ale věděla jsem, že tomu tak ve skutečnosti zcela jistě není. Sakra! Jsem v pasti. Nejenže bych kolem tohohle pořízka určitě neprošla, ale navíc jsem kolem sebe a za sebou zaslechla mnohé přibližující se kroky.

Jedinou mou šancí by bylo, že mne nepoznají. Měla jsem tmavou kápi staženou hluboko do čela a spodní část obličeje jsem schovávala do tmavého šálu. Musela jsem se sama sobě v duchu zasmát. Jak by mne mohli nepoznat, věděli přece, že zde budu. Nemýlila jsem se. Ten hnědý přistoupil blíž. Všimla jsem si jeho výrazu – ne, ten mě tu nezabije. Trochu se mi ulevilo a po počátečním úleku, kdy jsem musela vypadat opravdu vyděšeně, jsem se snažila nasadit svůj povýšený a hlavně nebojácný výraz vladařky. Směšné, ale i v této situaci jsem si chtěla uchovat svojí hrdost. Tajně jsem doufala, že třeba ještě vyklouznu, i když v duchu jsem věděla, že jsem jim plně vydána na milost a nemilost.

Kupodivu se však zdálo, že toho nezneužijí. Nejspíše měli své rozkazy. Po hodné chvíli, kdy jsme se navzájem zkoumali pohledem a ujišťovali o našich záměrech, ten velký promluvil. „Vítám vás, princezno Aknaz. Rád vás osobně těmito nehostinnými končinami doprovodím ke svému vladaři.“ V duchu jsem se opět smála, tak on mě milostivě doprovodí, aby se mi snad něco nestalo! Tak takhle dobrotivě vypadá prachobyčejný únos. Ještě tak chybělo něco ve smyslu – pro vaši vlastní bezpečnost vás raději spoutám. Tím už se ale neobtěžoval. Stačil jeho rychlý pohyb rukou a vmžiku jsem měla ruce spoutané za zády a přes oči šátek. Nestihla jsem se ani bránit. No, nevadí, takovou radost bych jim stejně neudělala.

Cesta byla dlouhá, asi jsem usnula. Procitla jsem ve chvíli, kdy mě někdo sundával z koně, strhl mi šátek a táhl mě do velkého bílého stanu. Jsem ve vojenském ležení, došlo mi. Dali mi ještě napít a než jsem stačila zcela vzpamatovat, vstrčili mě dovnitř. Král Hrbitov potěšeně vzhlédl od map. Políbil mi ruku a srdečně mě přivítal. Pokrytec. Pak jen dodal, že se druhého dne spolu vydáváme na cestu do hlavního města Srazonu. Čekal, že něco řeknu, zeptám se, či začnu křičet nebo utíkat, ale neudělala jsem nic, jen jsem krátce přikývla hlavou. Rty se mu nesouhlasně zkřivily, chtěl si mě vychutnat. Nic ale neřekl.

Byli jsme ve Srazonu už dva dny, když mě k sobě pozdě odpoledne zavolal. Téměř jsem se těšila, myslela jsem, že se konečně dozvím, co se ději v Kolineiji, protože přede mnou žádný ze sloužících o událostech zvenku nepromluvil a ta nevědomost už mě začínala deptat. Rozhodně jsem ale nic nedala najevo. Na setkání s králem mě oblékli do úchvatných černozelených vzorovaných šatů, s dlouhou vlečkou a širokým zlatým vyšívaným lemem u výstřihu, které byly tak těžké, že pomyšlení na útěk v nich, bylo absolutně vyloučeno. Do složitého účesu z mých dlouhých hnědých vlasů mi připevnili širokou zlatou čelenku, která se dokonale hodila k vyšívání na hrudi.

Nebylo mi zatím moc jasné, proč se ke mně chovají neustále jako k princezně a ne k zajatci, ale rozhodně bylo lepší spát na měkké posteli, než v kobce. Původ toho všeho jsem se ale nyní měla dozvědět. Vstoupila jsem do potemnělého salonku ke králi a jeho nohsledům. Srdce se mi téměř zastavilo, když jsem v rohu místnosti spatřila jednoho ze členů naší Rady. Mé podezření o zrádci se potvrdilo. Sjela jsem ho ledovým pohledem a otočila se ke králi. „Drahá princezno. Těší mě, že jste ochranu své země svěřila do mých rukou, buďte ubezpečena, že vaši důvěru nezklamu.“ Něco takového jsem čekala, ale když to vyslovil nahlas, znělo to velmi děsivěji než v mých představách. Válka sice nebude, ale i tak padla moje země do jeho rukou. Můj lid si bude myslet, že jsem ho ze strachu před mocným králem opustila. Snad v mé tváři nepostřehl stín zoufalství. Dál jsem se na něj snažila upírat pevný pohled.

Dobře tedy, přemýšlela jsem, moje země už je ztracena, ale co bude se mnou? Aniž bych otázku vyřkla nahlas, dostalo se mi okamžité odpovědi, která mě skutečně zaskočila. „Jako ten, jenž zodpovídá za osud vaší země, jsem se rozhodl, že budete co nejdříve provdána. Jednadvacet let je nejlepší věk a každá země přeci potřebuje spojence. Vaše malá zemička může vaší svatbou pouze získat.“ Chtěl jsi říct, ty tím můžeš získat - vliv v dvou zemích bez válečných a hospodářských ztrát. Další loutkový stát. Více než tato úvaha mnou ale otřáslo, že mě chce provdat. „Nevdám se,“ prohlásila jsem klidně, aniž bych nad touto možností nejprve alespoň zauvažovala. Zkoumavě se na mě zadíval, pomalým rozmyšleným pohybem vytáhl z pochvy dlouhý nůž a díval se střídavě na něj a na mě. Bylo mi jasné, že mě chce vystrašit. Nyní jsem ale věděla, že moje smrt by uskutečnění jeho plánů velmi ztížila. Byl by sám proti sobě. Zrádce k němu pomalu přistoupil a přes jeho rameno ke mně prohodil: „Ale princezno, myslete přece na svůj lid.“ Otevřel ústa ještě jednou, aby něco dodal, ale Hrbitov se otočil na patě a vrazil mu nůž ze strany do krku. V úleku jsem uskočila dozadu, div jsem neupadla přes moji těžkou vlečku.

Král se zcela nezaujatě otočil zpět na mě, zakrvácenou ruku si otřel do svého nádherně zdobeného pláště, poznamenal něco o tom, že nemá rád zrádce a zvýšeným hlasem mi oznámil, že takto může skončit každý v mém království, pokud mu budu odporovat. V tu chvíli jsem mu věřila. Útrpně jsem kývla hlavou na znamení souhlasu. Dnešním překvapením však stále nebyl konec. Král si vyžádal čistý plášť, vzal mě obřadně za ruku a vedl právě otevřenými vysokými dveřmi do obrovského třpytícího se sálu. Zůstala jsem stát na tlustém rudém koberci napravo od jeho trůnu a jako ve snu sledovala, jak ke všem shromážděným princům, králům a jejich zástupcům prohlásil, že jim nabízí moji ruku, mé království a návdavkem podporu ze strany jeho země.

Princové se králi slavnostně představovali a nadšeně líbali pod trůnem mou paži. Byla jsem výhodná partie, navíc i docela hezká. Nic kolem jsem ale příliš nevnímala. Časem jsem si uvědomila, jak moc mě honosný šat tíží a jak mě od střevíčků a dlouhého stání začínají bolet chodidla. Byla jsem ráda, když recepce skončila a dvě královy amazonky, které mě měly odteď hlídat, mne doprovodily do mých prozatímních komnat. Sotva jsem se odstrojila, vykoupala a převlékla do lehkých bílých nočních šatů, ulehla jsem na lůžko a vyčerpáním usnula.

Vzbudil mě až podivný tlak na ústech. Otevřela jsem oči a vytřeštěně zírala na muže v černém se zakrytým obličejem, který mi jednou rukou zakrýval ústa, druhou ze mě strhával pokrývku, aby přese mne následně přehodil černý plášť, jaký měl na sobě on sám. Zpozoroval, že jsem vzhůru. Začala jsem s sebou házet, trochu pozdě, uznávám. Přitiskl mě ale k posteli a zašeptal: „Neperte se, nechci Vám ublížit. Snažíme se Vás odtud dostat. Sundám Vám ruku z úst, nekřičte ale, musel bych Vás omráčit.“ Očima jsem naznačila, že jsem pochopila. Nevěděla jsem, co si od toho mám slibovat, ani kdo jsou ti muži, kteří se sem tak neslyšně dostali přes mé divoké strážkyně, ale měla jsem za to, že jestli mě dostanou z paláce, budu mít pak sama lepší šanci na útěk.

Onen muž mě nato vzal do náručí. Nestíhala jsem sledovat, kudy kráčíme. Prošli jsme nesčetné množství chodeb, tajných vchodů a schodů, než jsme se dostali z citadely na čerstvý vzduch. Propašovali mě nenápadně až k hradbám a nahoře konečně postavili na zem. „Chyťte se mě,“ řekl můj průvodce. Nechápavě jsem se na něj podívala. Jeho společník mě popostrčil blíž k němu a vysvětlil mi, že nás musí spustit na laně z hradeb. Přistoupila jsem tedy trochu ostýchavě k tomu muži v černém a pevně se ho chytila. Jestli tohle přežiju, bude to zázrak! Divila jsem se, že nás ještě nikdo nechytil, asi měli plán úniku důkladně promyšlený. Nechci ale pomyslet na to, co se stane, až se zjistí, že jsem pryč.

Konečně jsme byli na pevné zemi a můj zachránce mě opět vzal do náručí. Byla jsem bosá a špinavou změtí uliček v podhradí, vysokou travou na louce a lesem, kterým jsme se nakonec dostali ke koním, bych mohla běžet jen obtížně. Čekalo nás pět mužů, všichni se k mému průvodci chovali velmi uctivě, vytušila jsem, že to je jejich vůdce. Když si mě posadil před sebe do sedla a pod rouškou noci jsme vyjeli, odvážila jsem se konečně promluvit a zeptala se ho, kdo je a proč tohle dělá. „Jsem Narim, princ z Údolní říše, nemůžeme Hrbitovi dovolit nadále si podrobovat okolní země, sami bychom se brzy ocitli v nebezpečí. Proto jsme Vás odvezli.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Děkuji Vám, ale myslel jste na to, co se stane s Kolineijí, když zmizím?! Nebudu moci už ani trochu zasáhnout do jejího osudu! Země bude vypleněna místo toho, abych jí vládla po boku svého manžela dále!“ „Princezno, nic nechápete. Kolineiji byste v první řadě nevládla vy s mužem, ale pouze on, za druhé by ani on brzy před Hrbitovem neobstál. Odstranil by vás třeba pro vzpouru a v očích obyvatel by se tak nakonec stal právoplatným králem on a získal nad ní veškerou moc. Na to jste nemyslela?“ „Jistěže myslela!“ rozčílila jsem se. „Z pozice byť jen opomíjené královny bych se však mohla o nějakou skutečnou vzpouru alespoň pokusit! Takhle se budu po zbytek života schovávat v lesích ve strachu, že mě Hrbitov najde, a můj lid mě bude nenávidět!“ Pokusil se mě přerušit, ale nedovolila jsem mu to: „Vy, sobče! Jde Vám jen o vaši vlastní záchranu a přece vůbec nevadí, že moje země bude na úkor té vaší zničena!“ Ta jeho nádherná verze o spasení jeho domoviny! Snažila jsem se v sedle otočit, abych ho mohla pořádně bolestivě praštit. Neznala jsem ho, částečně bych mu měla být vděčná, ale teď! Nenáviděla jsem ho! Chytil mě ale za předloktí a přitiskl si mě k sobě tak blízko, že jsem se nemohla ani pohnout, natož se pokusit mu nějak ublížit. „Chápu, že jste rozrušená, ale věřím, že po zralé úvaze mé jednání pochopíte.“ Po zralé úvaze! To si ze mě dělá legraci! Copak jsem nějaké hloupé dítě, kterému se musí všechno sáhodlouze vysvětlovat!? Pokusila jsem se mu vyškubnout, držel mě ale pevně.

Řekla jsem si tedy, že moudřejší bude dělat se vším srozuměnou a v příhodné chvíli pláchnout. Nejsem ničí panenka, se kterou si může dělat, co se mu zlíbí! Zdánlivě jsem se uklidnila, uvolnila jsem napětí ve svalech a snažila se vyvolat dojmem, že se vším, co řekne, nakonec budu souhlasit…