Comme des enfants III.

Po včerejší tour de hospoda, kterou jsme s Maxem absolvovali, se mi nechtělo ani vylézat z postele. Nebylo mi dobře a kdybych měla spočítat, kolik panáků jsem včera měla, prsty na rukou by mi nestačily, no, možná by nestačily ani ty na nohou. S usyknutím jsem se posadila a opakovala si poučky mého kamaráda: žádné prudké pohyby nebo taky dej si vodu se solí, buď budeš v pohodě, nebo se vyzvracíš a pak budeš v pohodě. Tu první jsem hodlala dodržet, ta druhá jakoby nebyla. Odšourala jsem se do kuchyně, nalila si kolu a opatrnými doušky upíjela. Do ticha, rušeného jen mými nádechy a výdechy, se ozvalo protivné zvonění mobilu.
„Neeee.“ Zakňučela jsem, ale přesto jsem se ke zvonícímu přístroji přemístila a vytrpěla rozhovor s mámou, vyslechla si její rady, jak se chovat v domě a bylo mi důrazně doporučeno, ať nezapomenu koncem příštího týdne vyzvednout navrátivší se sestru. Není nad dobrou radu od člověka, který zapomněl na přílet svého staršího dítěte a nechal ho, ať se z pražského letiště dopraví na druhý konec republiky jak chce. Tehdy jsem viděla rudě a s matkou se dlouhodobě bavila jen v jednoslovných odpovědích.

V době, kdy slušní lidé spí, jsem se vypravila na další sraz s Maxem. Čekal přilepený ke zdi, aby mě mohl vylekat. Povedlo se. Spolu jsme chvíli chodili prázdnými ulicemi centra, když Maxe napadlo, jestli neznám lidi, kteří mají v zahradě bazény, do kterých se dá skákat. Rozesmála jsem se.
„Tady nejsi v Phoenixu ani na předměstí v Austrálii. Většina lidí má takové ty hnusné bazény, které rozbalíš, když přijde léto.“ Snažila jsem ho od toho nápadu zrazovat, i když tak špatný nebyl.
„A znáš ty lidi, co maj ty hnusný bazény?“ blýsklo mu v očích.
„Jo...“ zasmála jsem se a vedla ho ke čtvrti, kde bydlela i má kamarádka.

„Pšššššt.“ Udělala jsem, když Max chtěl začít povykovat, ať ten plot přelézám rychleji. Vybírali jsme si zahrady, kde snad neměli mít psy. Rychle jsem ze sebe shodila tričko a s požitkem se zanořila pod hladinu. Snažili jsme se být tiše, ale úplně to nešlo, snad proto se ze tmy vyřítil pes.
„Do prdele!“ zaklela jsem, i když ten čokl nevypadal na úplného trhače. Co nejrychleji jsem vylezla, popadla tričko a bleskově přelezla plot, kde jsem si na mokré tělo natáhla ještě mokřejší kus oblečení. Vlasy jsem měla urousané a vsadila bych se, že řasenka se mi roztekla po tvářích. Kraťase jsem si nechala u jedné lampy. Max dopadl kousek ode mě.
„Radši zdrháme...“ kývnul hlavou k oknu, ve kterém se rozsvítilo, popadl mě za ruku a táhnul na ulici, ve které bylo relativní bezpečí, protože do ní nevedlo to pitomé okno. Musela jsem se začít strašně smát, netušila jsem, že tolik lidí má tak teplé bazény.
„Chceš se pořádně vykoupat?“ zeptala jsem se Maxe. Kývnul. „Tak jdeme, i když je to trochu dál...“ dodala jsem omluvně a začala v rychlosti odvazovat zašmodrchané nohavice kraťasů.
Cestou jsme si povídali o všem možném a strašně se u toho smáli, bylo to tak uvolněné! Nemusela jsem se hlídat, co řeknu, nebo se stresovat, jak blbě vypadají moje vlasy. Max není ten typ, co řeší, jestli každý vlas není na svém místě. Naopak, za tu dobu, co jsme spolu chodili ven, jsem se ujistila, že je naprostý pohodář, co by nejlíp neřešil vůbec nic. Ocitli jsme se na pomezí ulice, byla trochu zapadlá, ale zato dobře osvětlená.
„Že tady nejsme v Phoenixu?“ otázal se ironicky Max. Šťouchla jsem ho do boku. „Maj alarmy i čokly?“
„Na to vsadím boty...“ potvrdila jsem a dívala se na svoje plastové sandály, které přežily bez újmy všechno to koupání.
„Tak jdem do toho!“ pronesl polohlasem a já ho táhla víc do stínů, kde nebylo ploty tak těžké přelézt.
„Tenhle?“ otázala jsem se spíš pro formu a už lezla. Slyšela jsem za sebou šramot. Nebe bylo bez mraků, proto se dalo jít i bez světla, voda v bazénu navíc házela jinou barvu než kachlíky okolo. Max se chtěl rozběhnout, ale chytila jsem ho pevně za ruku. Nechápavě se na mě otočil. Přišla jsem až k vodě a stáhla z ní síť proti hmyzu a listům, která pokrývala celou hladinu.
„Teď můžeš.“ Zvolala jsem polohlasně a on s mírným rozběhem skočil. Blázen, nevěděl ani, kolik tam může být vody. Zakroutila jsem hlavou a radši vešla po schůdcích.
„Seš máčka.“ Posmíval se mi.
„Zato ty velký macho.“ Oplatila jsem mu se smíchem. Chvíli jsme jen tak odpočinkově leželi na hladině. Max se náhle postavil a začal se rozhlížet.
„Ale maj to tu hezký.“
„Hm, to jo.“
„Vevnitř to musí být taky dobrý.“
„Na to vsadím další pár ze své sbírky bot.“ Zakuckala jsem se smíchem a on se na mě podíval.
„Ty jsi už někdy byla vevnitř, že jo?“ Právem mě obvinil. Poraženecky jsem zakývala hlavou.
„Vítej v mé prázdninové destinaci...“ uvítala jsem Maxe a viděla, jak mu lehce padá brada.