Comme des enfants II.

Včera jsem si stěžovala na ničivé vedro, dneska mi vadil vítr a zítra to mohl být déšť. Nechtělo se mi hnít doma, proto jsem si natáhla těsné džíny, světlé tričko a delší vestičku. Seběhla jsem schody, popadla koženou kabelu, kam jsem nacpala notebook, zavázala si kožené oxfordky a s větrem, který se mi opíral do obličeje, jsem běžela závod. Cuchal mi dlouhé hnědé vlasy do neidentifikovatelné chumlu. Ne, že by to někomu v poloprázdné kavárně vadilo. Prohlížela jsem si ebay a málem si zavýskla při zjištění, že jsem prodala nechutně kýčovité dary od příbuzných. Z repráků se linul příjemný hlas Anji Garbarek, slavné dcery slavného otce, venku vítr málem ohýbal stromy, na stole mi stydla káva a mobil se vztekle dožadoval přijetí. Vypnula jsem ho úplně, neměla jsem koule na další hovor s mámou, stačí ji slyšet dvakrát týdně. Ještě, že je tak daleko. Při pomyšlení, jak si válí šunky v USA jsem se pousmála.
„Máš se fajn, vidím.“ Ozvalo se mi blízko ucha. Zvedla jsem oči a úsměv rozšířila.
„Jak taky jinak, když prázdninuju.“
„U babičky a dědy?“
„Ne, doma. Jak se máš ty?“ dožadovala jsem se odpovědi po Maxovi.
„Seš na prázdninách doma? Je to dobrý, což o to...“
„Domů jezdím často, ale často se nepoštěstí, aby tam byl klid,“ znovu jsem se pousmála. „a klidně si u nás sedni.“
„Dík.“ Zasmál se. Seděl přímo naproti, viděli jsme si do obličeje. Měl krásně bílé zuby, nebo se tak aspoň zdály.
„Jsi krásně opálený...“ uteklo mi. Podíval se mi do očí. Jo, takhle vypadá moře po bouřce. Stejně tmavě modře.
„Daň za celoroční tvrdou práci.“
„Tvrdou práci?“ vyjelo mi obočí do půlky čela. Svaly na to měl, ale nějak jsem nemohla uvěřit tomu, že by celý rok makal.
„V létě instruktor surfování, v zimě snowboardu.“
„Takže jsi vlastně učitel.“ Zhodnotila jsem situaci. Měla jsem pravdu. Surfuje. Což ho jenom šlechtí, v létě jsem vždycky byla odvařená z těch borců, co váleli na vlnách, párkrát jsem to taky zkoušela, ale bylo to spíš k smíchu, než k obdivování.
„Hmmm.“ Udělal jen.
„A kde učíš?“ chtěla jsem vědět.
„Je to spíš takový... nárazový? Potřebuju si na sebe vydělat, i když dostávám prachy od sponzorů. A kde že? Různě...“ pokrčil rameny.
„Máš štěstí.“
„Proč myslíš?“
„Nejspíš děláš, co tě baví. Je v tom určitá volnost a hodně adrenalinu. Netušíš, kdy můžeš skončit pod vodou,“ vytáhla jsem koutek. „nebo na sněhu.“
„Ty už jsi někdy surfovala?“ podivil se.
„Jo, ale žádná sláva. Chce to denně trénovat a ne pár dnů stát na tom prkně, brázdit nízké vlny a myslet si, že jsem dobrá.“ Přiznala jsem se. Max se začal smát. Hodně. Osazenstvo dalších stolů vzhlédlo a pak si zase hledělo svého.
„Z tebe by se jeden udělal, fakt.“ Smál se pořád.
„To je evidentní, jsem chytrá, dobře oblečená, hezká, perspektivní, vydělávám si, hodně jsem toho viděla, nežárlím, jsem dobrá v posteli, umím vařit...“ vypočítávala jsem ironicky na prstech, což Maxe znovu pobavilo.
„Ty poslední dvě položky stačí ke spokojenýmu životu.“ Chechtal se dál.
„Jak komu...“ prohodila jsem a začala se smát s ním. Bylo to fakt vtipné smát se s cizím člověkem, kterému vykládáte, jaké jsou vaše předstírané přednosti. Smál se, až mu tekly slzy.
„Na tom není nic vtipného...“ snažila jsem se ho zarazit, ale smál se o to víc. Hraně jsem vzdychla.
„Seš vtipná.“ Vyrazil ze sebe.
„Díky, hned si to napíšu na blogísek.“
„Máš blog?“ Hm, nějak chlapec zpozorněl.
„Nemám, ale ty jo, co?“ spíš jsem zkonstatovala. Kývnul hlavou. „Taky jsem nad tím přemýšlela, mám spoustu zážitků z cest a tak, no.“ Pak mně něco rychle blesklo hlavou.
„Počkej, co tady vlastně děláš ty? Podle přízvuku nejsi místní.“ Chtěla jsem vědět. Jak jsem mohla být tak blbá a nezeptat se hned?!
„Čekám na místní, perspektivní, v posteli božskou slečnu, co umí vařit.“
„Haha, a teď vážně.“
„Jsem u babičky a dědy.“ Řekl. Něco na tom nesedělo, třeba to, jak se u toho zašklebil.
„Vynucené prázdniny?“ začalo mi svítat.
„I tak se to dá nazvat.“
„To se holt stává, zvlášť když ti to jinak jde. Vždycky se to dokáže zesrat.“
„Hm...“
„Tak... hledej v tom něco, co je fajn. Ztvrdnul jsi na malém městě, ale objevil jsi nejlepší kavárnu ve střední Evropě.“ Usmála jsem se na něj povzbudivě. „A sedíš tu s nejlepší partií v kraji, posloucháš Anju, kterou zná málo lidí, i když je skvělá, piješ kafe od borce, co byl na tři roky v Tibetu a pořád jsem tu já.“ Zasmála jsem se vlastní blbosti. Zkoumavě mi přejel po horní polovině těla,
„Jo, měl jsem kurva štěstí.“ Povytáhnul koutky do úsměvu.