Možná se zblázním, miláčku...

Nevím, kolik času již uplynulo. Nemohla jsem spát, všechno mě bolelo. Vzlykala jsem a sténala. Mého věznitele to přivádělo k šílenství. Kopal do mě čím dál víc, ale brzy zjistil, že tím nic nezmůže.
Pak mi dal první injekci. Byla jsem mu za ni vděčná, protože jsem se konečně mohla na chvíli vyspat. Bolest jako by zmizela... a zbyl mír, otupělé štěstí. Svět kolem přestal existovat. Byla jsem jen já a moje duše. V duchu jsem si sama se sebou povídala. Ale ty hovory neměly smysl. Opakovala jsem pouze slova, která mi utkvěla v paměti. Nedocházel mi jejich význam.

Krmil mě, ale co jsem jedla, to nevím. Necítila jsem, neměla chut... A pak jsem se probudila, když mě fackoval. ,,Zkus chcípnout! Okamžitě se prober, ty děvko!" řval a já jsem se třásla. Ještě jsem necítila bolest. To mělo přijít později. Ale cítila jsem strach. A vztek. Plivla jsem mu do tváře, což bylo to jediné, na co jsem měla nějakou sílu. Znechuceně si otřel obličej a chystal se mi uštědřit pořádný políček. Přikrčila jsem se a zavřela oči.

Jeho tělo na mě ztěžka dopadlo, jak ho někdo strčil. Byl zatraceně těžký. Moje pochroumaná žebra zaprotestovala. Dechu mi ubývalo. Pokusil se zvednout, ale útočník ho strhnul do leva. Překulil se na záda. To neměl dělat. Ozval se výstřel. Polekaně jsem sebou trhla a zacpala si uši. Stulila jsem se do klubíčka a přála si být neviditelná. Vzlykala jsem jako malé dítě.
A to ticho poté mě děsilo snad ještě víc.

,,Pššš," ozvalo se nade mnou a jeho ruce, ruce, po kterých jsem vyjímečně docela toužila, mě hladily po špinavé tváři. Přišel, přišel si pro mě...Nemohla jsem tomu uvěřit. Cítila jsem jeho polibek na svých ústech. Zvednul mě ze země a odnášel pryč...