Možná se zblázním, miláčku...

Bylo to horší. Za každou maličkost, jako byl třeba sebemenší pohyb bez dovolení, jsem dostala ránu či kopanec do žaludku. Ležela jsem na špinavé podlaze smradlavého sklepa, obklopená jen svou vlastní samotou. Pokaždé přišel až ke mně, hrubě mě chytil za bradu a položil tu stejnou otázku: ,,Myslíš že tě najde a přijde si pro tebe?" Dávno jsem se naučila říkat ,,ano". Když jsem tak neudělala, jeho rány byly ještě horší. Trochu jsem se za to styděla, ale častokrát jsem zabloudila myšlenkami k mému prvnímu vězniteli. At byl jakýkoliv, nikdy mě nemlátil.

Pravidelně mě informoval, jak dlouho už tu jsem. Dva dny, tři dny, čtyři dny... Týden odvál prach a já už se vzdala naděje. Rány jsem snášela bez emocí, ale on si nestěžoval, nezvyšoval míru násilí, protože už by to ani o tolik nešlo, pokud by mě nechtěl rovnou zabít. A to asi očividně nechtěl. Potřeboval mě pouze jako návnadu. Víc a víc to vypadalo, že je to můj první věznitel, koho chce poslat na věčnost...

Začínal být čím dál víc nervózní, jako by mu začalo docházet, že jeho plán není tak dokonalý, jak si myslel. Mlátil mě častěji. Sliboval mi smrt,dlouhou a plnou bolesti, ale já neměla ani sílu se bát. Jídla a pití jsem dostávala málo, byla jsem vyčerpaná... Vypadalo to, že moje tělo to dlouho nevydrží a jeho plán půjde vůbec do kytek. Jsem slabá, já to vím. Slabá, bezmocná, blbá...

Spala jsem dlouho, ale jako by to nestačilo. Většinou se mi nezdály ani sny. Až na jeden.

Objímal mě, on, můj první věznitel. Držel mě v náručí a já se mu chtěla vytrhnout. V jeho očích se usadil vztek a smutek. Strčil mě a já padala na zad. Co jsem netušila, že za mnou je velká černá díra, pulzující, čekající malou svačinku - mě. Padala jsem do její bezedné hloubky. Trvalo to tak dlouho a já pořád padala. A začínala si přát, aby se objevilo dno a já na něj dopadla. Z takové výšky přece musí zemřít každý. A to jsem si přála - zemřít...