Přátelství

Přejížděla prsty pomalu po jeho tváři.Spal a zdál se opravdu šťastný.Nechtěla ho zbudit, jen zkoumala jeho obličej i jeho malou jizvu pod uchem, kterou si způsobil, když jako děti lezly po stromech.Maminka jim vynadala, drželi se přitom za ruce. Malé, šťastné děti.

"Tohle se nikdy nemělo stát.Musím okamžitě odejít." blesklo jí hlavou. Ve spěchu na sebe naházela věci, aniž by přitom dbala jestli je to její oblečení.Kdy se to takhle zvrhlo? Je to přeci její kamarád. Znala všechny jeho klady i zápory. Často se hádali, pošťuchovali,ale to byli jen kamarádi. Vždycky je nějaká uraženost přešla a šli udělat opět nějakou volovinu, ale copak by to jinak mohlo fungovat? Byla na sebe jenom zvyklí, to nemůže být láska.

"Je den, tak pojď Marie ven. Budeme žít."

"Je to nadutý pitomec." pomyslela si. Vždycky měl na každym prstu deset holek, ale nikdy nevypadal, že by to s nějakou myslel vážně. Možná s nimi ani nikdy nic neměl. V kapse ji zabrněl mobil. Nezvedala ho, běžela domů.
" Snad ho nenapadne, běžet za mnou." strachovala se.

"Jémine. Všechno zlý jednou pomine.Tak Marie. Co ti je?"

Udýchaná doběhla domu. Zabouchla dveře tak silně, jako kdyby tím mohla vymazat celý včerejší večer.
"Kde jsi byla? A co to máš na sobě?" ozvala se ulekaná máma
"Vždyť jsem ti psala. S Janou jsem byla." mluvila stále rozčileně, udýchaně.

Na nic nečekala a utekla do pokojíčku.Vytáhla mobil z kapsy. Nejdřív uvažovala, že ho vypne. Jenže co když jí píše něco důležitého?
"Kde jsi? Ráda takhle mizíš ráno? Přijď večer do parku. Kuba"

"Copak nemůže být.Mezi ženou a mužem. Přátelství, kde není nikdo nic dlužen. Prostě jen prosté. Spříznění duší, aniž by kdokoli cokoli tušil."

Nemůže tam. Tohle prostě nejde. Pokud nemá rozum on, tak ho bude mít ona.Co se to včera stalo? Jak může mluvit o rozumu, když ho včera večer neměla. Včera ho měla mít! Sakra! Jenže co když jí na něm opravdu záleží. Proč by to jinak udělala? Nikdy nedělala hlouposti. Ne takhle velké.

"A k ránu spícím plícím. Život vdechovat. Nechtěj mě milovat"

Celý další týden se mu dokázala spolehlivě vyhýbat. Ve škole se schovávala na záchodech a jindy trčela zavřená doma. Byl zmatený, zklamaný a naštvaný. Třeba si se mnou jenom hrála...Třeba si se mnou jenom hrál.

" Já mám, Marie, rád. Když má moje bytí spád."

Šla ze školy klidně, nebyl dnes ve škole, tak se nemusela bát, že ho potká.Omyl.Postával před dveřmi.Na chvíli myslela, že uteče, ale to už byl u ní a držel jí za loket. Odtáhl jí za dům, nevšímaje si jejích protestů.

"Co je ti?" zeptal se drsně.
" Nic." lhala.
" Nedělej si ze mě srandu.Proč jsi utekla? Proč nezvedáš telefony a schováváš se na záchodě?"
"Já..se neschovávám."
"To teda jo!"
"Protože je to všechno hloupost! Co si vůbec myslíš? Že budu jako poslušná holčička skákat okolo tebe?"
Ticho. Ještě nikdy ji neslyšel takhle se rozčilovat.
" A co si myslíš ty? Utečeš, neozveš se. Myslíš si, že jsem si s tebou hrál?"
Nevyřčené ano.
" Proboha, co si to o mně myslíš?"
" Už se zase hádáme." zašeptala po chvíli.
" Ty chceš!"
" Já?"
" Ano."
" To není pravda. Nehádla bych se, kdyby..."
" Kdyby co?"
" Prosím tě, řekni mi, co si o mně myslíš. Já si s tebou nehrál. Já jsem to chtěl.Tebe jsem chtěl."
Nevyřčené Já tebe taky.
" Proč?"
" Protože jsem se zamiloval."
" Do koho?"
" Do tebe."
Další otázky a odpovědi pohřbili v polibku.Všechny další hádky a usmiřování, všechny další lži a pravdy...
" Miluju tě."
" Opravdu?"
" Miluješ mě?"
" Miluju tě."
" Proč jsi tenkrát utekla?"
" Nevím, bála jsem se."
" Mě?"
" Ty jsi blbej." smála se
" Já vím, ale snad to půjde vydržet, ne?"
" Jak dlouho?"
" Já nevím. Co takhle ještě pár měsíců, let, stovky let."