Comme des enfants

„Posloucháš mě vůbec?!“ ozvalo se mi u ucha. Netrpělivě jsem pohodila hlavou, její hlas nešlo ignorovat, jen jsem ho nechala proplouvat svými ušními bubínky.
„Jasně a naprosto souhlasím s tím názorem o psech v bytě.“ Kývla jsem na souhlas, na chvilku byl pokoj, ale pak chtěla znovu slyšet můj názor. Copak šlo mít názor?! Nešlo, chtěla slyšet ozvěnu jen svých vlastních slov. Po pár dalších mučivých minutách jsem se omluvila a vyběhla do prosluněného dne. Šaty mi povlávaly u kolen, vlasy si poletovaly jako by na ně nějaká gravitace nemohla. Těšila jsem se z dnů jako byl tenhle. Nic se nedělo. Absolutně nic. Hodinky odtikávaly čas, slunce se pohybovalo po obloze a mně se nic nechtělo. Ani vyjít schody do oblíbené kavárny. Ale nakonec jsem se odhodlala. S obtížemi jsem se vybelhala do schodů a šla si sednout na balkon, na kterém to vypadalo jako v první řadě v kině. Krásný výhled na lidi, kteří spěchali, courali se, křičeli, zasmušile zírali před sebe... Ubalila jsem si cigaretu a bezmyšlenkovitě si ji strčila do úst. Stačilo jen zapálit. Ale nechtěl se mi hledat zapalovač. Jakoby na povel se mi u konce cigarety objevil oheň a já do sebe vtáhla blahodárně ničivý účinek hořícího tabáku.
„Díky“ poděkovala jsem. Neznámý kývnul, že není zač. Sednul si vedle mě a stejně bezmyšlenkovitě, jako před chvílí já, si prohlížel okolí pod balkonem. Já si po očku prohlížela jeho, na tohle místě jsem byla stálý inventář, ale ho jsem neznala. Měl zajímavou barvu kůže, která ostře kontrastovala se světlými vousy a skoro bílými konci jinak světlých vlasů. Možná surfař. Ale kde ten by se tady vzal? Potichu jsem se pro sebe pousmála a natáhla nohy na zábradlí. Líbily se mi mé černé gumové boty se srdíčkem- výtvor slavné Vivienne W. A očividně se líbily i mému spolusedícímu.
„Dobrý boty“ okomentoval je. No, jasně, hlavně, že se mi díváš na stehna, ale jsem ochotná to akceptovat.
„Bude znít nafoukaně, když řeknu, že vím?“ zavtipkovala jsem a podívala se mu do obličeje. Pohled mi opětoval a lehce mrknul pravým okem. Zasmála jsem se a dál se věnovala pozorování bot. Ani bych si nevšimnula, že je cigarety u konce, nebýt popelu, který mi spadnul na hřbet ruky, až jsem usykla. Nebylo to nic příjemného, rychle jsem ho setřepala a vytáhla si minerální vodu určenou na obličej, abych si „postižené“ místo zchladila.
„Dobrý?“ staral se ten vedle.
„No jo, nestalo se mi to poprvé, ale pokaždé to bolí.“
„A co tak, když tě spálí o něco větší oheň.“ Vyhrnul si kraťase, zvednul nohu a ukázal mi spáleninu sahající od kotníku až skoro do půlky stehna.
„Sssss“ ujelo mi bolestně ze rtů. „Jak se ti to stalo?“ zajímalo mě. Popálenina takového rázu není nic příjemného.
„Usnul jsem u ohně a nějak nešikovně do něj strčil nohu, naštěstí mě rychle našli.“
„Bože!“
„Bože ne.“ Řekl, uhasil cigaretu a natáhl ke mně ruku. „Max.“
„Nikol.“ Fajn, fáze představování je za námi, upřímně ji nesnáším.Tohle aspoň nebylo tak vynucené jako takové ty seznamky, jak si vás někde někdo vyhlídne, zná vašeho známého přes kterého se s vámi seznámí, vnutí se k vám a myslí si, jak ho s otevřenou náručí nebudete vítat. Já každopádně ne.
„Takový vedro a ty nejsi u vody?“ Bože, proč se ptá na tak dementní otázky?!
„Vidíš. Nesnáším mraky lidí, kteří se pečou na jednom břehu a říkají tomu relaxace u vody. Proč tam nejsi ty?“
„Za celej rok si vody užiju tolik, že pak nemám potřebu.“ Musela jsem se usmát, můj tip s tím surfováním možná vyšel. Začala jsem si balit další cigaretu.
„Dáš si taky?“ Teda! Dneska jsem až nečekaně sdílná. Jenom kývnul a já začala balit další. Když v tom se začal smát. Tázavě jsem se na něj zadívala.
„Haha, takhle jsem si vždycky představoval, že krásný mulatky šoulaj cigarety a doutníky na stehnech. Realita je bohužel trochu jiná, ale zase...“ nedořekl a pořád se smál. Jasně, slyšela jsem jak prý kdysi mulatky na zpocených tmavých stehnech převalovaly doutníky. Blbost, na Kubě jsem byla a balení doutníků, pokud není děláno strojově, je mužská práce, i když možná někdy v minulosti... Mně ta představa neuchvacovala, kouřit doutník s něčím potem? Ooo, díky, nechci. Proto jsem počkala, až se dosměje a podala mu cigaretu.
„Ráda plním sny.“ Zašklebila jsem se na něj.
„A já si ty svý rád nechávám plnit.“
„Dobré vědět.“ Řekla jsem mu, když se plamen ohně přiblížil blízko mého obličeje. Všimla jsem si, že si mě zkoumavě prohlíží. No, jen si posluž, taky se ráda podívám. Nedokouřila jsem ani do půlky, když se pod balkonem vynořila známá postava.
„Kristýno! Kristýno!“ volala jsem na ni naléhavě. Otočila se a mávla na pozdrav. „Počkej na mě, hned jsem dole.“ Křikla jsem ještě a ona se poslušně zastavila.
„Měj se fajn, Maxi.“ Rozloučila jsem se s tím klukem, co snil o mulatkách.
„Ty taky. Chodíš sem často?“ nenápadně prozkoumával terén.
„Jo.“ Stihla jsem se akorát usmát, rychle zaplatit, pádit za Kristýnou a pak mávnout klukovi, který se zajímal. Vlastně to nebyl den, v kterém by se nic nedělo.