I can wait forever - prolog

01:35 – Singapur – Singapur Aerolines – zpoždění: 2 hodiny, hlásala příletová tabule, na níž jsem se dívala každých pět minut od doby, co jsem vešla do haly terminálu číslo dva montrealského letiště. Kolem mě postávala jen velmi malá hrstka lidí čekající na své nejbližší. Muž přešlapující nervózně z místa na místo v rukou držel mobil a v puse přežvykoval už půl hodiny jednu a tu samou žvýkačku. O kousek dál stála žena o pár let starší, než jsem byla já. Před sebou houpala kočárek s dvojčaty, která momentálně šťastně bloudila kdesi v říši snů. Na lavičce opodál seděl mladík vypadající naprosto uvolněně. Uši zacpané sluchátky od iPodu, který měl zastrčený v přední kapse černých riflí, pohupoval si nohou do rytmu písničky, jíž zrovna poslouchal. Přede mnou, těsně u zátaras oddělující čekací zónu od té, odkud přicházeli ti, co přiletěli, do sebe šťouchali dva malí kluci evidentně patřící muži okolo čtyřicítky, který se nacházel přibližně dva metry za svými ratolestmi. A pak jsem tam byla já. Ne moc vysoká zrzka přecházející v černých kotníčkových Converskách sem a tam. Modrýma očima jsem těkala z jednoho čekajícího na druhého a bavila se představováním si, kvůli komu by sem asi tak mohli přijet v takovouhle noční hodinu. Bavilo mě chodit po hale, házet si klíčky od auta z ruky do ruky. Po důkladném zkontrolování si všech schůzek ve svém diáři, vyzkoušení všech her ve svém Blackberry a shlédnutím svých účtů na Facebooku a Twitteru, byla tohle jediná zábava, která mě zatím nezačala nudit po dvou a půl hodinách strávených čekáním.
Slečna s dvojčaty vzhlédla k příletové tabuli a neubránila se radostnému zavýsknutí.
„Konečně!“
Všichni jsme se nechápavě otočili na ní a posléze na příčinu její reakce. Z tabule zmizel let ze Singapuru a na posledním místě příletů se objevila informace o příletu letadla z Tokia. Pousmála jsem se a zkřížila si ruce na prsou. Znamenalo to jediné – musí projít pasovou kontrolou, najít kufry a dorazit sem. Když to dobře půjde, půl hodina.
Sedla jsem si na římsu u prosklené části terminálu, z níž bylo vidět osvícené parkoviště, a na chvíli si dovolila zavřít oči. Kdyby mi nezazvonil telefon, zaspala bych účel svého nočního výletu na letiště.
„Ano?“ zvedla jsem příchozí hovor a pro jistotu jsem se raději zvedla. Z ohrazené části se začali hrnout první pasažéři. Většina z nich vypadala ospale, kruhy pod očima tomu jen přidávaly grády. Tlačili před sebou vozíky naložené zavazadly, někteří táhli svou bagáž za sebou.
Z telefonu se ozval hlas mého dlouholetého přítele Ingvara. Okamžitě jsem přepnula na jeho rodnou řeč a raději popošla o kousek dál, abych ho vůbec slyšela. Uběhlo pár minut a já si ani nevšimla, že letištní hala opět ztichla. Za mnou se ozvalo hvízdnutí. Takové to klasické zahvízdnutí, které občas člověk slýchává na ulicích, kde stojí partička teenagerů a kolem nich projde nějaká kráska. Já se ale i nadále věnovala svému bývalému spolužákovi z francouzské Sorbonny. Pouze jsem se ohlédla. Stál tam maník v černo-červeně pruhovaném svetru, zpod něhož mu vykukovalo šedé tričko. Opíral se o vozík se svými kufry. Delší uhlově černé vlasy mu volně spadávaly do tváře a lemovaly tak jeho tmavé oči. Rukávy svetru měl vyhrnuté k loktům, což upozorňovalo na jeho potetovanou levou ruku. Frajírek, zhodnotila jsem a s očima v sloup, nevěřícně kroutíce hlavou, jsem se otočila zpátky k oknům.
Další vyrušení bylo způsobeno hlukem řítících se zavazadlových vozíků. Uhnula jsem právě včas, abych jedním z nich nebyla přiražena k železobetonovému sloupu. Následovaly další a další vozíky. Nakonec jsem se ocitla v obklíčení pěti energií nabitých chlapů, z nichž jsem na první pohled rozeznala akorát toho hvízdajícího maníka v pruhovaném svetru, magora, který by mě přejel, kdybych neuskočila pryč. Nevěřícně jsem na něj civěla, přemítajíc v hlavě jakou nadávkou bych měla začít. Z naprostého šoku mě vyvedl až důvěrně známý hlas.
„Nazdar ségra!!!“
Podívala jsem se směrem osoby, která na mě promluvila, a pak mi všechno došlo.
„Ty vole…“ ulevila jsem si a vzápětí jsem se rozloučila s nechápajícím Ingvarem, čekajícím na telefonu.
„Pojď na mou hruď,“ přitáhnul si mě Jeffrey k sobě. Krátce jsem ho objala, ale on mě odmítal pustit. Udělal to, až když jeden z jeho kumpánů promluvil.
„Hele, to byla japonština?“ Ohlédla jsem se jeho směrem.
„Ne, švédština. Japonština zní jinak…“ uvedla jsem na pravou míru a podívala se zase na svého staršího a jediného bratra. Ten pochopil a ujal se slova.
„Kluci, rád bych vám představil svojí úžasnou, chytrou a bezkonkurenční sestru, Colette. Colette, tohle je Adrien, Phillip, André a Charles,“ ukazoval na jednoho po druhém. Charles? Pro mě to bude hvízdal, usoudila jsem. Zbytek jsem se snažila zapamatovat. Znala jsem je z vyprávění, ale nikdy jsme se o nich s bratrem nebavili jmény. Nebyl na to čas. Posledních devět let jsem přijížděla domů do Montrealu jen na Vánoce a to ještě jak kdy. Dvoje poslední svátky jsem musela vynechat kvůli práci v Paříži a před tím jsem létala podle toho, jak jsem byla schopná se učit na zkouškové.
„Ráda vás poznávám,“ usmála jsem se na ně a postupně si s nimi všemi podala ruku.
„OK, to by bylo. Jsi tu autem?“ zeptal se mě Jeffrey a já přikývla.
„Takže jestli někdo chcete, můžu vás hodit domů.“
„Ženská za volantem? Myslím, že si raději vezmu taxík!“ zakroutil hlavou Phillip a já ho praštila kabelkou.
„Hele, řídím mnohem líp než můj brácha,“ podotkla jsem a oni se všichni, kromě Jeffreyho, začali smát.
„To každej,“ prohlásil Charles mezi výbuchy smíchu a já musela uznat, že jsem se dostala do skvělé společnosti. Byla jsem stoprocentně přesvědčená, že mě čeká nejlepší doba mého života… Nemohla jsem tušit, jak se bude situace vyvíjet.......